Předčasný pohřeb

Byla to jedna z těch nocí, která dostala neodolatelnou chuť pořádně si zašpásovat. Černá. Ano! To je ta pravá barva pro její dnešní nezbednosti. Černá a ještě černější! Samet se může jít zahrabat, protože tahle čerň bude jako… no, jako opravdu černá čerň. Žádná malá nadějná světélka. Žádné hvězdičky, měsíční paprsky a podobné blbiny. Jen čerň, která se tetelila potlačovanou nedočkavostí pravého uličníka. A taky žádné zrádcovské záblesky ocele právě vytaženého nože. Kdepak! Pokazit celou legraci? Ne. Ta show právě začíná! Ankh-Morpork! Město, které nikdy nespí! Ale tady se uličkou šourá muž, jenž brzy spát bude. Řeklo by se, že možná i nepřetržitě. Řeklo by se, že nejspíš i navždy…

Pan Hoe se posadil. Byl velmi překvapený. Nemile překvapený. V místech, kde předpokládal, že nejspíš bude mít srdce, mu crčela krev. Jeho krev! A crčela hodně. Skutečně hodně. Člověk by skoro očekával, že s takovým zraněním se nedá žít. Alespoň ne moc dlouho. Pan Hoe se namáhavě zvedl a snažil se oprášit rozedraný oblek. Šlo by mu to mnohem lépe, kdyby nebyl celý ulepený od té zatracené krve. Nakvašeně si ránu prohlížel, a pak se do ní snažil vecpat kapesník. Vešel se tam celý. V tu chvíli mu to došlo!
„Vždyť oni mi nedali ani účtenku! Zloději mizerní! Můj poslední tolar!“ vykřikl rozhořčeně.
„O tom se cech dozví, to vás ubezpečuji, vy chásko nenechavá!“
Ruka ze zvyku pohrozila do prázdné temnoty, kudy lupiči prchli se svou kořistí.
A pak znovu! Další prozření! Tentokrát však závažnější! Smrtelně vážné! Krev už netekla. Tedy ne z něj. Zato vykotlané dláždění ulice se jí jen lesklo. Dokonce se pramínky družně spojovaly do menších kaluží a loužiček. Pan Hoe si opět pozorně prohlédl své zranění.
„Hmm… nevypadá to moc léčitelně… zvláštní, že to ani moc nebolí. Možná pár stehů by to spravilo… nebo velký kus kůže, co by se tady takhle přišpendlil a… a… a SAKRA!“

Žuch! Ťuk, ťuk, ťuk… Klepy, klep… Buch! Buch! Buch! Vrzzz. Zííííííív.
„…? …Au! …Jo, jo. Už jdu! Svíčka! Kde je ta pitomá svíčka! Au, hrom aby do toho!“
Skřííííp?
„Co je? Haló? Kdo…“
Křach!
„AU! Kruci! Co to…? Ale né! Už zase?! Pane Vylíhlo, máme tu práci!“

. Ten název*Vylíhlo a Vyhnislo, s.p.z. jako by zahrnoval celý život. Snad i proto si pan Vylíhlo a pan Vyhnislo vybrali své povolání. Ano, byli tenkrát oba mladí a nerozumní. Zatím ani nevěděli, co všechno na ně v tom životě čeká. Ale dobře věděli, co je čeká na jeho konci. Bylo to logické rozhodnutí. Pohřebnictví! Řemeslo s dlouholetou tradicí a nadějnými vyhlídkami do nevyhnutelné budoucnosti. A Ankh-Morpork? Samozřejmě! Je to přece město plné života! Přeplněné životem! Rychlým a nejistým. Rychlým jako napřažená pěst vrhnutá do prostoru a nejistým jako… jako… Co na tom záleží? Hlavně tak krásně nejistým, že by na to s jistotou vsadili i celu svou pochmurnou kariéru. Stačilo jen pár finančně náročných schůzek s Cechem vrahů, několik tryskem načmáraných slov po stěnách Stínova a pak trpělivé čekání noc co noc u Zašitého bubnu a měli práce nad hlavu. A někdy si je práce našla i sama. A to někdy se odehrávalo právě teď.

Tělo leželo natažené přímo přede dveřmi. Pan Vylíhlo se vynořil jako tenký proužek bělosti procházející tmou a umně se složil do strnulého postoje tak, jak to dokázal jen on. Byl to postoj pravé kloubovitosti. Panu Vyhnislovi se často zdálo, že jeho společník má hned několik loktů, kolen a jiných ostrých, značně hranatých částí těla navíc. Nyní se všechny tyhle špičaté výčnělky znovu přeskládaly a s lupnutím se sklonily k mrtvému.
„Chmmmm. Pchhh. Chmmm.“
„Opravdu? Já bych to tak špatně neviděl,“ odporoval Vyhnislo, těžce se sbírajíc ze země. „Tak hodinu, dvě od posledního výdechu. Ale proč je vždycky nechávají válet takhle přede dveřmi? To bude určitě tím naprosto blbým zvykem strkat všechny ty mrňata v košíkách na prahy cizích domů. Ó, ano! Copak je tohle? Ne? Fakticky?! To musí být to divný mateřský znamínko! A není tohle náhodou zvláštně klikatá jizva přímo uprostřed čela?! A je to! Šup s miminem do proutěný nádoby a hurá najít nějaký ty osudový vrata! To už je tenhle měsíc potřetí! Potřetí! Můj kotník si o tom už myslí svý, pane! A to vůbec nemluvím o mém ubohém nosu!“
Vylíhlo neposlouchal. Znal tyhle litanie až moc dobře. Jeho kostnaté prstíky mezitím profesionálně běhaly po nehybném hrudníku. Už objevily několik nezajímavých záplat, opuštěných nitek, kterým se ztratil zatoulaný knoflíček a kapesník… Kapesník nasáklý nechvalně známou tekutinou, jenž trčel z téhle… To je teda ďoura!
„Chmmmmr,“ konstatoval suše.
„Ukažte! Máte pravdu, příteli. To bude ona slavná příčina smrti,“ souhlasil Vyhnislo. „Tak ho odneseme dovnitř. Jemu už možná chladno nevadí, ale mě se moc nelíbí, když mi mlha leze pod noční košili. Zvlášť když se dostala až tam do toho místa mezi… Brrrr!“
Po menším rozpačitém tanečku – já za ruce, ty za nohy, ne, obráceně – se konečně dali do klátivého postupu vpřed.
„Proč máme tak nešikovně úzké dveře, pane Vylíhlo?“ sípal Vyhnislo. „Tyhle mrtvoly! To je něco tak neprakticky vytvarovaného, že…“
„Chrrrmm!“
„Vždyť už jdu! Pozadu to není tak snadné, víte? JAUVAJS! Taky jste mě mohl upozornit na ty schody za mnou! Počkat!“
Vylíhlo pustil přidělenou část trupu a mrštně uskočil, když se zhroutilo na podlahu.
„Chrrr!“
„Omlouvám se, příteli. Ale zahlédl jsem cosi… Á, tady to je!“ ukazoval vítězoslavně malý cárek pokrouceného papíru.

„POHŘBÍT! HNED!“
.
.
.
„prosím“

„Neurvalci! Ještě nám budou radit, jak máme dělat svou práci!“
„Chmm. Hmm.“
„Souhlasím. Vy běžte vzbudit Igora a já ho zatím odtáhnu do přípravny.“

Paže? Dvě. Odškrtnuto. Nohy? Dvě. Odškrtnuto. Hlava? Jedna. Odškrtnuto. Co dál? Igor přelétl očima toho nešťastníka před sebou.
„Khabhesník?“
Znovu mrkl do seznamu důležitých i prakticky nevyužitelných lidských součástek. Hm, proč ne? Kapesník? Jeden. Odškrtnuto.
Pak si přerovnal své nádobíčko. To chirurgické, samozřejmě. Čím začít? Ententýky, dva nožíky, taky pilka malá, velká, jedny kleště a co ještě? Ukazováček poslušně poskakoval z předmětu na předmět, až narazil na špulku s nití a jehlou.
„Nho, thak dobhrá,“ připustil trošku zklamaně.
Okrasný steh strýčka Igora. Prvotřídní práce! Igor se spokojeně usmál, až se mu obě jizvy spojily v hrbolatou linku, která velmi efektivně dělila jeho lebku na dvě poloviny. A ten zakončující uzlík! Možná by si dokonce zasloužil uznalé poplácání po zádech od strýčkovy třetí ruky pro štěstí. Téměř škoda takové dokonalosti na kusu lidského odpadu. Opravdová škoda. Takové pěkně stavěné nohy. Ta kolenovitá kolena, vystrčené kotníky… Zahrabané jen tak zbůhdarma pod zemí! Pan Kvíčal hledá vhodnou spodní končetinu… A tady si leží dvě tlením dosud nezkažené nožky! No, není to šťastná náhoda! Tahle rovnice už nemá svou velkou neznámou. Za x dosadíme třeba… tuhle levou hnátku!
Sekáček číslo dvě se v mžiku ocitl v nekompromisním sevření Igorovy pravačky. Musí jednat rychle! Jeho páni neměli rádi, když se nebožtíkům čas od času něco ztratilo. Pak bývali dokonce rozzlobeni.
Nic nebylo bizarnějšího než tahle dvojice chrčící a křičící své rozhořčení do záplatami vyspravovaného Igorova obličeje. Vyzáblý červ s lysou vejcovitou hlavou a kulaťoučký hošík s buclatými tvářičkami rudými vzteky. A proti nim jen on se svými tradičními jizvami. Nevinnost se předstírá dost těžce, když vypadáte jako řezník, co si nejméně polovinu ze všech těch nutných procedur své profese vyzkoušel sám na sobě. A je téměř nemožné docílit zahanbeně sklopeného pohledu, když nemáte víčka.
Igor tyhle pře pravidelně prohrával a už nyní se cítil provinile. Tohle nebylo správné igorovské chování. Jenže takové mrhání dobrým materiálem! Vždyť on už to nějak vysvětlí a tohle tělo se určitě bránit nebude… Nápřah a…
BŘINK!
Tělo se bránilo!

Pan Hoe uměl být trpělivý. Občas se tak předváděl se svou brilantní trpělivostí, až si ho okolí začalo pomaloučku plést s nepříliš vyvedenou sochou… no, přehlédneme-li ty nemožně vystrčené uši, maličká očka, neexistující bradu, celkovou bezpáteřní svěšenost … ale jo, dá se říct, že člověka. Okolí však zahrnovalo také početné ptactvo s jeho neotřelými a posléze neotřetitelnými výsledky trávicího traktu. Pan Hoe ptáky nesnášel.
Avšak nyní ho mnohem víc popouzelo jeho pravé chodidlo. Teď! A znovu! A zase! Po pouhých čtyřech hodinách čekání! Čtyři umolousané hodiny a ono si podupává! Netrpělivě podupává! Je ovšem pravda, že od individua s tolika hodinami by jste se mohli nadít jisté míry dochvilnosti. Navíc když je jí tak proslulý! Prý nechodí nikdy pozdě! Vždy právě včas!
„Tak tedy, pane Smrť, to vykládejte někomu jinému! A ty DOST!“ chytil svou cukající nohu, která se přesto dál rytmicky komíhala v rozběhlém rytmu. Setrvačnost nezastavíš.
„Chjo,“ posteskl si.
To všechno ta nepříjemná nehoda s nožem. Ta ho tak rozladila. Měl rád svůj pořádek. Pravidla, směrnice, zákony. Jenže tato situace začínala zavánět něčím ohavným. A díky bohům, že to zatím není on! Něčím, co není podle zavedených postupů. Měl přeci být mrtvý, ne? Srdce mu jen tak schlíple visí. Ani to šťouchnutí ho neprobralo. Ano, správně měl zemřít. Jenže nezemřel. Někdo by možná nadhodil něco v tom smyslu, že však také nežije… A nějaký šťoura by určitě řekl, že je… že je… NEMRTVÝ! Nemrtvý! On a nemrtvý! Vždyť to je naprostý nesoulad s životními zásadami! Kdyby se to tak dozvěděli jeho přátelé! Tedy vlastně má jen jednoho, že? Nejspíš. Pan Ušel se sice už dávno neozval, jenže byl tak posedlý tím svým novým barákem! Radil mu přece, aby ho nestavěl na tom močále. Ale marnost nad marnost. Stejně, ta ostuda! Ale on to tak nenechá! Kdepak! Nemrtvý? NIKDY! Však už se postará, aby to nikdo nepoznal.
Pan Hoe osnoval plán. Plán své smrti.

„Co se to tu děje?!“
Pan Vyhnislo se vřítil do márnice jako malé rozjančené tornádo.
„To on! Chtěl mi useknout nohu!“
„Žhalobhníčku!“ schovával Igor rychle sekáček za zády.
Pan Vyhnislo civěl. Na stole seděl muž. Ten, s nímž před necelou půlhodinkou vytíral chodbu, když ho sem pracně vláčel. Seděl vzpřímeně a vůbec nejevil známky mrtvolné strnulosti.
„Co… co… cože,“ vykoktal zmateně.
„Tohle monstrum mi právě chtělo useknout nohu,“ vysvětloval muž znovu.
Vyhnislo se opět pokusil donutit mozek pochopit celou tu scénu před sebou. Nakonec však dal přednost tomu jedinému, co mu dávalo alespoň malý smysl. Obvinění.
„Igore, je to pravda?“
„Bháne, jhá…“
„Tak už zas, co? Ty a ta tvoje šetrnost! Tak ty už nevíš, co se stalo posledně?! S nosem pana Zákysla?! Taková hanba! Je sice fakt, že paní Zákyslová už hůř vidí, ale opravdu jen ztěží lze předpokládat, že si nevšimne toho prázdného místa v manželově tváři! Chyběl mu nos, sakra! A on měl pořádný frňák!“
„Tho, jo. Úbhlný vhýsthavní khousek!“ přitakal Igor nadšený tou vzpomínkou.
„Ano, výstavní kousek. A proto s ním měl být vystaven minulé úterý! A teď chceš tomuhle mrtvýmu chudákovi ufiknout…“
Pan Vyhnislo se náhle zarazil. Mozek konečně zpracoval zadané údaje. Píp, píp. Šéfe, máme tu problém!
„Pane, vy jste mrtvý!“
„Ano? Takže to fungovalo, viďte?“ rozjařil se muž. „Já věděl, že to svedu! A vyšlo to! Chtělo to jen tak nehybně ztuhnout a hlavně nedýchat. Mrtvoly nikdy nedýchají. Kdepak! To je jen takový otravný zlozvyk ze života!“
„Chci říct, že jste byl mrtvý! Sám jsem se s vámi tahal a vy jste přitom… nemrtvý! Zombie!“
Jestli něco oba společníci svorně nesnášeli, byli to zombie. Upíři? No, prosím. Ty si alespoň koupí nějakou tu vyšperkovanou rakev nebo nóbl hrobku. Ale zombie! Ono není nic příjemného, když jeden den nebožtíka pohřbíte a druhý den vás trápí otázkami, kdeže jsou ty jeho zánovní boty, co si schovával, až jednou zaklepe bačkorama. A nevěřili byste, jak mu v takovýchto chvílích i jen malé, nedůrazné podotknutí, že přeci na nohou bačkory má, vleje nový adrenalin do rozkládajících se žil.
„Tak to tedy ne!“ protestoval nově ocejchovaný zombie. „Jsem mrtvý a hotovo! A chci pohřbít! Okamžitě!“
„Pohřbít? Nemrtvého? Nikdy…“
„Chrmmm. Hmmmr, chrr?“ vstoupil nenadále do debaty pan Vylíhlo, kterého přivábil neobvyklý zvukový repertoár tohoto jindy tak tichého místa.
„No, v tom případě… bych snad i toleroval… Dobrá. Takže pane… Jak se vlastně jmenujete?“
„Hoe. Evžen Alík Hoe,“ představil se pan Hoe neochotně.
„Chmmm?“
„Alík?“ překládal Vyhnislo automaticky.
„Byla tu taková… Má matka měla psa, víte? Takovýho mazlíčka. A pak se objevily ty nesrovnalosti s otcovstvím a potom…“
„A-h-a. Fajn. Vraťme se k tématu… radši… ta představa… A co to bylo za rasu? Ne, vraťme se k tématu. Takže, pane Hoe, máte peníze?“
„Ne, ten poslední tolar mi právě ukradli.“
„Lupiči s velkýma, ostrýma nožema, co?“
„Jak to víte? Vy jste to viděl? Vy je znáte?!“ vykřikl pan Hoe podezíravě.
„Jen jsem tak hádal. Ale bez peněz ani k pohřebákům nelez, pane Hoe. Je mi líto. Zadarmo ani funebrák nehrabe. Což mi připomíná, že už jsem poslal žádost Hlídce o pomoc s identifikací mrtvého. U bohů, to bude zas papírování!“
„Ale nemůžete mě přece jen tak nechat…“
„Ale můžeme. Ven! A klidně si běžte stěžovat do Klubu nového začátku nebo jak se jmenuje to společenství divňousů Reginalda Půlbotky.“
Pan Hoe se ještě prosebně podíval na pana Vylíhla.
„Chrrr!“
Pak na Igora.
„Bhromiňte, tho s thou nobhou, bháne.“ Bulvy studem protočené až na bělmo.
A pak byl vynesen silou nekompromisních argumentů pana Vyhnisla. Hlavně těch svalových.

Cink… cink… CINK! CINKCINKCINKCINKCINKCINK!
„Byl byste tak laskav a vylezl z té rakve, pane?“
Cink.
„Pane, prosím.“
Cinnnnk.
„Noby, vylez!“
Rakev se konečně otevřela. Vyhrabala se z ní malá pokroucená postavička. Tedy spíš se o to pokoušela, ale jedna ruka stále svírala tenký provázek vedoucí k malému zvonku umístěnému na víku nablýskané rakve.
„Jen jsem chtěl vyzkoušet, jak to funguje,“ zubil se desátník Noby Nóblhóch od ucha k uchu.
Seržant Tračník jen odevzdaně zakroutil hlavou a znovu se otočil k panu Vyhnislovi.
„Takže tu mrtvolu sem dovezli včera v noci?“
„Dovezli? To ne. Ono, totiž… jaksi se ukázalo, že sem přišla sama, pane,“odpovídal úslužně pan Vyhnislo.
„Ale proč je tam ten zvoneček?!“ skočil mu do řeči Noby.
„Pro jistotu. Aby nedocházelo k řekněme dosti předčasným pohřbům.“
„Přišla sama? Jak mohla mrtvola jen tak přijít?“ vracel seržant Tračník rychle debatu zpátky do pozvolna mizejících sfér rozumu.
„No, já jednou slyšel o síle vůle, seržo. To byl takovej malej trpaslík a ten dokázal jen vod pohledu…“
„Noby.“
„Jasně. Chápu… A ten zvoneček teda funguje jak?“
Vyhnisla pomaloučku obcházel dojem naprosté zbytečnosti.
„Nechte už ten zvonek na pokoji, desátníku! Takže ta mrtvola…“
„Ano, dostala se sem po vlastních, seržante Tračníku.“
„Hmmm. Teda, to je… Neobvyklé. Kde je teď?“
„Ona… tak trochu… odešla.“
„Vodešla? A zasejc sama, jo? A jste si jistý, že to byla mrtvola? Znám pár lidí, který vypadaj jako oddaný čichači kytek zpod země, ale přitom…“
„Noby,“ povzdychl si Tračník ztěžka.
„No, ukázalo se, že šlo o nemrtvého, pane.“
„Ahááá, tak kvůli nim je tam ta zvonička, co!“ uhodil Noby pomyslný hřebíček na svou neforemnou hlavičku.
„Takže případ uzavřen. Mrtvé tělo přišlo a odešlo. Nic nikomu nechybí. Vše v pořádku,“ sumíroval spěšně Tračník. Z těch pohřebních serepetiček okolo ho mrazilo a Noby se zaplétal do sítě konverzační pasti, která nemohla skončit jinak než tragickým trapasem. A to na obou stranách. Pryč. Pryč a hned!
„Ale řeknu ti, Noby, že v tomhle městě mě už nic nemůže překvapit,“ konstatoval při dosti chvatném odchodu. Ale přímo útěk to nebyl. To ne. Musí si ponechat přeci svou důstojnost! Rychlá chůze? Možná. Taková důstojnější verze kvapíku? Snad. Ale běh? Co vás nemá!
„Jasně, Frede. Ty se prostě vyznáš.“
„Hrmm,“ poklonil se pan Vylíhlo nabízejíc jim uctivě prostor otevřených dveří.
„No-No-Noby…“
„Ano, seržo?“
„Možná by ses měl pohnout.“
„To bylo… jako tento… bílý, kroutivý… červovec, Frede.“
„Jo, Noby.“
„Velkej, Frede. A mluvil!“
„Vylíhlo.“
„Já bych taky řek, že se nic takovýho nemůže jen tak narodit.“
„Ne. Pan Vylíhlo. To byl pan Vylíhlo. A teď se koukej pohnout!“
„Já… tak nějak zamrz.“
„Desátníku, pózor! Levá, pravá, levá, pravá!“
Noby se konečně dal potácivě do kroku, ačkoliv jeho smysly mu jasně naznačovaly, že dosud stojí spoután v prostoru i čase vlivem pana Vylíhla. On tak na živé působil vždycky. Pravý poklad svého řemesla. Umění přeměnit dokonale živé předměty ve strnulou zírající hmotu.
„Bezva ti to jde, Noby. Bezva. A teď… se vrať a rozpohybuj taky mě!“
„Frede…“
„Co, Noby?“
„Ještě pořád tě nic nepřekvapí?“
„Zmlkni, Noby!“

Zadní vchod! Proklouznout. Tichounce. Skřííp! Ne! Vrzz… Buch!
„Kruci!“
Plesk! Ústa nevydávají nepatřičné zvuky, když jsou plná upocené dlaně. Podat hlášení. Stav? Nezměněn. Operace Tajný vkrad může pokračovat. Dál! Zákmit. Trup natočit… Držím balanc! Držím! Váhu přenést… teď! Ne tolik! Ne, ne, ne… Mávat rukama! Mávat, mávat, dokud si tě rovnováha nevšimne… Rovnováha? Rovnováha? Jo, tahle!
„Uf!“ vylétlo z osvobozených rtů velmi neopatrně. Snad přímo udavačsky. Další útok nervní paže. Další nedutající pětiminutovka. To bylo o fous! Z vedlejšího pokoje se stále ozývalo jen to protivné zvonění a sem tam i náznak nevydařených pokusů o srozumitelnou mluvu. Nebyl odhalen! Co dál? Bylo tam něco o těch stínech, že? Ano. Musím využít stíny. Hlavně ty hodně tmavé. Ano, tyhle budou vyhovovat. Takhle nějak do nich jako vstoupit. Smísit se. Dělá se to takhle? Pravděpodobně. To vrcení k tomu přece taky patří, ne? A dál. Další proskok prostorem… támhle do toho koutku… Ne, směr se mění… uprostřed letu… přímo na tuhle… Skříň!
„Au!“
Plesk!

Krysy už viděly ledascos, ale tohle byl obzvláště vydařený kousek. Byla to komedie. Situační. Příběh o roztřeseném mužíčkovi, jenž se směšně procupitává napříč prázdnou místností. A ta neuvěřitelná scéna válení se v tunách léty navátého prachu! Hodně humoru sice vycházelo z těch již otřepaných jednoduchých gagů plných pádů a mnohočetných úderů, avšak obecenstvo bylo nadšeno. Někdy až moc.
KVÍK. HŇ HŇ HŇ.
Klasika je holt klasika!

Pan Hoe se narazil. Opět. Tentokrát na něco tvrdého s ostrými hranami. Dřevo? Ano. Ten tvar?! Víko! Příležitost! Tady a teď! Šups dovnitř! Obsazeno? Ne na dlouho!

Hřbitovem za chrámem Malých bohů procházel nevelký průvod. Rakev se majestátně kolébala na ramenou šesti statných chlapáků. Krok. Přísun. Krok. Přísun. Krok. Přísun. A… zadeček! Správně! Pětka špatný vrtivý obrat zadečkem, nutnost dalšího výcviku.
Pan Vylíhlo stál kousek stranou hlavní cesty a psal si poznámky. Jako dirigent mával ořezaným ohryzkem tužtičky do taktu smutečního pochodu a ostražitě pozoroval, jestli se vše odehrává přesně podle plánu. Hudba? Uspokojivě tesklivá. Kněz? Zase opilý! Jak se nemožně klátí ve větru! Hrob? Dostatečně vyhlouben. Ale to snad? To ne! Naštěstí ne. NEZAPOMEŇ – příště alespoň metr mezi otevřeným hrobem a nestabilním knězem.
Písmenka se hromadila na tenkém papíru až příliš snadno. Nedokonalé! Avšak vdova Hnojebná se zdála být spokojená. Ani dnes si nezapomněla nasadit ten vypulírovaný patřičně uplakaný výraz. Hlavně, když mládenci řádně zapracují svými sedacími soupravami a honorář bude zas o nějaký ten tolárek vyšší. Není nad stálé zákaznice! Platící, samozřejmě. Nyní zkusí asi ty své hrachovité slzy. Jsou tady! Kvílení? Ano! To taky přidáme! Dokonale zahrané! Jistě, vždyť už má za sebou sedmé úspěšně zakončené manželství. A pokud jeho náruživě kondolující společník okamžitě nepřestane žmoulat tu její zabijáckou ruku, bude mít vykročeno do osmého! Uf, už ji pustil! Takové věci dělat za bílého dne na hřbitově! Bude s ním muset promluvit.
Stejně ho mrzelo, že ho Vyhnislo nepouštěl k živým zákazníkům. Prý aby je nevyděsil. On? A čím jako? Zaslechl sice takové ty závistivé řeči o tom, že i Smrť je zábavnější kopa… ehm, kostí… hahaha, ale když se snažil, tak se i on dokázal přece přátelsky, mile usmát. Jenže lidé se většinou rozutekli nebo se káceli v mdlobách. Nejhorší bylo, když se pokoušeli udělat obojí najednou. Ty legračně se mrskající postavičky ho znovu a znovu rozesmávaly. Jeho úsměv však až vlezle připomínal bílou slizkou masu, jež se rozevírá k dalšímu hnití, ukazujíc světu své další zažloutlé záhyby a to většinou vedlo jen k další davové hysterii. Ale že by tím strašil klienty? Hloupost!

Sedminásobná držitelka vdovství Hnojebná právě propukala v pláč. Tentokrát si zkusila to číslo s decentním posmrkáváním doplněným o křečovité záškuby levé paže. Kněz mluvil tak nudně dlouho. Popel do popelníku, prach práší, bla, bla, bla… Ale ti mládenci jsou panečku velcí hoši! Svaly vypracované… Počkat! Nebylo tohle… tedy znělo to jako… zachichotání?

Bylo to tak vzrušující! Jeho první pohřeb! Pan Hoe se nehorázně křenil do tmy. Povedlo se! Tak ho přeci pohřbí! A zadarmo!
„Chní chní chní chní chní!“ potlačoval smích, který mu rozjařeně bublal v uzoučkém krčku.
Rakev se konejšivě nakláněla ze strany na stranu. Ach, ten krásný klid! Kdyby tak nehrála ta divná tklivá muzika! To on by si vybral něco skočnějšího. Náhle ten pravidelný pohup ustal. Chvilka zdržujícího drmolení a bude to. Bude pohřben! Hoe se slastně natáhl. Ještě pár minutek… vteřinek… Copak je tohle? Provázek? K čemu?
Cink!
Vdova Hnojebná omdlela.

Události se někdy dějí ve zrychleném tempu grotesky. Tuhle máme pozůstalé zdrcené žalem. A tady už nám krásně kynou napřaženými pěstmi. Rozezleně. Tohle je umírněně důstojný pan Vyhnislo. Jak úpravně přednáší své kondolenční přání! Ale teď klouže rozbahněnou stezkou k napůl pohřbené rakvi. Rakev zavřená. Rakev násilně otevřená. Kněz nejistě stojící. Kněz nejistě prchající, vřeštící a následně bojující s okrasnými keři. A nakonec zesnulý, co nezesnul. Snaží se bránit. Kope, škrábe. Kousání už vzdal. Je vyvlečen, překřičen a pohozen za hřbitovní zdí. Konec frašky.

Katastrofy obvykle unaví i jinak odolné jedince. Pan Vyhnislo byl velmi unavený. Takový pohřeb dosud nezažil. Díky Bohům! Ach, proč se jen musel Vylíhlo tak oddávat tomu strašlivému záchvatu smíchu?! Oživlá mrtvola a obludný řehot! Horor! Blátivý horor! Stále se mu ještě nepodařilo vydolovat všechen ten lepkavý hnus z ucáraných vlasů. Avšak pochmurný žnec neotálí. Kdepak. Čilouš jeden! A tak svalil svou utahanou postavičku na židličku v jejich zádušním krámku a tajně se modlil, aby to, co šramotí mezi těmi věnci, byly pouhopouhé krysí pracičky nebo vítr.
Nejdříve tam vpadl ten rámus. Klasický repertoár běžné ankh-morporkské honičky se speciálně rozštěkaným psem navíc. Pak se dostavilo i možné vysvětlení toho zmatku. Do obchodu vpadl rozevlátý udýchanec. Mág! Vyhnislo jasně poznával špičatý klobouk a nenechal se zmást ani tím prořídlým nápisem Mák, který na něm očividně držel jen díky nezvratné víře několika posledních zprohýbaných špendlíčků. Mák znal dobře a takhle utíkat ho ještě neviděl. Dotyčný se mezitím bleskurychle schoval za jednu z rakví a opatrně vykukoval ven. Zákazník! Na sto procent zákazník! A znalec! Hned ví, jaká rakev je nejlepší! Tenhle obchod bude přímo radost. Vyhnislo spokojeně zamnul ručkami a vyrazil do akce.
„Dobrý den, pane. Čím vám můžu posloužit?“ zeptal se, v očích plamínky dychtivého zájmu.
Mág sebou vyplašeně trhl. Až teď zaregistroval dalšího účastníka tohoto dobrodružství.
„Chcete se podívat na tu rakev? Lze ji dokonce otevřít. Ne, nebojte se toho. Jde to zcela hladce. Takhle… no, vidíte. Nic to není, že. Ani nezaskřípe. Opravdu není třeba toho vytřeštěného výrazu, i když vaše překvapení mě rozhodně těší. Kdo by řekl, že je tak prostorná, že? Ale přesto…,“ vytáhl svůj přenosný metr, „… bych vás raději přeměřil. Aby vám padla jako ulitá. Nebo spíše vy, abyste padl do ní, že. Hahaha. Ach, ne, neutíkejte! To byl jen pokus o trošku toho černého humoru! Omlouvám se! Pane! Citlivka!“
„Chhhh?“
„Ale jen takový malý vtípek. Docela nevinný, neviňoučký. Vážně nechápu, proč tak křičel,“ pokrčil pan Vyhnislo rameny.
„Chuuuu!“ vystřelil pan Vylíhlo k nejbližšímu oknu.
„Co je, příteli?“
Oba chvíli rentgenovali ulici svými užaslými pohledy.
„Viděl jste to taky, pane Vylíhlo?“
„Chmm.“
„Ano, rakev s nožičkama! A jak pelášila! Přímo za ním!“
„Chrrrm, hrmmm.“
„Ta konkurence! Samopohyblivá, cestovní rakev! Všude s vámi, vždy po ruce… To dodá člověku potřebné jistoty, nemyslíte. Jak já to vidím, tak ty nové saténové polštářky nás už nespasí, pane Vylíhlo.“

Předvečer dával jasný pokyn k výměně stráže. Denní pakáž se postupně střídala s noční směnou. Zločiny stejné, jen při jiném osvětlení. Někdo zkrátka potřebuje pro práci tu správnou atmosféru. Pan Hoe se vlekl okázale nevšímavým městem. Je až udivující, jak snadno se stane člověk neviditelným. Stačí malinko poupravit stávající skupenství. Ideální formou se zdá být polorozteklá hromada chrupavek a rosolu. To pak i zloději ztrácejí zájem. Pan Hoe tuto změnu ustál. I když jen na jedné noze. Zlomené kosti mu neesteticky vyčnívaly ven a tkáň se poněkud rozmělnila opakovanými údery těžkotonážních funebráků. A jak přitom mlácení švihácky pohupovali zadkem! Vsadil by se, že některé vybouleniny ani nejsou jeho. Zbytek svaloviny držel jen silou vůle. Některý jen silou jeho ochabujících paží. Byl tak blízko! Blizoučko! Už téměř slyšel klepnout hlínu o rakev.
„Takové zklamání!“ zaúpěl.
Ale on to přece nevzdá! Ne, nemůže. On ještě těm hnusným hrobníkům ukáže! Tik levého víčka ani nezaznamenal. Ty přátelské hlásky v hlavě mu naznačovaly, že to opravdu není nic důležitého. Vždyť nyní se na něm otřásalo skoro všechno. Tak co by si dělal starosti s nějakým tím zacukáním navíc. Ano! On se tam dostane! I kdyby se měl rozkrájet! Rozkrájet? ROZKRÁJET!
Malé sklepní okénko bylo otevřeno. Jaká šťastná náhoda! A není to nadmíru ostrý střep ponechaný tak neopatrně v přeplněné popelnici? Tak kde začít? Něčím malým, aby nevzbudil moc pozornosti. A hlavu samozřejmě až na konec. Těžko se nařežete na kousky, když na to pořádně nevidíte. První proletěl oknem malíček. Ukazováček ho následoval vzápětí.

Kolík Aťsepicnu právě dodělával svá malá umělecká gastronomická dílka. Pokrmy rozličných druhů, tvarů, barev a především účinků se odpudivě mastně leskly na přenosném pultíku. Dokonalé! Najednou za sebou zaslechl něco dopadnout na podlahu. A znovu. Podezřívavě se otočil. Když si někdo pronajme sklep u místních černých havranů, může najít na podlaze leccos. A leccos tam opravdu leželo. Leccos, co připomínalo skládačku Postav si sám svého kamaráda. Pět prstíků, ucho… Kolík dostával nápad. Zajiskřil nepatrně mozkem, a pak se vehementně probil na povrch. Na stole zůstal tucet až nevzhledně osamělých rohlíků… Zorničky nestíhaly. Rohlíky. Prsty. Prsty. Rohlíky. A dohromady…
No, pro jistotu nechá adresu svého dnešního působiště těm pánům ze shora. Možná se dnes udělá hrstce odvážných, hloupých hladovců velmi špatně. Smrtelně špatně.

Tato noc se líně povalovala. Včerejší dovádivost se vytratila s úmorným dnem. Dnes nebránila těm pitomoučkým hvězdičkám rejdit si na svých rozverných candrbálech. Toužila jen po tichém oddechování mírumilovných spáčů. Avšak něco takového Ankh-Morpork nevlastnil. A pokud ano, tak je před ní schovával, lakomec jeden! No, už je to tady! Takhle utíkají jen bytosti s vysoce hřejivými plamínky za patami. Určitě něco nehorázně důležitého. Dobrodružného! Narušitel odpočinku! Noc se nakvašeně začepýřila. Tak snadné to mít nebude. Cíl daleko a mocné temno hmatá svými záškodnickými pazourkami po holých kotníčcích. Jediné proklouznutí na mokrém chodníku! Ano! Za stylové provedení pádu – 10 bodů, za vratké se sbírání s opakovanými návraty na tvrdou zem – 8 bodů, za odřeniny – 5 bodů, za krvavé šrámy – 5 bodů, za návrat do vratkého poklusu – 1000 a jedna nadávka.

Zpráva ho zastihla zase v nočním úboru. Tentokrát alespoň odložil spací čepičku s těmi hravými bambulkami. Vylíhlo již čekal u dveří. Umrlčí slouha musí být vždy připraven! On byl. Pan Vyhnislo ne. Noční košile se mu omotávala kolem kusů nábytků a neustále tak na sebe strhávala jeho rozptýlenou pozornost. Kalhoty? Tady! Ponožky? Kde je, sakra, ta druhá? Všimnou si, když bude mít jen jednu? Ne. A teď se provlékni vnitřkem zatuchlého saka. Jeden rukáv. Druhý ru… ru… káv… Kde má, kruci, k němu odpovídající druhou ruku?! Tak ten škrťa Hnětivka už putuje za světlem na konci tunelu. Doufejme, že to světlo bude následovat rozjetý rychlík! Jenže nyní není vhodná doba na projevy osobní záště. Musí konat svou povinnost. Musí ho pohřbít. A musí inkasovat tučný honorář! Dravčí zoubky se zableskly v lačném pousmání. Jak účinná je magie peněz!

Pan Hnětivka měl nadbytek dědictvíchtivého příbuzenstva. Domem se nedočkavě proplétaly všechny ty hamižné choutky do jednoho velkého čekání na jeho poslední křečovité zaskřehotání. Vyhnislo se jimi prodíral s neskrývanou radostí. Tolik solventních truchlících! Tolik práce! Skotačivě protančil dolním patrem, rozhazujíc všude bílé navštívenky jako rozjuchaný skřítek Otce prasátek. Odpolední vyčerpanost byla odehnána nezřízenou extází milovníka přeplněných smutečních hostin. Přeplněných uplakanci se zlatě cinkavými měšci a slabě tepajícími srdéčky.
„Vylíhlo a Vyhnislo, k vašim službám. Vy nás ještě neznáte. Však nás poznáte! Přijďte brzy! Přijďte včas! Než to začne smrdět, abych tak řek. Chachacha. Ó, madam, bude nám ctí, pokud nás navštívíte,“ brebentil vesele. Pravý obchodník se smrtí!
A hurá do vyšších pater! U smrtelné postele postával jen jeden truchlící. Nedočkavec! Dokonce byl už navlečen do typicky černého mondůru, což ještě prodlužovalo jeho i bez toho úctyhodné dva metry. Dva nepatrně rozmazané metry. Tedy… ještě tu stojí, že? Ano. Hned tady vedle. Pan Vyhnislo k němu nejistě přistoupil. Ale, ale, ale! Že by nějaká choroba?! Zdravý člověk přece nemůže být tak nesmyslně vyzáblý! Vždyť to až hraničí se… smrtí. Nálada se mu okamžitě pozvedla do výšin tučně naditého konta. Tu možnost si nesmí nechat ujít!
„Oh, promiňte, pane. Vím, že asi není nejvhodnější doba. Ale jak na vás tak koukám… No, řekl bych, že Smrť na sebe nedá dlouho čekat, že?“ Mrk, mrk a znalecké poklepání na nos k tomu.
TO NIKDY.
„Ano, jistě. Chtěl jsem říct, že patrně brzy můžeme očekávat vaši návštěvu, viďte?“ Mrk, duc, duc loktem do žeberní oblasti neznámého. Ten je ale hubený! Na kost!
ANO.
„Nebo vlastně spíš někoho z vaší rodiny.“
TO… SNAD BY ZUZANKA MOHLA, ALE ROZHODNĚ NEBUDE NADŠENÁ.
„To jistě, jistě. Samozřejmě,“ krotil Vyhnislo svůj entuziasmus. „Takže zde máte adresu našeho skvělého pohřebního ústavu.“
TU NEPOTŘEBUJI. VŽDY TREFÍM NA SPRÁVNÉ MÍSTO.
„Skvěle! Takže se můžeme těšit na brzkou shledanou?“
ANO. VELMI BRZKOU.
„Slibujete?“
ANO.

Slyšel dobře? Asi ne, když už má jen jedno ucho. Ale přesto… Tak mrtvý, co? Smrtelník, co právě poznal pravou podstatu toho slova. Tak to tam bude i ON! Určitě!
Pan Hoe se sebral. Tedy sebral to, co ještě zůstávalo k sebrání. Tentokrát mu neunikne! Tentokrát ne! Leda že by využil potenciál svých dlouhých hnát k… vycházkové chůzi? Pch! Však on si na něj počíhá a nedá mu šanci k žádnému mrzkému úniku. Bude neoblomný! Bude tvrdý! Možná. Pokud si do těch rozňahňaných částí zatlačí sem tam kámen nebo kus zdiva…

HMMM HMMM HMM HMMM.
Smrť si broukal. Věčný úsměv byl ještě zubatější. Šťastnější. Ten chlapíček se na něj těšil! Dokonce mu dal pozvánku! Třeba mu nabídne i šálek čaje a takové ty malinkaté sušenky… Ach, ano. Zítřek sliboval mnohé. Avšak dnešek, jak se zdálo, také. Výhružně. A roztřeseným pahýlem kdesi pod jeho bradou k tomu.
„Pane, musíme si promluvit!“ zavrčel pan Hoe.
OH.
Smrť se občas cítil tak sám. Bezradně se rozhlédl kolem.
„Takže?!“
Bylo to takže, které rozkazuje. Nasupené takže. Takové, které už předem zahání veškerá menší ukňouraná slůvka zpátky do hrdla oněmělého nešťastníka.
„Požaduji okamžitou omluvu! Vysvětlení. Omluvu a vysvětlení. A nápravu! Hned! Chci svůj konec s opravdovým koncem a žádným pokračováním příště! A taky náhradu! Víte, kdo já jsem? Jsem…“
BÁJNÁ OBŘÍ MEDŮZA, hádal Smrť.
„Jmenuji se HOE! Evžen Alík Hoe, vy nafoukanej smrťáku!“
ALÍK?
„To byla taková… Ne! Nic takového! Chcete odvést mou pozornost, ale já se nenechám ošálit. Chci znát důvod vaší neúčasti na mé smrti. Jsem mrtvý! Rozumíte MRTVÝ!“
NO… TEDY… ZNÁTE TO RČENÍ – KDE NIC NENÍ, ANI SMRŤ NEBERE?
„Cože? Cože! Kde nic není…! Ty jeden kostlivej… Arrrg!“ zaječel Hoe nepříčetně.
Smrť ještě nikdy nebyl tak obalen masem. Alespoň ne tak rozzuřeným. Tohle se svíjelo, drápalo a bušilo, což Smrť shledal za velmi nepohodlné.
VAŠE ARGUMENTY JSOU SKUTEČNĚ… VÁŠNIVÉ. JÁ MÁM POUZE JEDEN JEDINÝ.
Švih! Sek!
„Konečně! To je úleva!“ vypískl duch pana Hoea a radostně obskakoval zbytky svého bývalého já.
„Fuj! Hnusné!“ ušklíbl se štítivě. „A teď, pane Smrť… Stát! Stůjte! Co bude s tou omluvou, vysvětlením, odčiněním… Ne, abyste nasedl na toho koně! Rozumíte! Vraťte se! Zbabělče!“
Smrť se vytratil. Duch pana Hoea osaměl. Znovu se obrátil čelem ke své rozkládající se minulosti. Ta však již osamělá nebyla. Ač definitivně nehybná navázala brzy nové přátelství. S havranem. Hladovým.
„To chceš naznačit, že si můžu jen tak ďobnout a nic víc!“
KVÍK!
„Fajn. To je naposled, co se s tebou tahám!“
KVÍK KVÍK KVÍK.
„Ne, už mě nepřemluvíš. Kdyby sis bral aspoň nějakej polštářek nebo něco…“
KVÍK? KVÍK.
„Jo, tobě se možná sedí pohodlně, ale mě ta tvoje kostnatá … tento… tlačí do peří.“
KVÍK KVÍÍÍÍK.
„Já že si stěžuju! Prostě končím, jasný? Nejsem žádnej přihlouplej poník! Jsem mystický pták, co si zaslouží trochu toho respektu a spoustu čerstvých bulev!“
KVÍK? HŇ HŇ HŇ.
„Tak ty takhle… Konec. Nikdy víc mě už nepřekecáš. Nikdy víc! Nikdy víííííc!“ odlétl nakonec nasupeně s rozchechtanou postavičkou černého kapucínka na hřbetě.
Pan Hoe zůstal. Minuty ubíhaly. Jedna, druhá, třetí… Stále tu byl. Co teď? Neměl by… Může taky znovu… čekat. Zase. A na co? Když tu tak zůstal… Zůstal! Má takovou jakoby předtuchu…
„Ale né! Sakra! Už zase!“

* Pozn. autora: Společnost s pohřbem zaručeným