Záskok

Smrť čekal na smluveném místě ve smluvenou dobu. Odpornější místo byste si jen těžko mohli představit. Stál na mostě přes Ankh, shlížel dolů na řeku rozpouštějící nebohého trolla a přemýšlel, zda mu jeho nepěkný konec ze soucitu neulehčit. Najednou se mu někde vzadu v hlavě ozval hlas velmi povědomý, nýbrž jím samotným nikdy neslyšený: „ZDRAVÍM TĚ, NEBO VLASTNĚ SEBE? S TOU JEDNOTOU SMTI JSEM MĚL VŽDY PROBLÉMY.“ Smrť vyloudil na druhého Smrtě pochybný úsměv. „RÁD TĚ VIDÍM BRATŘE. MUSÍM OVŠEM VYJÁDŘIT SVÉ OBAVY NAD TVÝM ZDRAVÍM. VYPADÁŠ NĚJAK BLEDĚ. NEJSPÍŠ TU DOVOLENOU VÁŽNĚ POTŘEBUJEŠ.“ „JAKO SŮL. VŠAK UVIDÍŠ, NENÍ TO TAM ŽÁDNEJ MED, NATOŽ PAK NĚJAKÝ MLÍKO. MUSÍM TI JEŠTĚ JEDNOU PODĚKOVAT ZA TVOU OCHOTU ZASKOČIT ZA MĚ NA PÁR DNÍ. VÁŽNĚ SE NIC NESTANE, KDYŽ NEBUDEŠ ZDE, NA TÉ PODIVNĚ PLOCHÉ VERZI ZEMĚ, CHVÍLI PLNIT SVÉ POVINNOSTI?“ Jeho bratr již jednou učinil svůj slib, přesto na chvíli modré jiskřičky v místě očí pohasly obavou, že se poležení na pláži s růžovými brýlemi na očních důlcích a drinkem s růžovým deštníčkem v kostnaté ruce bude muset odložit. „NENÍ SE ČEHO OBÁVAT, TENTO POKUS JSEM JIŽ JEDNOU UČINIL A NIC ZVLÁŠŤ STRAŠNÉHO SE VLASTNĚ ANI NESTALO. A KDYBY SI TOHO NÁHODOU NĚKDO VŠIML, TAK SE TO VŽDYCKY DÁ SVÉST NA NĚJAKÉ OŠKLIVÉ NEPOVEDENÉ KOUZLO,“ uklidnil obavy Zeměplošský Smrť s pohledem výmluvně stočeným k Neviditelné univerzitě. „ÚŽASNÉ PRACOVNÍ PODMÍNKY, TO TI TEDA ŘEKNU. U MĚ BY SI HNED VŠEHO VŠIMLI A BYL BY Z TOHO STRAŠNÝ PRŮSER. NAVÍC MÁGOVÉ U NÁS NEPOCHODILI, TAKŽE SE NA NĚ UŽ PÁR STALETÍ NIC SVÉST NEDÁ. SNAŽIL JSEM SE ZALOŽIT ODBORY, ALE TY STEJNĚ NIKDY NIC NEZMŮŽOU. TAK TADY MÁŠ SEZNAM A UVIDÍME SE ZA MĚSÍC,“ podal obsáhle vypadající pergament a zmizel dřív, než stihl uslyšet námitku, že o měsíci určitě řeč nebyla. Namítat však něco směrem k molekulám vzduchu, které bryskně zaplnily místo uprázdněné molekulami Smrtě, cenu nemělo a tak se Smrť přemístil také…

Přímo do hromádky nepěkného exkrementu, u něhož by se dalo uvažovat, zda jej nezkusit svést na ošklivé nepovedené kouzlo Zeměplošských mágů. Ale tady nebyl doma. Když už jsme u toho, kde vlastně byl? A co že to říkal o příšernosti mostu? Místní říčka sice nic nepožírala ani nerozpouštěla, ale to bylo nejspíš jen proto, že její životní síla již dávno vyprchala pod náporem odpadu nárokujícího si její koryto. A pach tu byl velmi podobný. Až se vrátí, musí podat návrh na změnu hesla Ankh v Ankh-Morporském průvodci. Píše se tam, že podobný pach nikde jinde ve vesmíru nepocítíte. Musí se dodat, že jedno takové místo přece jen existuje a jmenuje se, Smrť se rychle podíval do pergamenu, Praha na planetě Zemi.

Smrť čekal na smluveném místě ve smluvenou dobu a shlížel dolů na řeku požírající nebohého trpaslíka. Na očích měl stále ještě prázdninové brýle a ruka si pohrávala s deštníčkem z posledního drinku. Ale teď už nastal čas vrátit se z oblačných výšin dovolené, doslova oblačných, co byste taky za výhled očekávali na Cori Celesti, zpět na Zem. Najednou mu v hlavě zahlodalo podivné tušení a otočil se. Za ním stála shrbená postava s vyhaslým pohledem. Lebka postavy byla smrtelně bledá a vypadalo to, že na čele perlí mrtvolný pot. Levým nadočnicovým obloukem škubal tik. Prsty, které obvykle svíraly kosu, byly nyní zažloutlé od nikotinu a třímaly dýmící cigaretu. V levé ruce se skvěla láhev absinthu a, tímhle si Smrť nebyl úplně jistý, opravdu jsou na loketní kosti vidět vpichy? Postava upřela na Smrtě prázdný pohled. „ŽE AUDITORŮM REALITY MOC DĚKUJI, A NESNAŽ SE MI NAMLUVIT, ŽE TĚ K TOMU NENAVEDLI ONI…“ Vyhaslý pohled namířil k trpaslíkovi stále ještě bojujícímu s řekou: „A TY UŽ PŘESTAŇ ŘVÁT A KONEČNĚ SE UTOP!!!“