Život na osmou

Ve městě Oktiron, největším nalezišti tohoto bájného kovu na Ploše, se dělo mnoho zajímavých věcí. Jednou z těch nejzajímavějších bylo, že městu vládlo osm mágů. Ano, slyšeli jste správně. Vládli společně. Jenže tohle nebyl zdaleka nejpodivnější úkaz.
Jednoho nádherného dne – byl to osmý den osmého měsíce v osmotu – se tu totiž narodilo velmi zvláštní dítě. Ona byla osmou dcerou osmé dcery. V osmé generaci osmých dcer. Do Oktironu přibyla jako osmistý osmdesátý osmý obyvatel. Ona měla nejspíš nejvíc magie, co jen člověk dokáže pojmout, aniž by se zbláznil nebo zemřel.
A ona se jmenovala Oktarína.
Náš příběh začíná na oslavě Rininých sedmnáctých narozenin.
Slunce ozařovalo Zeměplochu paprsky ostrými jako břitva a mladá dívka je dychtivě zachycovala na svou tvář. Byla krásná. Vlasy jí svítily stejnou barvou, jako zasvitne poslední kousek (na Ploše se tomu nedá říkat paprsek) světla, než slunce zmizí za Okrajem. Ona však tvrdila, že jsou docela obyčejně zrzavé. Pleť měla barvu olivy. Rina říkala, že je to docela obyčejná vyblitá zelená. Nejzvláštnější ze všeho ale byly ty oči. Zářily totiž tou nejčistší oktarínou, osmou barvu spektra, kterou viděli jen mágové a nadpřirození tvorové. Proto se jí obyčejní lidé do očí nikdy nedívali, byl to pohled příliš děsivý – černá zornice a nic víc.
„Oktaríno?“
Rina přestala hledět z okna a otočila své podivuhodné zraky ke své matce. Stejně jako Rinina babička, prababička, praprababička, prapraprababička, praprapraprababička a prapraprapraprababička, všechny sestry, tety, pratety a tak dále, v sobě neměla magie ani co by se za velmi krátký nehet vešlo a maličko své dceři záviděla.
„Ano?“
„Hledají tě tu nějací pánové.“
„Mágové?“
„Ano. Delegace z Anhk – Morporku.“
„Co mi zase chtějí…“ povzdechla si tiše, ale bylo vidět, že ji to rozčililo – lépe řečeno mágové by to viděli, protože kolem dívčina těla na okamžik zablikala aura v barvě kouzel. Matka si ničeho nevšimla.
Rina, ještě než vyšla ze dveří, narychlo vykoukla z okna. Společně s Anhk – Morporskými mágy tu bylo i všech osm z vedení Oktironu. Vyděsila se. Co se to tady děje?
„Ano? Co potřebujete?“
„Oktarína? Dcera Septimy Smolné?“
„Už to tak bude,“ přikývla.
„Půjdete s námi.“
„Proč?“ nechápala.
„Stanete se studentkou Neviditelné Univerzity.“
„Tam ženy nesmí!“
„Od minulého roku ano.“
„Nechci na Univerzitu. Mágové ať jdou k čertu!“ Měla v úmyslu prásknout za sebou dveřmi, ale zastavil ji výboj syrové magie, když dveře zavřel jeden z Anhk – Morporské výpravy.
„Půjdeš s námi, Oktaríno,“ začal jí jeden z nich z ničeho nic tykat, „Nebo to pro tebe nedopadne dobře.“
„Nepůjdu.“
Kdosi se ji pokusil chytit za ruku – vyšlehl záblesk osmé barvy a místo onoho mága ležela na zemi jen hromádka šedivého prachu. Po dívce nebylo nikde ani stopy. Znamenalo to jediné.
Oktarína byla v trapu.

O pár dní později se na Neviditelné Univerzitě pokoušel Mrakoplaš přesvědčit Zavazadlo, aby konečně opustilo místnost. Věděl, že se naprosto zamilovalo do jeho šatní skříně, ale tohle už vážně přehání.
Zas na druhou stranu – od té doby, co spolklo Oktávo, je takové předvídavější, a už párkrát mu celkem pomohlo. Pomyslel si, že musí vědět, že na téhle výpravě ho opravdu nic dobrého nečeká, a že by nejradši zůstal tady, pěkně zašitý ve svém malém pokojíčku s matrací prolezlou štěnicemi.
Bylo mu také naprosto jasné, že se ho arcikancléř a vůbec všichni mágové chtějí zbavit, a ani nepočítají s tím, že by se někdy vrátil – po tom, co ta zatrolená holka udělala z Práška Brášky hromádku prachu, určitě ne.
S takhle pitomým jménem mohl být stejně rád, že umřel tak brzo.
S povzdechem slušně poprosil Zavazadlo, aby se laskavě uvolilo konečně jít. Oblízlo se a zabodlo dřevěný pohled zhruba do výšky Mrakoplašova rozkroku.
„S tímhle na mě nechoď,“ poznamenal otráveně. Zavazadlo odhalilo řádku zubů.
„No tak si tu teda zůstaň!“ rozkřikl se na něj. Pořád ještě pěkně nakrknutý odkráčel. Po chvíli se jeho kroky ozvaly znova.
„Ale dej mi moje ponožky!!“
Zavazadlo zaskřípalo a zmučeně se vydalo za Mrakoplašem.
„Jo ták, někdo změnil názor,“ prohlásil a pak mírněji dodal: „Tak teda zvedni kotvy, vycházíme.“

Oktarína se nenápadně kradla ulicí Anhk – Morporku, směrem k Neviditelné Univerzitě. S takovou spoustou magie se prostě neschová, a možná že vlézt přímo do jámy lvové taky nebyl nápad zrovna nejlepší, ale ona ho prostě musí najít. Je to jediná možnost, jak se skrýt před nenechavými zraky arcikancléře.
Někdo do ní vrazil. Samozřejmě, že měla v plánu mu pořádně vynadat, když ale viděla rudé oblečení mága, okamžitě si to rozmyslela.
„Hej, mágu, kde najdu Mrakoplaše?“
„Mr – Mr – Mrakoplaše?“ zakoktal mág vyděšeně a bleskově si kryl klobouk s nápisem MÁK. Asi to nebyla zrovna nejlepší strategie, protože v zápětí vykřikla:
„Ale tohle přece je Mrakoplaš! Mám tu čest s nejhorším mágem Zeměplochy!“
„No, no,“ řekl, „Mrakoplaš možná jsem. Ale kdo vám, mladá dámo, nakecal, že jsem nejhorší mág na Zeměplo…“
Pak uviděl její oči. Dva disky zářící nejčistší barvou kouzel.
„U brýlí Slepého Io! Vy jste Oktarína! Musím vás okamžitě odvést na Univerzitu!“
„Pšš, pšš, nekřičte tak!“ zašeptala naléhavě a odtáhla ho do postranní uličky (to vážně nebyl dobrý nápad vzhledem k tomu, co se říká o postranních uličkách obecně, a co navíc platí v uličkách Anhk – Morporku osminásob).
„Když mě tam vezmete, zabijí mě!“
„Když vás tam nepřivedu, zabijí mě!“
Na chvilku se rozhostilo ticho přerušené jen tím, jak se nějaký blb pokusil vykrást Zavazadlo a byl zhltnut (většina lidí si stále ještě pamatovala ty sladké časy, kdy bývalo plné zlatých mincí velkých jako pěst).
„Mám pro vás řešení.“
„Hmm?“ ozvalo se nepřítomně od mága, který zrovna přemýšlel o tom, jak přemoci nejmagičtější ženskou na Ploše pouze za pomoci jednoho svazku česneku a staré ponožky – to bylo to jediné, co našel v kapsách starodávného pláště, který pamatoval minimálně dvanáct jídel s chilli a několik grilovaných kuřat.
„Cestujte se mnou. Nedostanou ani jednoho.“
„To není možné. S takovou spoustou magie se neschováte. Mít jí jen o trochu víc, létají kolem vás drobný předměty a mít jí o trochu více víc, lítají kolem vás i krávy.“
„S vámi se schovám vždycky.“
Než stačil zauvažovat nad tím, co právě řekla, zmizel spolu s ní a Zavazadlem v magickém víru.

Mrakoplaš se nadechl horského vzduchu. Ohromeně si uvědomil, že se museli přenést neuvěřitelně daleko pouze za pomoci magie. Nikdy neslyšel o nikom, kdo by to dokázal. Měl vážné podezření, že by to nezvládl ani supermág, jehož síla pochází z Prazdroje*, rozhodně ne bez značného pozměnění reality.
Teď ho napadlo něco děsivého. Co když se to nepovedlo ani jí? Co když se nějak hrozně změnila realita a on zůstal sám na celé Zeměploše jen ve společnosti pološílené sedmnáctileté ženské s dokonalou postavou a hedvábnými vlasy…
Když o tom tak přemýšlel, vůbec to neznělo zle.
„Ahojky!“ ozvalo se mu zády, „Tak už jsi vzhůru?“
„Jo. Asi jo.“
„Jé promiňte, já vám tykla… Vadí to moc?“
„Ne, ani ne. Vlastně nevidím jediný důvod proč si netykat…“ Jasně, že vidíš spoustu důvodů, ty blázne! Mrakoplaš sebou trhnul, když uslyšel svůj vnitřní hlas, ale rozhodl se ho pro jednou ignorovat. Co si vůbec myslíš? Jsi mág, ty cvoku! Ušklíbl se. Možná že poslední muž na téhle planetě. Vnitřní hlas si založil ruce v bok (samozřejmě, že to neudělal, jak by taky mohl, ale připadalo mi to poetické) a prohlásil: To nic nemění na tom, že jsi mág.
„Tak já jsem Rina.“
„Já Mrakoplaš.“
„Fajn.“
„Ehm… Rino?“
„Ano?“

„Co se vlastně stalo? Kde je Anhk – Morpork?“
No tak, no tak! Něco se strašlivě zkonilo, jsme jen my dva a Velká A’Tuin! Vnitřní hlas si odkašlal a určitě by dodal nějakou strašlivě vtipnou poznámku, kdyby Rina neřekla:
„Nic zvláštního, jen jsme se kouzlem přesunuli do Beraních hor.“
„Žádné změny reality?“ vydechl zklamaně.
„Ne. Já chyby nedělám.“

„Máte ji?“
„Ano, pane. Vlastně se nedávno pohybovala v Anhk – Morporku, ale ztratili jsme jejich stopu v Beranních horách.“
„Jejich?“
„Ano. Máme důvodné podezření, že je s ní Mrakoplaš.“
„Ten pitomec?“
Mág si povzdechl a mlčky přikývl. Arcikancléř zakroutil hlavou.
„To nebylo moc chytré, posílat ho, aby ji přivedl.“
Mág přešel k oknu a vyhlédl do kraje. Moc toho neviděl. Pár střech porostlých jedovatě vypadajícím mechem, a v dálce záblesk temně šedivé barvy Anhku.
„Myslíte si copak, že by bylo chytřejší nechat ho tady?“

„Co máš v plánu dělat?“
Rina se otočila na Mrakoplaše a zamyšleně na něj pohlédla.
„Jak já to mám vědět?“
„Co? Ty jsi utekla delegaci nejvyšších mágů, jednoho z nich jsi zabila, objevila ses v Anhk – Morporku, unesla jsi mě, provedla jsi jedno z největších kouzel všech dob a nevíš, co budeš dělat?“
„Já ho nezabila.“
„Nezabila?“
„To moje magie, ne já. Reaguje tak vždycky, když se mě někdo pokusí dotknout…“
„Rino, za tohle malinkaté kouzlo by tě na Univerzitě okamžitě vyhostili, možná udělali něco mnohem horšího!“
„A co by mi udělali, kdybych se tam dobrovolně přihlásila?“
„Zabili by tě. Vysáli veškerou magii. Zničili všechno, co jsi.“
„Tak mám nějakou jinou možnost než utéct?“
„Řekla jsi, že nevíš, co chceš dělat.“
„Lhala jsem.“
„Fajn. Tak kam jdeme teď?“
„Potřebuju někde sehnat jídlo. Po kouzlení mám vždycky hlad.“

Arcikancléř otevřel prastarou knihu, jednu z těch, na které se v žádném případě nešahá, chcete – li se dožít zítřka ve stejné podobě, jako jste šli spát, a začal číst.
Pokud máte všech pět pohromadě, došlo vám, že to byl opravdu velmi špatný nápad.

Kyselá Prdel je neuvěřitelná vesnice. Je to díra tak velká, že ji nezachycuje ani nejpodrobnější mapa hor. To si trochu protiřečí, tedy pokud neznáte onen druhý význam slova díra. Oktarína kdesi sháněla něco k snědku a Mrakoplaš se opíral o vzrostlou borovici, jednoduše proto, že neměl, co dělat. Tu se z temnoty okolního lesa vyloupla známá postava.
„Ale ne,“ poznamenal mág, „Ten mravenec byl jedovatý, že jo?“
„NE.“
„Tak ten strom. Za chvíli na mě spadne větev.“
„NE.“
„Ale ne… Takže mě docela obyčejně někdo zapíchne?“
„NE. PROMIŇ, ALE JÁ TU NEJSEM KVŮLI TOBĚ.“
„Promiň? Jsem štěstím bez sebe!“ zasípal.
„A kvůli komu tu teda jsi?“
Vyšlehl oktarínový záblesk a ozval se výkřik. Pak bylo ticho. Strašlivé, neoblomné ticho. Smrť věnoval Mrakoplašovi jeden ze svého nepřeberného množství zubatých úšklebků a prohlásil:
„TEĎ MĚ PROSÍM TĚ, OMLUV. MÁM PRÁCI.“
„Ale ne,“ zopakoval a rozběhl se k místu, odkud stále stoupala jemná záře nezkrotné magie.
„RINO!“ zaječel. Nebyla tu. Jen něco, co možná kdysi bylo člověkem, a odcházející silueta v plášti z čisté temnoty.
„OKTARÍNO!“
Výkřik se tisíckrát odrazil od všech domů a stromů a skal, ale odpovědi se nedočkal. Kde ta holka vězí? S hrůzou pohlédl na tu věc ležící na zemi a pak na bílého koně na obzoru a jeho jezdce s kosou v ruce. Není to…?
„Hledáš mě?“ řekl známý dívčí hlas a jeho od náhlého infarktu odradila jen představa Smrťova výrazu, kdyby se musel vracet.
„Zatraceně, Rino! Tohle mi nedělej!“
„Tak promiň, no.“
„Co se tu stalo?“
Rininy podivné oči se stočily k zemi.
„Jo tenhle… Věděl, kdo jsem, a tak nějak se to stalo.“
„Ty jsi blbá. Ty jsi naprosto pitomá! Naprosto a nepřekonatelně pitomá!“
„Co, proč? Mohl nás prozradit!“
„Jenže víš, teď jsi nás prozradila ty. Podle tvé neuvěřitelné síly nás okamžitě objeví. Ty jsi tak pitomá!“

„Takže,“ řekl arcikancléř a tvrdým pohledem si změřil truhlici opatřenou ochrannými znaky. Vevnitř bylo to, co by nikdy nemělo spatřit světlo světa, ale v tomto případě… Byl ochotný udělat cokoliv, aby ji dostal.
„Musíme dostat Oktarínu na půdu Univerzity, protože jen tady můžeme provést ono kouzlo, kterým jí zbavíme veškeré magie.“
„Promiňte,“ zvedl ruku jeden z mágů páté úrovně a mimoděk tak uhnul ostré čepeli, která ho měla usmrtit, „A nebylo by jednodušší ji prostě zabít?“
„To by ničemu nepomohlo,“ poznamenal některý ze šestek a pohrdavě pohlédl na onoho pětkaře.
„Její magie by se prostě vsákla do vzduchu a magické pole kolem Plochy by zesílilo, dokud by se nenarodil mág, který by z této magie čerpal. Tak to bývá, to musíš vědět, příteli. Pokud teda máš inteligenci alespoň průměrného dobrmana po špatně provedené lobotomii.“
Asi by to dopadlo smrtí pro jednoho a novým kloboukem pro druhého, kdyby se nerozrazily dveře a dovnitř nevpadl mág s důležitou zprávou.
„V Beraních horách byla zaznamenána vlna neuvěřitelně silné magie!“
„Oktarína?“
„Ano, pane.“
„Tak kde je?“
„V Kyselé Prdeli, pane.“
„No co to… Ach tak, to je název té vesnice. Tak na co čekáme? Za ní!“

„Myslíš, že nás tu najdou?“ zeptala se Rina. Právě teď byla zalezená s Mrakoplašem v hlubinách nějaké jeskyně, asi pět set našich metrů nad Kyselou Prdelí.
„Myslím, že ne. Teda pokud neuděláš nějakou další pitomost.“
„Tak pozor. Já náhodou udělala jednu chybu a ty ze mě budeš dělat vola celý můj život?“
„To jo, protože díky té tvé chybě nebude tvůj ani můj život trvat déle než pět hodin!“
„Slyšel jsi to taky?“ umlčela ho náhlou změnou tématu. Chvíli vypadal, že pukne zlostí, ale pak to uslyšel.
„To ne,“ vzdychl.
V jeskyni nebyli sami.

„Není tu,“ poznamenal jeden z mágů zklamaně.
„A co jste mysleli? Že vás bude čekat na hlavní ulici s pugétem? Musíme ji hledat!“ řekl arcikancléř, upravil si klobouk a vyrazil do jednoho z dvorků.

„Nedělej to,“ varoval ji Mrakoplaš.
„Já musím! Nebudeš tomu věřit, ale nehodlám se nechat sežrat velkým zlým medvědem!“
„Nedělej to, prosím…“ zkusil to znova. Ale bylo pozdě. Oktaríniny oči už zářily osmou barvou, ne, vlastně celá ona zářila, když jí z dlaně vyšlehl mohutný magický tok a srazil zpět dozadu tu věc.
Nebyl to medvěd.
Zavazadlo se zvedlo na svých nožičkách a s vražednou náladou se postavilo vedle svého majitele.
„To je tvoje?“ otázala se Rina a ukázala na Mrakoplašova dřevěného souputníka.
„Jo. Víš, jak jsem říkal, ať neuděláš další pitomost?“
„No?“
„Tak to byla ona.“

„Vážení, máme je!“
„Kde jsou?“
„Asi v támhle té jeskyni…“

„Jsme obklíčený,“ poznamenala, „Totálně v pasti.“
Mrakoplaš, bílý jak zelená sedma, seděl v koutě. Dokázal si moc dobře představit, jak asi dopadne ten, kterému se nejen že nepodařilo dovést Oktarínu na Univerzitu, ale ještě k tomu se zmíněnou osobou nechal unést a svou přítomností ztížil pátrání po oné osobě.
„Ty, Rino…“
„Ano?“
„Když jsi mě unesla z Anhk – Morporku…“
„Já tě neunesla!“
„… Řekla jsi, že nás spolu nenajdou. Co jsi tím myslela? S takovým množstvím magie, jako máš ty, by nás museli najít všude, ale přesto…“
„Kdysi ti někdo řekl, že jsi mág tak mizerný, že ses nenarodil ani do nulté úrovně, co se používání magie týče.“
„To mi nemusíš připomínat…“
„Ne, víš, magie je zvláštní energie. Když je jí moc na jednom místě, začne uvažovat, získá inteligenci. Moje magie mi řekla, že když budu cestovat s tebou, tak mě jednoduše nepůjde vysledovat. Chápeš?“
„Ne.“
„Mrakoplaši, ten mág, co ti to řekl… Měl pravdu. Ty jsi taková chyba. Občas se stane, že má někdo genetickou poruchu a narodí se třeba se třemi nohami, nebo má třeba srdce na opačné straně – ty jsi něco podobného.“
„Mně nic není!“
„Mrakoplaši,“ řekla unaveně, jako by ji už nebavilo dál to vysvětlovat, „Ty ses narodil do mínus osmé magické úrovně.“
„Co?“
„Nejde ti magie, protože ač máš obrovskou sílu, je obrácená. Když jsem v blízkosti tebe, naše magie se odečtou a mě jí zbude asi tolik, kolik má průměrný mág.“
„To je ironie osudu,“ prohlásil mág, „Mám tolik moci a nezvládnu si kouzlem ani opéct topinku.“

„To není ironie,“ ozval se Osud a pohlédl na Dámu. Zelenooká bohyně jeho pohled opětovala s tázavě pozdviženým obočím.
„To je jen zatraceně dobrej džouk.“

„Co myslíš, že s námi teď udělají?“ zeptala se Oktarína. Mrakoplaš se rozhlédl po jejich vězení. Vlastně to byla ona místnost, kde se uchovávalo Oktávo, než ho sežralo Zavazadlo. Dostat se odtud bylo téměř nemožné.
„Zabijí nás.“
Na chvíli se rozhostilo ticho.
„To je hrozný, Rin. Stal jsem se mágem, abych si užil nudu, a za celý život jsem se nikdy nenudil.“
„To už tak bývá. Podívej se na mě. Mám nejspíš nejvíc magické síly ze všech lidí na Ploše. A nenávidím magii.“
Místnost ztichla.
„To je ono, magie!“ tleskl mág, „Musíš použít magii k odemčení dveří!“
„Já nechci,“ zafňukala, „Ona se mě vždycky snaží ovládnout ta stvoření z Podzemního rozměru…“
„To zvládneš!“
Jen se podívala ke dveřím a ty se otevřely.
„Máš pravdu. Nenechám si sebrat to jediné, co je jenom moje – život!“
Mrakoplaš jen hleděl, jak se kolem dívky šíří oktarínová záře, jak roste a sílí, když Rina vybíhá schody a míří do Velkého sálu.
Konečně se mu ji podařilo dostihnout. Viděl, jak bez nejmenší námahy zvedá pouhou silou vůle arcikancléře do pětimetrové výšky a zároveň tiskne ostatní mágy ke zdem tak, aby nemohli vůbec nic udělat.
„Spoutal jsi našeho bratra,“ šeptala Rina tisícem hlasů, „Propusť ho!“
Mrakoplaš, jediný, na koho nepůsobila její magická síla, si povzdechl. Dostali ji. Oči všech přítomných se obrátily k truhle uprostřed místnosti a pak k Mrakoplašovi. Nedělej to, říkaly ty pohledy.
Rina otočila hlavu směrem k němu a on zahlédl v očích barvy kouzel záblesk nevídané hrůzy.
„Já bych se na tebe taky mohl vykašlat,“ řekl a…
Otevřel truhlu.
Vyvalil se oblak prachu a pak něco strašlivého. Mágové, kteří pochopili, o co se jedná, se přetlačovali u východu jako krysy, co se snaží opustit loď.
Jenže jak známo, ty krysy se utopí ze všech nejdřív.
Právě vypuštěný tvor z Podzemního rozměru byl Požírač, strašlivá stvůra živící se magií a s každou trochou přijaté magie zesilující. Na Univerzitě si připadal jako v ráji.
„Oktaríno, pojď!“ zařval Mrakoplaš, když uviděl, co probudil. Dívka se bleskově zvedla a i s mágem zmizela na schodišti.
Požírač se vydal za nimi.
„Mrakoplaši počkej!“
„Co je?“
„Tak za prvé, je úplná pitomost lézt nahoru, protože odtamtud není jak utéct a za druhé: Mám nápad, jak ho porazit.“
„Co hodláš dělat? Tohohle nepřechytračíš! Rozhodně ne magií!“ ječel hystericky, zatímco se k nim stvůra dobývala přes dveře.
„Ty jsi nehorázný srab, Mrakoplaši…“
„Jo, a díky tomu jsem přežil tak dlouho!“
„Ach jo.“
„Fajn, dělej, co chceš, ale pro všechny bohy rychle!!“
„Tak jo. Přežerem ho,“ řekla a otevřela dveře. Požírač se začal krmit.
„Co to do háje děláš?“ snažil se přehlušit sykot magických plamenů, které netvor pohlcoval.
„Já nemám co ztratit,“ křičela Rina, „Jen to, co nenávidím!“
„On tě zničí!“
„To je mi jedno!“
„Tohle nemá smysl,“ zabručel spíš pro sebe než pro ni. Pak ho něco napadlo. Bylo to šílené, ale mohlo to vyjít.

„Zatím se zdá, že vyhráváte,“ řekla Dáma a po očku pozorovala Osud, jak se zachová. Ten se pousmál a řekl:
„Tuhle hru už nevyhrajete.“

Když obráceně, tak obráceně, pomyslel si Mrakoplaš a v mysli zformoval jediné jednoduché zaklínadlo, na které si vzpomněl. Bylo to zaklínadlo pro skládání ponožek.
Chvíli ta slova válel po jazyku. Dlaň natáhl směrem k živícímu se požírači. Pak to vyslovil. Úplně naopak.
Kouzlo zasáhlo stvůru a ta zavyla. Bylo vidět, jak se rozpadá, propadá zpět do Podzemního rozměru a nakonec se strašlivým řevem vybuchuje.
A bylo ticho.

„Neříkal jste, že nevyhraju?“ zeptala se Dáma s náznakem posměchu v hlase.
„Jste na mě moc dobrá.“
„Budu to brát jako kompliment.“

„Rin?“
Dívka se otočila na mága, v obličeji výraz úlevy. Usmívala se. Bylo to poprvé, co ji viděl, jak se usmívá.
„Jsi v pořádku?“
„V naprostém,“ odvětila a přišla blíž, „Požírač mi málem vzal veškerou magii, ale když zmizel, většina se vrátila – kromě té, která se spotřebovala při výbuchu. Když jsem takhle blízko… Součet našich magií je roven nule. Jsem obyčejná.“
Všiml si, že teď, když stojí sotva několik centimetrů od něj, jsou její oči nebesky modré. Docela obyčejně nebesky modré.
„Co budeš teď dělat, Rino?“
„Asi půjdu na Univerzitu. Myslím, že na kuchařku by mě byla škoda.“
„To nepochybně. Hlavně když vůbec neumíš vařit.“
Sundala mu klobouk z hlavy a začala ho s ním mlátit.
„Tebe nikdo slušnému vychování neučil, co??“
„Ne…“
Nechala toho a zahleděla se z úzkého věžního okna.
„Stanu se první arcikancléřkou Neviditelné Univerzity…“
„…To sotva, arcikancléřského klobouku se nesmí dotknout žádná žena…“
„…Řeknu mu, že jsem muž.“
Na to Mrakoplaš neměl žádný argument.
„Jo, a taky nechám sundat tenhle příšerný obraz… Proč máte na zdi přidělanou takovou opici?“
„To je první arcikancléř, Rin.“
„Ach tak. Chudák, podívej na ten nos…“
„Nahoře teď bude spousta místa,“ řekl.
„Jo, každý druhý mág zjistí, že vůbec nedokáže kouzlit.“
„To budou časy,“ poznamenala a tleskla. „Musím dolů, potřebuju se domluvit s arcikancléřem, kdy nastoupím.“
Měl hroznou potřebu jí něco říct. Jsi mág. Jsi mág. Jsi mág. Jsi mág. Jsi mág, opakoval od nekonečna vnitřní hlas.
„Až si budeš vybírat pokoj…“ Neber si ve třetím patře! Neber si ve třetím patře! Tak řekni jí to, sakra, vztekal se hlas.
„Vezmi si ve třetím patře.“
Zamrkala.
„Proč?“ Zrovna když potřebuju vysekat z průšvihu, tak mlčíš, co? osopil se na vnitřní hlas. Promiň, ale máš, cos chtěl, ne?
„Je tam ehm, to… Nejmíň štěnic.“
To byl výrok století, poznamenal hlas suše.
„Tak jo, díky,“ řekla a znova se usmála.
Ještě, než Oktarína se svým závojem ohnivých vlasů zmizela za ohybem chodby, pomyslel si Mrakoplaš, že jestli sem skutečně nastoupí, bude se moct ze sprch odmontovat kohoutek s teplou vodou – nikdo ho nebude používat.
Několik pater pod sebou uslyšel Rinin spokojený smích – očividně byla přijata.
Zakroutil hlavou, upravil si klobouk, ze kterého poté, co ho Rin použila jako mučicí nástroj, odpadlo několik dalších blyštivých kamenů a šel si svou cestou.
Univerzita už nikdy nebude stejná jako dřív.

KONEC

* Z toho magického, samozřejmě, ne z toho piva** (pozn. aut.)
** Které stejně za moc nestojí (pozn. aut k pozn.)