Sémě chaosu

Že s tím stromem není něco v pořádku, poznala Bábi na první pohled. Buky bývají touhle roční dobou už úplně holé a i kdyby ne, tak bílá vlna není příliš běžnou alternativou k listům.
Chvíli strom zvědavě pozorovala, pak sebrala dlouhý sukovitý klacek, a několikrát jím do chundelatého pokryvu šťouchla. V reakci na to se ozvalo několikrát “Bééé!” a “Žbuch!” To dvě ovce a jeden beran spadli do trávy a rychle se odklidili z dosahu Bábiny zbraně.
Bábi sice nebyla odborníkem, i když veřejně by to samozřejmě nepřiznala, ani na ovce, ani na buky, ale byla si jista, že tento pozoruhodný symbiotický vztah mezi nimi není rozhodně přirozený, ať už je jakékoliv roční období. Pomalu začala kritickým pohledem hledat příčinu tohoto neobvyklého chování zástupců místního dobytka, když tu její pohled náhle dopadl na malou kaluž nedaleko cesty. Nebylo na ní pranic zvláštního, až na pár otisků drobných tlapek, které tam zanechala nějaká malá šelmička.
Přes Bábin obličej přelétl výraz zděšení. Sice tam pobyl jen velmi krátce a pak raději velmi rychle zmizel, ale i to bylo něco nevídaného. Bábi odhodila klacek a vydala se svižným krokem ke své chaloupce.

***

V úplně jiné chaloupce se tou dobou další čarodějka pokoušela vyrovnat s přívalem nečekaných událostí a slovo příval bylo v této situaci opravdu velmi výstižné.
Anežka zrovna poklidně plela svou bylinkovou zahrádku, když se většina drobných obyvatel lesa rozhodla hledat útočiště pod její sukní. V zápětí dorazili větší zástupci zdejší fauny, kteří se naštěstí nepokoušeli dostat pod žádnou část jejího oděvu a vzali zavděk vnitřkem domku.
Právě teď se Anežka znaveně usadila do křesla a to velmi pomalu a opatrně, aby umožnila několika divokým králíkům a veverkám uhnout z cesty. Nebyla v zapůjčení příliš dobrá a uklidnit tolik zmatených a vyděšených myslí ji vyčerpalo. To, že by tímto způsobem zjistila příčinu všeobecného neklidu, vzdala raději rovnou. Trochu více si slibovala od rozmluvy s několika Lancreskými dětmi, které dle stavu oblečení strhla zvířecí tsunami s sebou, právě když se v lese oddávali zápasu v prejbolu.* Ty však byly sotva schopny udržet v roztřesených rukou donesené hrnky kakaa a vyděšeně do nich zírat.
“Přeci si nenecháš líbit takové narušení klidu na svém území,” ozval se jí v hlavě Perditin hlas.
Pochopitelně, že nenechá! Pokud ale něco vyděsilo tak ohromné množství tvorů, zvyklých na život v Lancre, kde každá druhá jarní bouřka končí deštěm úhořů a ropuch, pak na to sama rozhodně nestačí. Měla by se hned zvednout a vydat se k bludnému balvanu. Ostatní tam na ni budou už jistě čekat.

Zrovna zajišťovala dveře zarážkou, aby usnadnila svým hostům odchod, když nad hlavou zaslechla volání svého jména.
“Sedej okamžitě na koště. Musíme do města.” volala na ni Bábi kroužící kolem komína.
Anežka tedy vytáhla z výklenku své koště a vznesla se vzhůru k Bábi.
“Co se -?” začala, ale Bábi jí okamžitě přerušila.
“Utekli! Když jsem se vrátila z pochůzky u starého Sumýše, tak byli pryč.”
“A to šílenství dole mají na svědomí oni?”
“Tak vzhledem k jejich původu se to dalo čekat, nemyslíš?”

***

Jeník Ogg neměl o pozdvižení, které se tou dobou odehrávalo mimo zdi Lancreského hradu ani ponětí. Před chvílí spořádal svou odpolední svačinu a teď prováděl rutinní prohlídku hradu. Přímo v povinnostech ji sice neměl, ale nikdy neuškodí vědět o všech závadách a nedostatcích dříve, než si jich všimne někdo jiný a přidělí vám jejich nápravu. Navíc malá procházka po jídle není na škodu nikdy.
Zrovna procházel okolo královniných komnat, když tu něco zaslechl. Krátké “cupity-cupity-ťap” z chodby nalevo. Zastavil, rozhlédl a zaposlouchal se, ale původ zvuku se mu nepodařilo určit. Náhle se to ozvalo znovu. Z druhé strany a o poznání blíže. Jeník se rychle otočil, ale opět nic nespatřil.
To je zvláštní. Pomyslel si. Co mohlo vydávat takový zvuk? Jen krátké “cupity-cupity-ťap” jako když se kousek batolí malé dítě a pak hned ticho. Ticho! Jak je vůbec možné, že nic neslyší? Lancreský hrad měl sice personálu poskromnu, ale i tak by měl slyšel alespoň tichou ozvěnu nějaké vzdálené činnosti nebo hovoru.
Z úvah ho vytrhl až dětský smích, který se mu ozval těsně za zády.

***

Ulice města Lancre zely prázdnotou. Naopak střechy a koruny stromů doslova překypovaly životem – především psy, kozami, koňmi, krysami a všelijakým dalším zvířectvem. Lidí tam bylo překvapivě málo. Zřejmě se stihli zamknout doma a schovat pod postel. Jediný pohyb, který přilétající čarodějky zaznamenaly, byla černá nahoře zašpičatělá tečka mířící k hradní bráně. Když přistály na nádvoří, Stařenka tam na ně už čekala.
“Určitě mířili do hradu, ale sama jsem je neviděla. Zrovna jsem se koupala, takže mi chvíli trvalo než jsem si všimla, že se něco děje.” zazubila se na ně Stařenka. Načež si Anežka pomyslela, že možná ne všechny obyvatele střech mají na svědomí oni.

***

Jeník se otočil za zdrojem smíchu, ale zas nikde nic. Instinkt mu velel raději zmizet, ale byl přeci voják a navíc Ogg a jako takový zažil už mnohem podivnější a děsivější věci. Náhle se ozvalo chichotání zpoza těžkého závěsu. Rychle ho odhrnul, ale zas nic. Cupitání přímo za ním. Opět nic. Rozhodl se, že už to raději vzdá, když tu koutkem oka zahlédl bílou šmouhu mizící v pootevřených dveřích komory.
Tak, a teď tě mám, pomyslel si triumfálně. Odtamtud žádné další dveře nevedou.
Rozeběhl se k těm dveřím a prudce je otevřel. V tom se ozval dětský smích a něco mu skočilo do obličeje. Bylo to bílo-rezavo-černé a mělo to spoustu ostrých drápů.
***

“Neboj, Gyto, je to jenom škrábnutí.” pokynula Bábi směrem k Jeníkovi, na jehož tváři by se daly hrát piškvorky. Tedy v případě, že by měli oba hráči u sebe lupu či spíše mikroskop.
“Jsou asi opravdu nebezpeční, když něco takového způsobili i tak udatnému vojákovi jako je můj Jeníček.” prohlásila Stařenka a smutně pohlédla na vychrtlou bezvládnou postavu na zemi.
“Nebudou daleko. Přiběhly jsme hned, jak jsme uslyšeli křik.”
Na potvrzení Anežčiných slov se náhle chodbou rozlehl zvuk tříštění něčeho velmi křehkého. Jako jedna žena se všechny tři rozběhly chodbou a vpadly do prvních pootevřených dveří, čímž se ocitly přímo uprostřed…
… rodinné idylky! V houpacím křesle seděla Magráta, na klíně chovala malé bílé koťátko a usmívala se. U jejích nohou si na huňatém koberci hrála malá Esmeralda s novými kamarády – černým a rezavým koťátkem. Z okna celou scénu sledovala pyšně se tvářící bílá kočka s trochu nervózním jednookým mourovatým kocourem.
***

“Tahle zlatíčka, že by způsobila něco takového?” podivila se Magráta, když jí zbylé čarodějky vše vylíčily.
Bílé kotě v Magrátině náručí právě předvádělo pohled toho nejnevinnějšího stvoření na světě, který je všem kočkám tak vlastní.
“Když vezmeš v úvahu jejich rodiče, tak to není nic moc překvapivého,” konstatovala Bábi. V tu chvíli obě koťata na zemi náhle zmizela a místo nich tam byly další dvě děti – zrzavé a černovlasé.
“No, evidentně po tátovi podědily mnohem víc, než jen destruktivní sklony,” prolomila nastalé ticho Anežka.
“Co s nimi tedy uděláme? Nemůžeme je přeci nechat takhle terorizovat vše, co potkají,” ozvala se Stařenka.
“Navrhuji je rozdělit. Každé zvlášť nedokáže napáchat tolik škody a bude snadnější je hlídat.”
“Tak já bych si tu nechala tohle,” zabrala si Magráta rychle nejklidnější bílé kotě, “Esmička si alespoň bude mít s kým hrát a naučí se zodpovědnosti.”
“Já bych mohla zas ubytovat toho zrzečka,” přidala se rychle Anežka, “Beztak už jsem si dlouho chtěla nějakou kočku pořídit.”
“A co s tim černym?” ukázala Stařenka kotě, jehož chování napovídalo, že mezi jeho předky byl nějaký velmi divoký démon, ” Já ani Esme ho ubytovat nemůžem. Už kočky máme a to by nedělalo dobrotu.”
“Víte, myslím, že už vím, jak Toničce oplatím, že mi darovala Ty,” prohlásila Bábi a z úsměvu, který se jí v tu chvíli objevil na tváři, naskočila všem přítomným husí kůže.