Vzdušné zámky

Na zádech čtyř obrovských slonů, kteří stojí na krunýři obrovské želvy A’Tuin je vesmírem nesena Zeměplocha. Má kruhový tvar a uprostřed se tyčí mnoho mil vysoká hora Vznešené srdce. Na disku Zeměplochy leží jen tři světadíly. Na největším z nich se nachází slavné město Ankh-Morpork.
Rozlohově druhý kontinent je celý pokryt obrovskou Agateánskou říší. Třetí, nejmenší, je tajemný kontinent Čtyřiks a právě tam se skrývá žena, vražednice prchající před spravedlivým trestem. Jmenuje se Půlkapka a její bosá chodidla už jsou krvavě rozedřená. Bolest nevnímá. Myslí jenom na svůj vysněný život. Na skvělou budoucnost, ve které je bohatá a vážená. Kde se jí lidé klaní a říkají: „Dobré odpoledne, slečno Půlkapko. Jak se vám daří?“ A ona v té vysněné budoucnosti kývá hlavou a s upřímným úsměvem odpovídá, že se má velmi dobře. A tu si náhle vzpomene a přísně říká: „Pane Proužku, vy už jste u mě dlouho nebyl. Ráda bych si zkontrolovala, jak jsou na tom vaše křečové žíly.“ Ona si totiž Půlkapka vysnila, že se chce stát praktickou lékařkou.
A jak si tak kráčela, snila a usmívala se, narazila na kamennou stavbu kruhového půdorysu. Byl to větrný mlýn, kde se střecha s vrtulí natáčela tak, aby co nejefektivněji využila větrných sil.
Mlýn stál uprostřed širé pláně. Kam oko dohlédlo, byla rovina posetá seschlou trávou. Kamenná stavba tedy narušovala pocit zoufalství, který bezesporu musel, přepadnou každého zbloudilého turistu při pohledu do kraje. Půlkapka vyloudila trošičku naděje ze svého srdce a opatrně vstoupila dovnitř. Zapomněla zaklepat a zavřít za sebou, za což si vysloužila pár nepříliš slušných slov v zlosti vyřčených kýmsi, kdo se schovával v nejzazším koutě mlýna. „U všech ďasů, který zatrkřáp tě vychovával, ty zmetku s krysím pachem?!“
Hlas měl odporný jako Zlorf Flannelnoha. Bývalá hlava Cechu vrahů, kterou Půlkapka bohužel důvěrně znala. Když ten kdosi, vystoupil ze tmy, Půlkapka zjistila, že i jeho tvář je podobná Zlorfovi o kterém se dokonce tvrdilo, že mu v žilách koluje skřetí krev.
„Nejdu nevhod?“ zeptala se Půlkapka místo omluvy.
„Jistěže, že jdeš nevhod,“ zabručel mlynář,“ každý kdo přichází, jde nevhod.“
Půlkapka se pousmála: „Nerada bych se mýlila, ale mám pocit, že do téhle mrtvé krajiny moc návštěvníků nepřijde.“
„A to se právě mýlíš,“ zmírnil tón hlasu mlynář, „myslel jsem, že jsi jednou z těch, co…“ zarazil se mlynář.
„Jednou z koho?“
„Myslel jsem, že patříš k těm pomatencům, co tady hledají vzdušné zámky,“ prozradil mlynář.
„Nikdy jsem o nich neslyšela?“
„Takže skutečně nejsi zdejší,“ podotkl mlynář a radostně výsknul,“ jsem pořád machr,“ pochválil se a hned potom znovu zkorigoval své emoce na nulovou aktivitu. „ Jmenuji se Smetiprach a tobě radím, aby ses otočila a vyrazila směrem na Diaroombleing. Tady tě nic dobrého nečeká.“
„Tam nechci,“ odpověděla vzpurně Půlkapka.
„Tam musíš. Je to nejblíže odtud a i tak půjdeš několik dní.“
„Já už tam byla. A návrat mám zakázaný.“
„Nechceš mi vysvětlit důvod?“
„V tomto mlýně si začínám připadat jako ryba ve vodě. Už moji rodiče stále dokola opakovali větu, řekni nám důvod. A potom se ptal soudce.“ Půlkapka ohrnula ret, jako kobyla postižená kolikou a opovržlivě opakovala: „Řekni, řekni, řekni. Pořád to samé. Ten soudce byl druhý, koho jsem zabila,“ přiznala Půlkapka a s nuceným úsměvem se zadívala na mlynáře. „Smetiprachu, prozradíš mi prosím, co jsou vzdušné zámky, “ požádala dívka v okamžiku, kdy ze stěny sundávala luxusní, starožitnou dýku s čepelí dlouhou asi tak dvacet centimetrů.
Smetiprachova tvář ještě více zošklivěla a oči mu zalily slzy strachu. Koktal: „Kdo, kdo byl první?“
„Prvního jsem zabila otce. Matka ještě žije. Možná má větší štěstí než ty, Smetiprachu. Co říkáš? Snad jsi se mě nezačal bát?“ zeptala se Půlkapka, když zahlédla slzu stékající po mlynářově tváři.
Smetiprach roztřesenou rukou ukázal na volnou židli u dvounohého stolku a očima pokynul, aby se Půlkapka posadila.
„Řeknu ti vše, co budeš chtít vědět,“ slíbil mlynář, sáhl do zásuvky stolku, kde ukrýval dýmku s tabákem a po nervozní přípravě, která trvala déle než pět minut, se konečně chutným kouřem uklidnil.
2.

Antonius Jaksemáš byl muž menší postavy, rozevlátých bílých vlasů a těkajících očí se zvláštní jiskrou. Když se díval na lidi, vypadalo to, jako by viděl přímo do jejich nitra. On možná musel a také snad i viděl, neboť patřil mezi nejlepší romanopisce Zeměplochy. Jeho schopnost dokonale vylíčit nejen vzhled, ale i duši postav, se stala pověstnou.
Měl rozepsaný nádherný příběh o boji dobra se zlem, ale ruka se mu třásla čím dál více. Antonius Jaksemáš stárnul a slábnul.
Zahleděl se z okna, kde se pásla jeho věrná zebra, na které se občas projížděl po lukách. „Kleopatro, možná, že už ten příběh ani nedopíšu.“
Zebra se zvedla a odporně zašklebila, čímž dala najevo, že jí Jaksemášovi problémy vůbec nezajímají a dál okusovala mladou trávu před domem. Romanopisec se snažil její nezájem přejít s ledovým klidem, ale přes všechnu jeho snahu se to bez nezbytného tiku v levém oku neobešlo. „Raději zapíšu své myšlenky,“ pronesl tiše, ale co to? Ruka svírající brk z Agateánské husy se vzbouřila. Sevřela psací potřebu velmi silně, až to Jaksemáše zabolelo a odmítla psát. Spisovatel zrudl v obličeji a křičel na svou neposlušnou ruku: „Tak piš! Napiš to slovo!“ Ať dělal, co dělal, nebyl schopen přinutit ruku k psaní. „Jsem ztracen,“ vzdychnul a krevní tlak mu stoupl nebezpečně vysoko. Srdce se rozbušilo a v tu chvíli se v křesle proti němu objevila postava oblečená do roucha utkaného z absolutní temnoty. Byl to přes dva metry vysoký kostlivec třímající v ruce kosu, která vypadala téměř normálně, až na čepel tenkou tak, že bylo skrze ní vidět.
Smrť, jedno z nejstarších stvoření ve vesmíru. Nad hlavou, zavěšeni na neviditelných šňůrách, se mu kývali ptáci, které romanopisec z dlouhé chvíle vystřihoval z papíru. Zdálo se, že to Smrťovi nevadí. V jednu chvíli se jednoho z nich pokusil dotknout, ale potom si uvědomil vážnost chvíle, do které vstoupil a neudělal to.
„Co vy tu chcete?“ zeptal se Jaksemáš poplašeně.
„Co asi?“ odpověděl Smrť hrdelním hlasem, který za sebou táhnul ozvěnu ztrácející se v kovovém oparu vyřčených slov.
„Ale já nechci umřít,“ přiznal Jaksemáš. Zebra za oknem zpozorněla, jakoby vnímala tajemný rozhovor, „podívejte,“ ukázal na zebru Antonius,“ co bude s Kleopatrou, když zemřu?“
„A to má být moje starost?“ ptal se Smrť.
„Nevím, možná by měla být?“
Smrť znejistěl a dokonce stáhl svou kápi. Odhalil tak dokonale vybělenou lebku, ve které se teď odehrával souboj citu s povinností. Nakonec klidným tónem promluvil: „Mám narozeniny a také rád čtu tvoje knihy. Nemohu však nedostát své povinnosti, to ovšem neznamená, že tvůj skon nelze pozdržet. Mohu ti dát radu. Tvým největším problémem je špatná životospráva. Tvůj chybný způsob života. Tvé zlozvyky. Kouříš a piješ kaktusový likér v míře větší než velké. To tě přivedlo až sem k tomuto rozhovoru. Ale existuje jeden národ, který ti může pomoci. Když ho vyhledáš a naučíš se žít podle nich, zaručeně si protáhneš život možná i o sto let.“
„A kde je najdu?“ ptal se Jaksemáš horlivě.
„To já přeci nevím. Zeptej se mágů,“ poradil Smrť a aniž by čekal na další otázku, zmizel.
„Počkejte,“ volal Antonius a kde…?“ chtěl se ještě zeptat, když mu zničeho nic svitlo. „Musím do Ankh-Morporku. Nejlepší mágové jsou tam. V neviditelné univerzitě.

3.

Kleopatra už byla celá ufuněná, když se konečně zastavila na náměstí Náhlého osvícení, přímo před branou Neviditelné Univerzity. „Jak dovnitř, Kleopatro?“ ptal se bezradně Jaksemáš, jakmile sesedl ze hřbetu zebry. Jeho otázka byla vzápětí odpovězena, když ho oslovil velmi staře vypadající muž v rudém hábitu, špičatých botách a stejně tak špičatém klobouku. „Proč tu postáváte, kolego?“
„Kolego?“ divil se Jaksemáš, „vy vypadáte jako mág a to já rozhodně nejsem.“
„Jste ale Antonius Jaksemáš, autor šedesáti osmi svazkové ságy o skřetí válce s trpaslíky,“ tipoval s přesvědčivou jistotou mág.
„To ano, jsem,“ potvrdil Antonius, „měli bychom se znát?“
„Určitě ne. Jsem arcikancléř Břízolit Šprudlák a svého času jsem pracoval na pojednání o některých méně známých aspektech Kuských deštných rituálů. Mělo to mít sedm dílů,“ představil sebe i svou tvorbu Břízolit.
„A dokončil jste to pojednání?“ zajímal se Jaksemáš.
„Jaké pojednání?“ divil se arcikancléř.
„Před chvíli jste to říkal. Mělo být o některých méně známých aspektech Kuských deštných rituálů,“ připomněl Jaksemáš.
„Ano, ano. Velmi mě toto téma zajímalo a těší mě, že i vás,“ řekl Šprudlák a zamyslel se, „o čem že je vlastně řeč?“
„O tom, že byste mi mohl pomoci,“ změnil téma hovoru Jaksemáš. „Potřebuji radu některého z mágů a k tomuto účelu by bylo dobré vstoupit na půdu neviditelné univerzity.“
„To máte pravdu, studente, Pojďte, jen pojďte,“ pletli se mágovi myšlenky v hlavě, „výuka zbytečných kouzel už se určitě započala. Lektor Studipres Velkoplošný už zajisté vykládá zajímavé poučky.“
Antonius Jaksemáš raději přijal roli studenta a dva kroky za takřka stoletým mágem, vešel do proslulé Neviditelné univerzity. Věrná zebra zůstala před branami, což jí ovšem vůbec nevadilo, neboť kolem projel vůz s čerstvým zelím a Kleopatra jej vzala útokem.
„Tak studente, už se déle nezdržujte. Myslím, že máte namířeno vlevo do druhého patra, třetím schodištěm přímo rovně okolo učebny zaniklých run,“ řekl arcikancléř a nechal spisovatele napospas jemu neznámých míst.
Spisovatel stál dlouhou chvíli pod schody v naději, že snad někdo půjde okolo, ale nikdo nešel. Odvážil se tedy na první schod, bedlivě sledujíce každý pohyb či změnu, která v magické univerzitě může nastat. Alespoň takto to slýchával. „Uděláš-li krok vedle,“ říkávala babka Hadrnačelová, „zábradlí podél schodiště se změní v obrovského hada s kozí hlavou.“ Proto se Jaksemáš zábradlí raději nepřidržoval, když stoupal po schodech vzhůru. Nahoře se pořádně rozhlédl a do svého velmi citlivého nosu nasál vůní pečeného skopového masa. Měl velmi dokonalý čich, stokrát vyvinutější než jakýkoli jiný člověk a byl na to náležitě pyšný. Díky nosu věděl, že musí jít doprava. Jestli někde narazí na mágy, bude to právě v jídelně.
„Dobrý den přeji,“ pozdravil uctivě, když po rozpačitém zaťukání vstoupil. Nejméně sedmi mágům zaskočilo sousto a těm, kterým se to nestalo, stékala šípková omáčka po bradě, neboť jí, v němém úžasu, zapomněli vložit ze lžíce až do úst.
Jako první se vzpamatoval čaroděj s hustým černým plnovousem. Později se ukázalo, že vous mu sahá až na zem, protože celková výška mága činila pouhých sto osm centimetrů, takže když předstoupil před Antonia Jaksemáše hleděl mu přímo na jeho vzdouvající se panděro. „Co zde děláte?“ zeptal se trpasličí čaroděj.
„Jmenuji se Antonius Jaksemáš a potřeboval bych vaši radu a to pokud možno, co nejrychleji. Můj čas totiž rychle utíká,“ představil se romanopisec.
„Ono nejde snad ani o to kolik máte času,“ přidal se ke svému malému kolegovi další mág, tentokráte s vousem krátkým a šedým, „ale spíše by nás zajímalo, jak je možné, že jste tu?“
„Vešel jsem hlavním vchodem, potom po schodech nahoru a můj neomylný nos mě zavedl až sem do jídelny,“ vysvětloval Jaksemáš.
„Vešel jste hlavním vchodem. To ovšem všechno vysvětluje,“ mumlal mág s krátkým vousem.
„Milý lektore záhadných předmětů,“ oslovil kolegu trpasličí mág,“ myslím, že naše neviditelná univerzita už asi není tak neviditelná.“
„Když dovolíte, pánové. Opravdu bych rád tu radu,“ připomenul Jaksemáš.
„Ach ano, promiňte,“ omluvil se lektor záhadných předmětů, „ostatně jsme tu tak trochu od toho, abychom radili. Myslím, že pro váš případ bude nejlepší poradit se lektorem katedry velmi drahých rad. Kolego Perníkádo, doprovodil byste našeho hosta do laboratoře profesora Pravdomluva Každého?“ Zvedl se další mág, trochu neochotně. Ústa měl ještě plná skopového, takže když se představil, poprskal Antoniovi jeho zelený kabátek. „Bobeš Perníkáda,“ řekl a podal hostu ruku. Ten jí přijal a spolu šli šouravým krokem dlouhou chodbou až do místnosti, kde zpod dveří vycházela pára. „Kolega je vášnivý kutil. Rád experimentuje s přírodními látkami,“ prozradil Perníkáda, „tak tady je to. On nikdy nechodí do jídelny. Vždy obědvá sám. Pořádně zabouchejte, on bývá zabrán do práce,“ poradil Bobeš a po vzoru svého arcikancléře odešel a nechal hosta tápat. Antonius opět váhal. Sváděl vnitřní boj. Zaklepe-li, může se dostat do spárů šílence, který vynalézá něco děsivého. Nezaklepe-li, zaklepe Smrť na jeho rameno. Sáhne-li na tu mosazně vypadající kliku, kdo mu zaručí, že se nezmění třeba ve štíra a neuštkne ho? Nakonec se stalo to druhé. Smrť zaklepal na jeho záda a temným hlasem se ho snažil podpořit: „Bojíš se zemřít a máš strach z babských klepů?“
„To není jen tak. Hadrnačelová se vyznala v kouzlech. Proč by si vymýšlela, ta dobrá žena?“ hájil svůj strach Jaksemáš.
„Asi, aby vypadala zajímavě. Občas to dělají lidé, kteří neumějí vůbec nic. Proto mluví a mluví. Vymýšlejí si a straší a vůbec tak porůznu vykládají nesmysly.“ Smrť mávl kostnatou rukou. „Já teď pospíchám, zatavil jsem se jen na skok,“ řekl Smrť a vytáhl přesýpací hodiny.
„Ale to přece není správné, jen tak člověku nalhat nesmysly a nechat ho s jeho strachem celý život zavřeného v domě jen s Agateánským brkem, kaktusovým moštem a s deseti kilometry pergamenu. Začínám vás podezřívat z toho, že jste na mě připravil kulišárnu. Chtěl jste mě vytáhnout z mých obav. Chtěl jste, abych pod hrozbou úmrtí překonal strach s Neviditelné univerzity,“ pousmál se Jaksemáš, který užuž věřil, že nemusí vstoupit do tajemné laboratoře.
„Kulišárny já nedělám. Jestli si nepospíšíš, tak půjdeš se mnou,“ řekl suše Smrť, „tak buď zdráv,“ popřál, než zmizel za prací.
Jaksemáš zabouchal a zbaven strachu vstoupil. Uvnitř nejprve uviděl spoustu lahviček a zkumavek jako v biologickém výzkumáku a za vším tím sklem stál muž, oblečený jak jinak než v bílém plášti, pod nímž se pochopitelně ukrýval červený hábit čaroděje.
„Nerad ruším,“ houkl Jaksemáš a postoupil blíže, ale neskutečně moc bych potřeboval něco málo z
vašich vědomostí.“
„Ano?“ otázal se čaroděj, popošoupl si brýle na nose a ukázal se Jaksemášovi v celé své kráse. „Kdopak jste, mladíku?“ tituloval Jaksemáše, ačkoliv tomu už bylo šedesát let pryč.
„Antonius Jaksemáš, pane čaroději.“
„A chcete znát, co?“
Konečně, se někdo zeptal, pomyslel si spisovatel a spustil. „Zcela náhodou jsem se dozvěděl o jistém národu, jehož příslušnost neznám. Ale co je podstatné, tento národ by měl pomoci změnit mou životosprávu a tím doslova zachránit život. Co zachránit. On by mě měl pomoci život si dokonce prodloužit. Toužím objevit místo pobytu tohoto národa.
„Ten kmen, o kterém hovoříte, se nazývá Hunga.“ Pravdomluv Každý vyslovil to jméno s náležitou důležitostí a nechal jej chvíli viset ve vzduchu, tak aby na Jaksemáše dolehla tajemná nervozita. „A dostat se k němu,“ pokračoval mudrc, „je řekl bych…“
„Nebezpečné?“ doplnil ho Jaksemáš.
„To ani ne. Spíše složité, ale jestli máte rád cestování, tak si užijete.“
„A kam budu muset odcestovat?“
„Pokud to myslíte vážně, tak by to mělo být na Čtyřiks do města Gumagong,“ řekl Pravdomluv.
„Přes Kruhové moře,“ hádal Antonius.
„Správně.“
„Lodí?“
„Přirozeně. Nebo můžete plavat, ale v tom případě by bylo snadnější zemřít přirozenější smrtí. Chci říci, že buď padněte vyčerpáním, nebo vás sežere žralopoud. V poslední době se nějak přemnožili. Je to proto, že jejich maso se ukázalo být zdravotně závadné a na trhu už není o něj zájem,“ podal Pravdomluv vyčerpávající odpověď.
„Ten národ. Co o něm víte? Já jen, jestli má cenu podnikat nějaké strastiplné cesty. Nerad bych byl zklamán.“
„Členové kmene Hunga jsou vždy usměvaví, milí a silní. Vypadají tak mladistvě, že mnoho lidí zvenčí bylo nejednou šokováno jejich skutečným věkem.
Žijí na třetím ze čtyř vzdušných zámků v severní části Zeměplochy. Jejich populace činí jen osmdesát tisíc lidí. Podivní jsou především tím, že se v průměru dožívají věku přes dvěstě let. Mnozí z nich bez zdravotních problémů dokonce i dvětsědvaceti let. Ovšem pověry říkají, že pár jedinců se dožilo i dvěstěšedesátky.
Nemocní jsou jen velmi zřídka.
A nyní to podstatné. Koupají se v ledové vodě, a to i tehdy, když vnější teploty klesají pod nulu. Skladbu jejich jídelníčku tvoří hodně sušených meruněk, v podstatě nekonzumují nic jiného. Hodně chodí, málo jedí. Nemají svačiny. Pouze snídaně a oběd. Denně projdou pěšky patnáct až dvacet kilometrů. Milují smích.
Během určitého období nic nejedí, jen pijí džus ze sušených meruněk. Je to jejich tradice už od dávných dob, kterou respektují.
Říkají o sobě, že jsou přímými potomky Šácholana Tříšpičatělého a jeho armády. Někteří vojáci po dobití tamních území prý zůstali a vzali si místní ženy za manželky,“ poučil čaroděj Jaksemáše, ale zdálo se, že ten z toho co vyslechl, nebyl nadšený. Především při zmínce o ledových koupelích a o konzumaci meruněk, které s duše nenáviděl, mu přeběhl mráz po zádech. „Ale co, jestli mi to má zachránit život,“ řekl, „tak budu pít i džus ze sušených meruněk.“
„Výborně. Dám vám na cestu měsíční kapky,“ řekl Pravdomluv. Vstal a sáhl do jedné z mnoha polic, prohýbajících se pod tíhou lektvarů.
„Ahá,“ dovtípil se Jaksemáš, „to je asi výtažek z měsíčku lékařského.
Pravdomluv se skoro urazil: „Ani nápad. Jsou to velmi vzácné slzy želvy A’Tuin, které vyronila, když zahynulo jedno z jejich mláďat.“
„A proč jsou tedy měsíční?“
„Protože dopadly na povrch měsíce a odtud stekly na Zeměplochu. Přesněji na list stoleté Aloe Vera a tehdy je do lahvičky nasbíral můj praprapradědeček a od té doby jsou majetkem mého rodu,“ vysvětlil hrdě Pravdomluv.
„A vy mi je teď jen tak dáte? Proč vlastně? K čemu mi budou dobré na moři?“ ptal se podezřívavě Jaksemáš, „zahání mořskou nemoc?“
„Musíte to vypít.“
„A co to se mnou tedy udělá?“
„Možná to poskládá vaše molekuly do měsíčního oparu a přenese vám to, kam řeknete, že chcete přenést. Nabízím vám možnost vyhnout se plavbě po moři.“
Jaksemáš si přeměřil mága od hlavy k patě a to hned šestkrát.
„Proč si mě tak prohlížíte? Neoblékl jsem si doufám něco nevhodného?“ napadlo mága, který kvapně urovnával oděv.
„Nic takového,“ uklidnil ho Jaksemáš, „jen přemýšlím, do které kapsy schováváte váš humor. Musí to být opravdu obrovská kapsa. Vy jste totiž řekl možná, z čehož já usuzuji, že měsíční kapky nejsou vyzkoušené. Mám pravdu?“
„Abych byl upřímný, tak máte. Ale považte, ta cesta lodi. Co všechno se může stát. Bouře, obrovská krakatice, kurděje, ponorková nemoc a co já vím ještě. Takhle se jenom rozplynete a za pár minut se poskládáte před branou magické univerzity v Gumagongu. Je to pěkná univerzita. Kromě neviditelné univerzity zde u nás, je jediná na Zeměploše,“ vypočítával Jaksemášovy šance mág.
„A jaké je nebezpečí měsíčních kapek?“
„Ehm,“ odkašlal si Pravdomluv, „jedno jediné. Hrozí vám, že se neposkládáte správně, ale to samozřejmě není jisté. Spíše bych řekl, že dopadne všechno dobře.“
„A já bych zase řekl, že bude spíše lepší, když vyrazím do přístavu,“ rozhodl se Jaksemáš. Nechal si vnutit měsíční kapky a šel. U východu se pozdravil s Břízolitem Šprudlákem, který se na něho usmál a zamával mu. Potom nasedl na přežranou Kleopatru a vedl její kroky neomylně cestou do přístaviště.

4.

Žralopoudi jsou bestie nesmírně zákeřné, dosahující délky až šest metrů. Obývají vody kruhového moře a jejich počet se odhaduje na tři sta kusů. Poměrně málo na tak veliké moře, i když je pravda, že Pravdomluv říkal pravdu, když vykládal o jejich nenadále rychlém množení se. Ale i tak jich mohlo být maximálně pět set. To co jim chybělo v počtu, však doháněli svou hladovostí.
„Tati,“ oslovil malý asi třímetrový žralopoud velkého šestimetrového žralopouda, „proč vlastně máme zobáky, když nejsme ptáci?“
„Všechno má svůj smysl, synu. Kupříkladu naše hřbetní ploutve. Tu vystrčíš nad hladinu, jakmile spatříš loď. Chvilku kroužíš a sleduješ, jak na palubě té lodi vzniká panika. Potom přijde na řadu náš mohutný ocas. Rozhýbeš ho a ploutev na jeho konci rozvlní moře. To už jsou pasažéři polomrtvý strachy, protože tuší, co bude následovat.“
„A co bude následovat?“ přerušil otce nedočkavý synek.
„Potom přijde útok. Obrovskou rychlostí vystartuješ proti lodi a tím zobákem, který máš jí uděláš do boku díru. Takovou, kterou neucpou ani zadkem toho nejtlustšího trpaslíka. A potom už jenom čekáš, až začnou lidi skákat do vody a vybíráš si ty, který se strachem nepodělali. Něco ti povím, synu. Je strašně nechutný, když má večeře nakaděno v kalhotách. To mě vždycky přejde chuť.“
Loď, kterou následně velký žralopoud provrtal, nepatřila k největším, ale cestujících na ní bylo dost. Krátce po proděravění lodi, se na šesté hodině, bráno od potápějící se lodi, objevila plachetnice s černou vlajkou. Nebyli to piráti, ale Smrť nadávající na svůj uděl. Na palubě té bárky vezl obří cestovní kufru. Ten otevřel a vysypal z něho spoustu přesýpacích hodin. „ Nechtěl by mi někdo poradit, s kým mám začít?“ zoufal si Smrť nad hromadou hodin, nakonec vytáhl jedny o něco ohmatanější než ty ostatní. „Tyhle už jsem v ruce párkrát měl,“ řekl a tiše přečetl jméno: „Antonius Jaksemáš.“
Nešťastný spisovatel stál na zádi potápějící se lodi. Voda mu sahala už po kolena a v dalším okamžiku se jeho oči setkali s prázdným pohledem Smrtě. „Už zase on,“ podotkl Jaksemáš.
Smrť zvedl spisovatelovi hodiny do úrovně očí a kdyby měl rty, jistě by se tajemně usmíval, jenže on rty neměl, takže se usmívat nemohl. Jeho plachetnice se blížila ke Jaksemášovi. Jaksemáš sice nemohl na tu dálku přečíst jméno na hodinách, ale hloupý nebyl. Nečekal až Smrť vystoupí na loď a vezme ho s sebou. Vyplázl jazyk na svého nechtěného kamaráda a kvapně si do úst vylil měsíční kapky. „Tak a máš to,“ zaradoval se, ale stále stál na zádi a vodu už měl po pás.
„Co měl znamenat ten vyplazený jazyk,“ otázal se Smrť, když stanul tváří v tvář Jaksemášovi.
„To byla jen taková legrácka,“ řekl Jaksemáš omluvně.
„Aha. Promiň, že jsem to hned nepochopil. Nemám smysl pro humor, ale snažím se. Když dovolíš, je čas,“ řekl potom a zdvihl kosu. Ani ne v polovině jeho rozmachu se však Antonius rozplynul a odsvištěl směrem na malý kontinent Čtyřiks. Letěl nad Širodlouhou řekou a nad jakýmsi jezerem. Jeho podstata, i když trochu neúplná, se za pár minut poskládala na chodbě se šachovnicově vydlážděnou chodbu. Ta byla součástí magické univerzity.

5.

Půlkapka se dostala až do magické univerzity, kam jí nedobrovolně navedl Smetiprach. Kupodivu přežil. Půlkapka měla slitování, ale mágové jí lezli na nervy už od útlého dětství. Vrata univerzity jí otevřel čaroděj Dokoukal Ořechový. Byl jedním z nováčků profesorského sboru a udělal chybu tím, že Půlkapku vpustil. Nestačil se ani zeptat, co si přeje, když se na něho Půlkapka vrhla a škrtila ho šátkem tak dlouho, dokud nezmodral a nevypadly mu oči z důlků. Ty se potom zakutálely k nohám dalšího mága, kterému v příštím okamžiku Půlkapka zabodla dýku do srdce. Potom kráčela klidně dál, přes dvůr až do budovy magické univerzity.
Třetí mág, kterého potkala, byl arcikancléř Eliáš Výletko. Držel si od vražedkyně náležitý odstup a možná i proto přežil. „Co chcete? My tady nic cenného nemáme?“ zeptal se odvážně, když couval.
„Potřebuju se dostat na Vzdušný zámek splněných snů,“ řekla své přání, „tak mě nezdržuj a dostaň mě tam!!“ křikla.
„Dostanu, jen už nikoho nezabíjejte. Je nás tady dost málo na to abychom si mohli dovolit být vyvražďováni. Jsme dokonce nuceni přijímat do sboru i mladé nezkušené mágy. A to si nedovedete představit, jaká to jsou telata. Zkrátka, když budete dál vraždit, museli bychom univerzitu zavřít.“
„A to by byla taková škoda? Mágové jsou stejně k ničemu. Byla jsem malá holka, když mě umíral můj psí kamarád. A co udělali mágové? Nic. Nechali ho umřít. Tak proč bych se měla zabývat otázkou budoucnosti týhle univerzity.“
„To mě moc mrzí,“ řekl mág.
„Kecáš, mágu, ale teď jsem tu kvůli něčemu jinému. Pomož mě a přežiješ,“ navrhla mágovi Půlkapka a ten bez váhání souhlasil. Dovedl dívku k velikému zrcadlu. „Postav se co nejblíže k zrcadlu,“ řekl Půlkapce, „já potom přečtu pár magických vět a světlo ze zrcadla tě obejme a přenese na druhý Vzdušný zámek,“ vysvětlil arcikancléř.
„Výborně. Na mága jsi docela fajn. Neudělej blbost. Docela nerada bych tě zabila,“ vysekla uznání vražednice. Potom se postavila k zrcadlu, jak arcikancléř řekl a čekala.
Mág rozevřel knihu a mumlal.
Půlkapka se začala vrtět. Pocítila podivné svědění v levém podpaždí. Když se toho místa dotkla, zjistila, že jí tam vyrostl útvar podivného tvaru.
„Co je to? Cos mi to přičaroval, dědku popletenej,“ zvedla paži, aby čaroděj, který stál před ní, zjistil, co se jí stalo.
„To je nos, paní,“ odpověděl Výletko.
„Čí?“
„To netuším.“
„Odstraň to.“
„Na to už není čas. Zrcadlo vás za malý okamžik pohltí.“
„Já to tam nechci,“ zařvala Půlkapka až jí slina vyletěla od pusy, ale nebylo to nic platné. Zrcadlo pohltilo její tělo.

6.

Antonius Jaksemáš se u zrcadla zjevil o několik vteřin později. Výletko překvapeně zíral, hlavně na jeho nos, nebo spíše na absenci nosu. Jaksemášovi svítila na obličeji díra hezčí, než nosil Smrť.
„Jestli hledáte svůj nos,“ začal mág, „tak právě odcestoval v podpaždí jisté ženy na cestu za zrcadlem.“
Jaksemáš se dotkl nosu a až teprve v tom okamžiku zjistil, že ho nemá. „Můj nos. Můj skvělý neomylný nos,“ plakal.
„Vy ho chcete?“ zeptal se arcikancléř a aniž by čekal na odpověď, mluvil dále. „ Můžete vyrazit za ní. Světlo bude svítit ještě půl minuty.“
„A kam šla? Já musím na třetí Vzdušný zámek. Tam kde žije národ Hunga. Potřebuji, aby mě naučili jak mám žít do dvě stě šedesáti let.“
„Zase jeden. Celé měsíce nic a dneska hned dva blázni najednou,“ mumlal si pod vousy Výletko,“ ona chtěla na druhý zámek, ale to už odtamtud dojdete.“
„Tak mám jít?“
„Jen račte,“ pokynul mág.
Antonius Jaksemáš vstoupil. Světlo blikalo, aby následně zůstalo modré a stálé. Osvětlovalo dlouhou, nekonečně vypadající chodbu.
Spisovatel se dal do běhu. S velikým odhodláním získat svůj nos, dohnal Jaksemáš Půlkapku už za malou chvilku. „Proč mě pronásleduješ?“ obořila se na něho Půlkapka. Ještě jsem nesložila Hypokratovu přísahu. Takže tě zabiju bez mrknutí oka.“
„Dej mi můj nos,“ řekl Jaksemáš.
„Tak to je tvůj frňák, ta ohavnost, co mě překáží. Tu si klidně vezmi, ale nevím, jak to provedeš,“ pochybovala Půlkapka.
„Antonius užuž chtěl odtrhnout svůj nos z Půlkapčina neoholeného podpaždí, když do hry vstoupil opět Smrť. V každé ruce držel hodiny. Jedny Jaksemášovi a druhé Půlkapky. Písek v nich se přestal sypat. Nepůsobila na něho přitažlivost. „Tady máte svůj čas,“ řekl Smrť a podával jim hodiny, „teď jste jeho pány.“
„Takže nemůžeme umřít?“ zaradovala se Půlkapka. Smrťovi se ve tváři nepohnul ani sval, možná proto, že tam žádný neměl, když Půlkapce kazil radost. „Na tvém místě bych s oslavami počkal. Něco mi říká, že jsi skočila mágovi na lep. Chytře tě zavřel do nenávratné chodby za zrcadlem, tím že ti namluvil, že je to jediná cesta na Vzdušný zámek. A co se týče tebe,“ obrátil pozornost ke spisovateli, „máš, co jsi chtěl. Teď nezemřeš. V chodbě čas stojí a pokud budeš mít zájem donesu ti brk a něco málo z tvého pergamenu.“
„A pro koho asi tak budu psát. Pro ni?“ změřil si Jaksemáš Půlkapku z odporem.
„Zásadně nečtu,“ odsekla Půlkapka, „ mám jen dvě otázky,“ řekla.
„Jaké?“ otázal se Smrť.
„Doktorka už asi nebudu, že?“
„Ne. Každý přece ví, že hledat Vzdušné zámky je pošetilost. Tím nechci říct, že nejsou, jenom je opravdu velmi obtížně dostat se k nim. Ale kdo ví, třeba se vám to ještě povede.“
„Máme ještě šanci?“ ožil Jaksemáš.
„Ne, nemáte. Já jen žertoval.“
„Jde vám to skvěle. Rychle se učíte,“ pochválil ho zklamaně Jaksemáš, „ještě jedno nechápu. Proč jsem musel hledat národ Hunga. Také žert?“
„Odpusť, to byla chyba,“ řekl provinilým tónem Smrť, „ve slabé chvilce jsem si tě představil jako schopného muže, který by ten národ mohl najít. Už to nikdy neudělám. Jsi břídil.“
„A co ten nos? Ten tam budu mít navěky?“ připomenula se Půlkapka.
„A není to jedno? Komu by záleželo na nose, když má být navěky poutníkem mezi Zeměplochou a vesmírem,“ odpověděl Smrť, zahalil svou tvář a zmizel.