Zeměplošský posmrtný život

Můj život zabral pár stránek v jedné tajné knihovně. Nebyl nikterak zajímavý hrdinskými činy ani teskným osudem. Přesto byl sepsán a jako jedna z útlých knížek po mém posledním výdechu měl být založen k ostatním.
Je to možná povrchní a plytké, ale miluji svoji ženu, byla naplněním mého života. Možná to byl i můj sen, že tím naplněním bude.
Ona, k mému tehdejšímu překvapení, jednoho večera pod rozkvetlým stromem řekla „ano“. Nebylo to právě zvykem, ale tu noc pod hvězdami, jako našimi svědky, jsme manželství sotva slíbené naplnili až po okraj. Nesplnil jsem jen to, co jsem jí slíbil, ale i to, co jsem nedokázal vyslovit. Byli jsme prostě jedno tělo a jedna duše.
Muselo to tak být. Bůh, až už to byl kterýkoli z nich, rozdělil jednu duši a dal ji do dvou těl. Jedno bylo moje a druhé bylo její.
A z této touhy, možná i bohem zakázaného chtíče, vnikla moje víra v posmrtný život. Nebyla to moje myšlenka, i když bych to za života těžko přiznal, inteligence nebyla mojí silnou stránkou. Zaslechl jsem v hostinci, jak si povídali dva cizinci. Jeden měl špičatý klobouk se spoustou run a souhvězdí, oktarýnů a dalších kouzelnických indicií, tak nebylo třeba pochybovat, o koho se jedná. Mluvil o smrti, o tom, jaký je posmrtný život. Doufal jsem, že měl pravdu.Nikdy jsem neměl co dočinění s magií ani ničím obdobným, proto jsem Smrtě neviděl do okamžiku, kdy máchl kosou a přeťal to lanko spojující mě s životem. Zahlédl jsem ten ladný pohyb jako tanec, kterým vše skončil.
„Jsem mrtev.“ Bylo to prosté oznámení. Poznával jsem svůj hlas, ale jasně jsem viděl, jak se má ústa ani nehnou.
„ANO A TEĎ PŮJDETE SE MNOU, PANE DRATVIČKO,“ odsekával jednotlivá slova. Nikoli nepříjemně, ale s takovou tou znuděnou úřední povinností.
Prohlížel jsem se, jak ležím dole a zároveň stojím tu. Mlhovina, co si snažila vzpomenout, jak to vlastně na začátku bylo a jaký že to měla tvar. Po několika ne příliš šťastných pokusech jsem tu zase stál já. Mladý, plný síly. U nohou jsem měl tu starou skořápku bez života a tu ženu, co jsem přísahal, že nikdy neopustím.
„Musím tu počkat.“ Povzdechl jsem si, chtěl jsem čekat dlouho. Smutně se na mě usmál, jako by tuto či obdobnou větu slyšel mnohokrát, jako věřitel, kterému všichni dlužníci říkají, že zaplatí. Nedivil jsem se, nikdo se neloučí rád se životem ani s penězi.
„ALE TO NEBYLA OTÁZKA.“

Můj úsměv ho poněkud zmátl.
„Já vím.“
Natáhl svůj kostnatý prst a s úsměvem vítěze mě vzal za ruku. Lepší by bylo říci, že mě chtěl vzít za ruku. Kost mým tělem prošla stejně snadno jako prve kosa mou duší. Stále se usmíval, ale to bylo nejspíš dáno genetickou předurčeností. I přes absenci mimických svalů se dala v jeho výrazu tváře zahlédnout frustrace.
„Tohle je můj posmrtný život. Musím tu počkat.“ Smutně se na mě podíval.
Pokaždé se ho někdo snažil dostat. Obejít smrt a zůstat naživu. To ale nebyl můj případ. Neutíkal jsem, nebylo kam. Nevěděl jsem kudy.
„Věřil jsem, že tu počkám na svou ženu a odejdeme společně, ať už to bude kamkoliv,“ pravil jsem rozhodně. A v jeho očních důlcích se modře zablesklo, jak jednotlivé neexistující neurony předávaly myšlenkové pochody z jedné strany na druhou.
„MOHL BYCH JI ZABÍT.“ Podíval se na mě zkoumavě. Čekal na moji reakci.
„Ano, to byste jistě mohl. Ale bylo by to přesně podle pravidel?“ Ta myšlenka mě zasáhla jako kulový blesk, žádná pravidla neexistují, teď jsem pouze on a já.
„PODLE PRAVIDEL?“ Zamyšleně se poškrábal na bradě, jakoby pročítal vzdálenou knihu plnou paragrafů. „JÁ SI POČKÁM.“ Pomalu a důrazně zahrozil kostnatou rukou. V tomto případě je slovo kostnatý myšleno více než doslova.
Věřil jsem mu, v této oblasti měl jistě praxi.
Postava odcházela, jakoby se zmenšovala, ale stále zůstávala na dosah. Prostě mizela do neznáma. Vjem obrazu naráz skončil a vymazal se, když se vzduchem ozvalo zaržání koně a téměř neslyšný šepot.
„…BY TO NEBYLA ZÁBAVA.“

Brk dál pokračoval v krasopise po bílých stránkách, které tam byly již odnepaměti, té knihy, která měla dávno skončit.
A já tam stál a čekal. Svíce hořely kolem postele potažené bílým plátnem. Jejich plamen zabarvil strop místnosti do trochu temnějšího odstínu a světlo, které vrhaly, způsobovalo více stínů a tmy, než jeho úplná absence.
Byl jsem sám se sebou. A byla tu i ona. Mrzelo mě, že ji nemůžu obejmout, ale byli tu jiní, kteří hřáli a posloužili tomuto účelu víc, než nehmotné cosi vznášející se uprostřed místnosti. Rodina. Naše děti, co jsme vychovali, a děti našich dětí.

Viděl jsem tu krásnou ženu v černém šatu a šátku na hlavě, jak se ztrácí uprostřed tryzny. Obklopoval ji dav blízkých i vzdálených příbuzných. Někteří měřili lakotným pohledem cennosti, kterých pravda nebylo mnoho, jiní měli skelný pohled upřený do neznáma. A já tam seděl s nimi.
Zabolelo mě u srdce, když zvedla ten smutný pohled a byla v něm jiskřička naděje, když zapomněla, že už tu nejsem, a toužebně se podívala na dveře, z kterých jsem tak často vycházel.
„Musíme vyrazit,“ pronesl pohřebním tónem můj nejstarší syn, kterým směřoval ostatní ke hřbitovu.
„Musíme počkat, tatínek…“ zašeptala, že ji mohli slyšet jen ti nejbližší. Ti, co seděli kolem ní. Dcera ji pohladila po ruce a políbila na tvář.
Pokaždé, když zapomněla, že jsem odešel, musel nastat opět ten bolestný okamžik, kdy znovu pochopila, že se nevrátím. Jako by mě tím trhala na kusy, jako bych pokaždé umíral znovu. Brečel jsem. Asi poprvé, pro pocit bezmoci a zodpovědnosti za tohle trápení.
Čas plynul svojí přesně stanovenou rychlostí. Když jej potřebujeme zbrzdit, přidá, a když zrychlit, tak zpomalí. Emoce, moře rozohněné jarní bouřkou, se zklidňovaly a postupem času se ze smutku stalo sladkobolné vzpomínání.

V ten čas, kdy na rozryté hlíně pokrývající můj hrob opět začalo růst polní kvítí, chodila neúnavným krokem z té malé chaloupky za mnou. S malou kytičkou, kterou natrhala cestou, nebo s oblázkem, co se jí líbil po cestě.
Sedla si na lavičku, kterou zhotovil můj syn jen kvůli ní, vždy v tutéž hodinu. A povídala si se mnou. Já s netrpělivostí sobě vlastní jsem hltal každé z jejích slov.
„Olince se narodila další dcera. Měl bys z ní radost…“ I přes nedůležitost zpráv v globálním měřítku jsem je choval v hlavě jako nejcennější poklad.
Doprovázel jsem ji v podvečer domů, aby se jí něco nestalo, s utkvělou představou, že bych jí pomohl.
Když uléhala do prachových peřin, nikdy nezapomněla na polibek. Zvyky se jen těžko mění, a proč taky. Líbal jsem tu životní krásku každý večer před spaním i tehdy, když už jsem zestárl, nohy mi nesloužily a já téměř neviděl. Poznal bych ji dokonce pouze podle vůně a políbil na skráně. Ona dělala totéž s tou malou podobiznou z pouti, kterou vyrobil jeden z potulných malířů.

Jednoho dne, padalo první podzimní listí, nepřišla. Běžel jsem, jak nejrychleji jsem mohl. Domek přede mnou se tvářil jako vždy, ale k obrázku dokonalosti mi něco chybělo. Po pár bolestných vteřinách jsem věděl, co to bylo, z komína nestoupal dým.
Ležela v duchnách, malá, ztracená. Ještě přerývavě dýchala, oči měla zavřené. Pohladil jsem ji po tváři, ale pro pomoc jsem neběžel.
Stál tam a v rukou měl hodiny s jejím jménem. Pár posledních zrnek se sypalo do spodní baňky. Mohl by je otočit, pak by se nepřestaly sypat. Myšlenka tak vemlouvavá a bláhová.
„JE JEJÍ ČAS.“ Jako bych mluvil nahlas. Prostě to věděl a zkonstatoval.
Anna se prudčeji nadechla a On žoviálně mávl kosou.
Byl jsem nervózní jako při prvním setkání. Ironie, vždyť jsem ji ani na okamžik neopustil, přitom jsme se setkávali poprvé.
Otevřela oči a její pohled patřil jenom mně. Smrť, jakkoliv jindy důležitý průvodce, byl pro ni neviditelný. Byl jsem jejím světem. Vyskočila a objala mě radostí a zároveň plakala smutkem pro to, co opouštíme.
„Věděla jsem, že na mě počkáš.“ Úleva v hlase, že nemusí být sama, a radost ze shledání.
„A TEĎ UŽ OPRAVDU MUSÍTE JÍT.“ Ledový vítr zavál z jeho slov. Přesto mi nepřišel dostatečně věrohodný.
„Tak tedy sbohem,“ odpověděl jsem mu již téměř na odchodu.
Vyrazili jsme společně na cestu do neznáma, dlážděnou neviditelnými schody vzhůru. U nás prostě neplatilo „dokud vás smrt nerozdělí“.

„TI LIDÉ,“ zakroutil zadumaně hlavou. A sledoval odcházející dvojici jako párek potkanů v akváriu.