Pět ran ankh-morporských

Toho dne byl Ank-Morpork pod těžkou palbou slunečních paprsků. Lidé jen bezmocně posedávali, slabší povahy už jen polehávali, v zaplivaných hospůdkách a doplňovali tolik potřebné zásoby tekutin v podobě neřestných nápojů. Majetnější trollové do sebe nalévali litry tekutého dusíku, aby se zchladili a zbavili toho hloupého výrazu. Ani trochu jim to nepomohlo.
O mnoho lépe na tom nebyly ani chrliče. Většina z nich se natlačila na stinné strany budov. Pohled na Operu, kde právě probíhal bratrovražedný boj o poslední místo mimo dosah sluneční paprsků, byl vskutku epický a vyžádal si několik ulomených nosů či jiných, těžce rozpoznatelných výrostků na těle.
Celým městem se linul záp… celým městem se linulo typické ankh-morporské aroma znásobené vedry. Dokonce i čichové buňky místních obyvatel začaly v těchto dnech zaznamenávat cosi jako nepříjemné vjemy. Naopak ti, kdož zde chtěli nalézt své štěstí a prorazit jako jasné hvězdy na obloze, se nedokázali přiblížit ani na 10 kilometrů. Většině z nich to zachránilo život. Pro tentokrát.
Ulicemi se neplížil Smrť jako obvykle, ale smrtonosná nuda. V tom ohledu město prodělalo jen kosmetickou úpravu. Při troše štěstí jste dokonce mohli projít Stínovem, aniž by vám někdo změnil integritu kostí či konzistenci vašich vnitřních orgánů z tuhé na kašovitou. To samozřejmě pouze v případě, že byste u sebe zrovna neměli ani ten nejmenší kousíček zlata. Člověku se ani nechce věřit, kolik energie může ten měkký, žlutý kov dodat. Či s jakou rychlostí může proběhnout změna majitele.
I v tomto ospalém městě se však najde někdo, kdo má oči stále otevřené. Bohové. Tedy, není to tak úplně pravda, protože ti notoričtí lenoši si válí své posvátné šunky na Cori Celesti. Všechno to složité ouřadování většinou nechávají na kněžích. Ti dobře vědí, co bohové potřebují. Mnohem lépe než bozi samotní. Pracují ve dne v noci a jako odměnu chtějí jen posmrtný život plný neřestí a porušování svatých přikázání.
Před Chrámem malých bohů se prakticky vždy nacházel nějaký kněz, prorok či mesiáš hlásající zde myšlenky svého boha, který většinou existoval tisíce let už od minulého úterý. Každá ovečka, jež je natolik hloupá, že se nechá vlákat do stáda, se stává úspěchem. Psi se pak už jen postarají, aby nemohla uniknout.
Někteří kněží nebyli přesvědčiví, jiní naopak nové věřící našli a jiní se zase nechali roztrhat na kusy rozvášněným davem. Typická ankh-morporská sebevražda. Nikdy nepropagujte boha rasismu před skupinou trpaslíků zakutých v oceli.
Právě teď na sebe pokřikovali Bernard Chlápek, kněz Cabaga, boha špatně natráveného zelí a Honza Chápanstrán, kněz Protona, boha vyviklaných protéz. Své názory si vyměňovali s tou pravou kněžskou grácií a přivolávali jeden na druhého plameny pekelné. V okolí postávající lidé začali tušit rvačku, či alespoň potyčku, a jako na povel se začali srocovat do davu, který celé hádce dodá tu správnou kulisu.
„U Kavaliéra, k čemu je lidem bůh špatně natráveného zelí?“ zvolal pan Chápanstrán a motal své ruce ve vzduchu snažíc se ukázat přesvědčivou gestikulaci.
„No k čemu asi?“ nadhodil řečnickou otázku Chlápek.
„Nóóóóó,“ dožadoval se vehementně odpovědi pan Chápanstrán.
„Někteří z nás nemají střeva zrovna v pořádku a zároveň se rádi nabaští kvalitního, Sto Latského zelí. Nechápu proč bychom nemohli být vlastního boha,“ řekl dotčeně Chlápek.
„Je zbytečný,“ hřešil pan Chápanstrán, zatímco okolo sebe rozhazoval rukama, „bůh protéz je alespoň užitečný.“
„Ale vyviklaných?“ divil se Chlápek.
„No a co? Ne všechny protézy padnou dobře.“
„Na tom nesejde, vždyť nemáš ani dva věřící. Správně bych tě měl vyhodit. Tohle je klub pro bohy, kteří už něčeho dosáhli a nekrčí se na hranici své existence.“
„To teda mám věřící. Kostilama a Rosťu Myšilova,“ chlubil se pan Chápanstrán.
„Ale Kostilam je trpaslík, má hodnotu poloviny věřícího“ vyhrkl neuváženě Chlápek. Hodil očkem po skupině nerudně vypadajících pánů, kterým topůrka jejich bitevník sekyr nenápadně vklouzávala do rukou a dodal, „ale já proti nim rozhodně nic nemám. Mám je rád, ty starý brachy, co jsou pro každou srandu.“
Loupl po skupince ještě jeden pohled a vykouzlil nesmělý úsměv.
„Zato Myšilov není ani člověk, ani trpaslík, ale kočka!“ zkusil to opět Chlápek a nervózně pokukoval po všech šílených ninja kočkách, které by se mohly nečekaně zjevit na scéně a vyškrábat mu obě oči.
„Ale věřící kočka,“ zdůraznil pan Chápanstrán.
„Kočky se nepočítaj. Nemáš dost věřících, aby ses tu mohl hádat, tak vypadni!“
„ Ty mě nemůžeš vyhodit. Bůh stojí na mé straně a pomůže mi!“
„Ten ti nepomůže. Můj bůh je silnější,“ prohlásil Chlápek. V tom se zničeho nic nad panem Chápanstránem zjevil žlutý plátek zelí a houpavým pohybem se mu snesl na hlavu.
„TO JE VRCHOL,“ ZAZUŘIL PAN CHÁPANSTRÁN A HODIL KUS SESCHLÉ ZELENINY NA ZEM, „TOTO MĚSTO SI ZASLOUŽÍ TREST. STIHNE HO PĚT RAN BOŽÍCH ZA TO, ŽE JSTE MI ZNEMOŽNILI SVOBODNĚ HLÁSAT SLOVA MÉHO PÁNA.“
„PĚT?“
„JO. PĚT. TOHLE PROHNILÉ MĚSTO BUDE V TROSKÁCH.“
„JEN PĚT?“
„CO MYSLÍŠ TÍM JEN PĚT?“
„V MŽILIBABĚ JICH MĚLI DESET, DOKONCE I QUIRM SE ZMOHL NA OSM A ANKH-MORPORK, MĚSTO MĚST, JICH MÁ MÍT JEN PĚT?“
„BERTE NEBO NECHTE BÝT. VÍC JICH V RUKÁVU NEMÁM. MYSLÍTE, ŽE TO JE JEN TAK, PROKLÍNAT CELÝ MĚSTO?“
„TO NEVIM, JEŠTĚ JSEM TO NEZKOUŠEL. ALE STEJNĚ TEN TVŮJ PROTÉZOVEJ BŮH HOUBY UMÍ.“
„TO SE JEŠTĚ UVIDÍ. TĚŠ SE. POCÍTÍŠ TOTIŽ JEHO HNĚV.“
A BŮH VYVIKLANÝCH PROTÉZ NA TO OPRAVDU NEMĚL. BYL TO JEN MALÝ BŮŽEK, A PROTO NEMOHL DRTIT NEVĚŘÍCÍ PODRÁŽKAMI SVÝCH SANDÁLŮ ČI SPÍŠE PLANDAJÍCÍMI DŘEVĚNÝMI VÝROSTKY, AČKOLIV SI TO V HLOUBI DUŠE PŘÁL. MOHL O TOM JEN SNÍT. SNÍT SVÉ BOŽSKÉ SNY.
CO BY TO OVŠEM BYL ZA PŘÍBĚH, KDYBY SE ONO STRAŠLIVÉ PROKLETÍ NEVYPLNILO? NĚCO TAKOVÉHO BY OSUD URČITĚ NEDOVOLIL. ZASÁHNUL, PROTOŽE TAKOVÉ VĚCI SE PROSTĚ STÁVAJÍ.
NAD ZEMĚPLOCHOU SI VELCÍ BOHOVÉ NADÁLE VÁLELI SVATÉ ŠUNKY A CHTĚLI SI UŽÍT TROCHU TÉ ZÁBAVY. A JE SNAD NĚCO ZÁBAVNĚJŠÍHO NEŽ POHROMY BOŽSKÝCH ROZMĚRŮ?

***
ZPRÁVA O BLÍŽÍCÍCH SE BOŽÍCH RANÁCH SE ZAČALA ŠÍŘIT MĚSTEM JAKO MOR. NEJDŘÍV SE DOSTALA K LORDU VETINARIMU, KTERÝ JI OKOMENTOVAL STROHÝM, I KDYŽ MÍRNĚ ZAUJATÝM, „HMM.“
NÁSLEDNĚ O TOM VĚDĚLI I PŘEDSTAVENÍ CECHŮ A AŽ TEHDY BYLO ZPRÁVĚ POVOLENO, ŠÍŘIT SE MEZI PROSTÝMI OBYVATELI. A ŠLO JÍ TO VĚRU RYCHLE. MORPORKČANÉ DOUFALI, ŽE BOŽÍ POHROMA ZNIČÍ TY SNOBY Z ANKHU, KTEŘÍŽTO NAOPAK PEVNĚ VĚŘILI, ŽE PŘI NICH BUDE VYPLAVENA TA LŮZA Z MORPORKU. NEBYLO TEDY JEDINCE, KTERÝ BY SE ZE ZNIČENÍ MĚSTA NERADOVAL.
A PŘÍŠTÍHO DNE TO OPRAVDU ZAČALO. V ULICÍCH SE OBJEVILY KRYSY.
NE, NEBYLY TO TI MALÝ HLODAVCI, KTEŘÍ SE PLÍŽÍ STOKAMI A PŘENÁŠÍ NEPŘEBERNÉ MNOŽSTVÍ CHOROB, JEŽ VÁS DONUTÍ ŠKRÁBAT SE PO CELÉM TĚLE. TITO TVOROVÉ BY SE DO STOK TĚŽKO VEŠLY. PRVNÍ KRYSA, KTERÁ SE VYHRABALA Z HROMADY ODPADKŮ, ZAKOUSLA NEŠŤASTNÉHO VLČÁKA MAJÍCÍHO TU SMŮLU, ŽE SE ZROVNA MOTAL KOLEM. SMUTNÁ OBĚŤ AUTORA, KTERÝ MUSÍ ČTENÁŘE NAVNADIT PŘI NÁSTUPU NOVÉ, KRVELAČNÉ HRŮZY Z PRADÁVNÝCH ČASŮ.
KRYSÍ LAVINA SE ŠÍŘILA MĚSTEM A PUSTOŠILA HO. DOKÁZALA SE BEZ PROBLÉMŮ PROKOUSAT DŘEVEM A SNÍST VŠE, CO NEMĚLO TVRDOST KAMENE. PRÁVĚ TATO SKUTEČNOST ZACHRÁNILA EXPONÁTY MUZEA TRPASLIČÍHO CHLEBA PŘED ZNIČENÍM.
V ULICÍCH ŠÍLELY CELÝ DEN, ALE VEČER UŽ BYLO DOBOJOVÁNO. NIKDO NESLYŠEL ANI SLABÍ KRYSÍ PÍSKOT A NEZAHLÉDL KRYSÍ OCÁSEK. TRPASLIČÍ HOSPODY ZAČALY OTVÍRAT. DNES SE SPECIÁLNÍM MENY – KRYSA NA ŠPEJLI XXL.
TU NOC SE HODOVALO A ŽÁDNÉ BŘICHO NEZŮSTALO PRÁZDNÉ. DOKONCE I ŽEBRÁCI MĚLI NĚCO LEPŠÍHO NEŽ JAZYKOVOU POLÉVKU ČI TKANIČKOVÉ ŠPAGETY. KAŽDÝ, KDO MĚL PEVNÉ NERVY, SI MOHL KRYSU ULOVIT A ZBAŠTIT. JEN JEDINÝ TVOR BYL TOHO VEČERA TUZE SMUTNÝ. KRYSÍ SMRŤ MĚL TUNY PRÁCE.
PŘÍŠTÍHO DNE SE SITUACE OPAKOVALA. ANKH-MORPORKČANÉ UŽ ALE NEBYLI PŘEKVAPENI, NÝBRŽ VSTÁVALI BRZY RÁNO, ABY MOHLI CHYTIT CO NEJVÍCE KRYS. RESTAURACE NASADILY VYSOKÉ VÝKUPNÍ CENY A MĚSTEM SE PROHNALA LIDSKÁ POHROMA, KTERÁ VŠECHNY KRYSY VYBILA. BĚHEM ODPOLEDNE NEBYLO CO K CHYTÁNÍ A ZKLAMANÍ OBYVATELÉ SE SMUTNĚ VRACELI DO SVÝCH DOMOVŮ.
PO ŠEST DNÍ A ŠEST NOCÍ KRYSY ÚTOČILY NA MĚSTO A LIDÉ JE SE NEKLESAJÍCÍM NADŠENÍM CHYTALI A JEDLI. BYLY TO OPRAVDOVÉ ČASY BLAHA. MOHLA NASTAT JEN JEDINÁ TRAGÉDIE, KTERÁ BY SVÝM VÝZNAMEM ZASTÍNILA I SAMOTNÝ ARMAGEDON. HROZILO, ŽE DOJDE KEČUP.
SEDMÝ DEN SE UŽ KRYSY NEUKÁZALY, AČKOLIV JE VŠICHNI OČEKÁVALI. NĚKTEŘÍ TRPASLÍCI SI TO VZALI AŽ PŘÍLIŠ K SRDCI. PLAKALI V TEMNÝCH ULICÍCH A SMUTNĚ VZPOMÍNALI NA XXL KRYSY. MNOHO Z NICH PUTOVALO AŽ Z HORY, ABY OCHUTNALI…
VŠICHNI SE DIVILI, PROČ POHROMA TRVALA JEN ŠEST DNÍ A NE SEDM. NIKDO Z NICH NETUŠIL, ŽE BOHŮM DOŠLI KRYSY.
***
DRUHÁ POHROMA BOHŮ UŽ SE CHYSTALA. OBJEVILA SE V HLUBOKÉ NOCI A ZAHLTILA CELÉ MĚSTO. RÁNO OVŠEM URYCHLENĚ SBALILA KUFRY. BOHOVÉ, NEBOHOVÉ, ŠVÁBY SE USNESLI, ŽE V TAKOVÉ ŠPÍNĚ ŽÍT PROSTĚ NEHODLAJÍ.
AŽ TŘETÍ KATASTROFA SE PODAŘILA. NAD MĚSTEM SE Z NIČEHO NIC VYTVOŘILY MRAKY ČERNÉ JAKO UHEL A ODŘÍZLY ANKH-MORPORK OD SVĚTLA. CHVÍLI SE NA OBLOZE JEN TAK NERVÓZNĚ POHUPOVALY A POTÉ SE Z NICH SPUSTILA VODA.
NEJDŘÍV TO BYLO KAP.
POTÉ KAP. KAP.
A NAKONEC. KAP. KAP. KAP. KAP.
A UŽ SE TO ROZJELO NAPLNO. PRŠELO. DÉŠŤ NENECHAL JEDINOU HLAVU SUCHOU. V ULICÍCH SE ZAČALY TVOŘIT MALÉ POTŮČKY. KROUTILY SE A SPOLEČNĚ MÍŘILY DO ANHKU, KTERÝ JE SAMOU LÁSKOU POHLCOVAL. POMALU SE PROPADALY HLADINOU A MIZELY.
ANI PO ŠESTI DNECH SE VODA NEZASTAVILA. JAKO BY SE NA MĚSTO MĚLO VYLÍT CELÉ KRUHOVÉ MOŘE. NĚKTERÝM LIDEM TO UŽ ZAČÍNALO JÍT NA NERVY. JINÍ, HLAVNĚ UPÍŘI, SE PŘÍMO RADOVALI. UŽ ŽÁDNÉ NEPŘÍJEMNÉ PROMĚNY V PRACH.
NA DRUHOU STRANU, CELÉ MĚSTO SE PROČISTILO. VŠECHNA TA STARÁ ŠPÍNA BYLA SMETENA Z NEDOSTUPNÝCH MÍST. NIC NEMOHLO UNIKNOUT VODĚ. BYLA JAKO KRÁLOVSKY PLACENÁ UKLÍZEČKA.
ZAKRNĚLÉ ČICHOVÉ BUŇKY OBYVATEL, KTERÉ SE UŽ TO DÁVNO VZDALY, ABY JEJICH PÁNOVÉ MOHLI ŽÍT, SE ZAČALY OPĚT PROBOUZET A VNÍMAT VŮNĚ. MĚSTO ZAČALO BÝT AŽ NEBEZPEČNĚ ČISTÉ.
V ANKH-MORPORKU ČISTOTA NIKOMU NEVONĚLA.

Ve tmě byly vidět obrysy pěti špičatých klobouků. Za nimi se šouralo cosi špatně identifikovatelného. Táhlo to své ruce po zemi.
MEZI KLOBOUKY TO VŘELO.
„VŮBEC NECHÁPU PROČ JSME ŠLI NA TU ZBYTEČNOU PATRICIOVU SCHŮZKU OHLEDNĚ VODNÍHO PROBLÉMU,“ STĚŽOVAL SI ARCIKANCLÉŘ VÝSMĚŠEK ZATÍMCO MU KAPKY MÁČELY ROUCHO.
„CHTĚL VĚDĚT, JESTLI TOMU NĚJAK MŮŽEME ZABRÁNIT,“ ODPOVĚDĚL MU STARŠÍ PASÁK, „KOUZLA A TAK.“
„TO JE PŘECE ZÁLEŽITOST BOHŮ A JEJICH POSKOKŮ. NE MÁGŮ.“
„ANO, ALE BYLI TAM PŘEDSTAVENÍ VŠECH CECHŮ. JAK JSME MOHLI CHYBĚT?“
„NO DOBRÁ, ALE PROČ JSME MUSELI BRÁT S SEBOU KNIHOVNÍKA?“
„ OOOK!“ OZVAL SE ROZZUŘENĚ ONEN NEIDENTIFIKOVATELNÝ OBJEKT.
„My ho nebrali. On se, ehm,“ zarazil se starší pAsák, aby si promyslel odpověď „vzal tak nějak sám, arcikancléři. Byl na návštěvě v patriciových zahradách.“
„V zoo?“
„Nejspíše,“ přikyvoval starší pAsák.
„Co tam asi dělal?“
„Možná lepší nevědět, arcikancléři.“
Skupina se zastavila před Ankhem. V té tmě nebylo nic vidět, takže spíše odhadovali, že před ním stojí. Zdálo se, že na něco čekají.
„Čekáme na něco?“ ozval se lektor Zaniklých run jako při nějakém božím vnuknutí.
„Nebudeme to obcházet. K mostu bychom museli oklikou,“ rozhodl Výsměšek, „přejdeme to tady.“
„Souhlas,“ přikyvoval děkan.
„Jasně.“
„Bezva.“
„Kuřeeeeeeeee na kari.“
„Oook.“
„Děkane?“
„Ano?“ špitl děkan s neblahou předtuchou nadcházejících událostí.
„Vpřed.“
„Já? Proč musím jít první já?“
„Protože jste jako první souhlasil.“
„Ale vy jste to první navrhl.“
„To je pravda, ale já jsem arcikancléř,“ usmál se Výsměšek a postrčil mága vpřed. Děkan opatrně postupoval sám. Došel až ke břehu. Natáhl nohu chystaje se vkročit do řeky.
„Nic se vám nemůže stát,“ uklidňoval ho arcikancléř a vtom začal děkan pádit od břehu tak rychle, jak jen to šlo.
„Co to proboha děláte?“
„Vy… vy jste řekl, že se nemusím ničeho bát,“ řekl roztřeseným hlasem děkan.
„Ano. Nemusíte. Všechno bude v naprostém pořádku,“ vysvětloval Výsměšek jasně a srozumitelně.
„Ale vždycky, když někdo někomu řekne, že se nemusí ničeho bát, tak se vynoří nějaká obluda a sežere ho,“ roztřásl se děkan a pak s pokřivenou tváří dodal, „i s kloboukem.“
„Neplácejte blbosti děkane a vlezte do té řeky.“
„Nikdy!“
V tu chv íli se do situace vložil knihovník. Návštěva zoo nedopadla podle jeho představ a teď tady stál navíc v dešti. Mokne a ti hloupí mágové se ani nehnou. Je na čase vzít věci do vlastních končetin.
JEHO DLOUHÁ CHLUPATÁ RUKA STRČILA DO DĚKANA A TEN S KŘIKEM VYLETĚL PO BALISTICKÉ KŘIVCE PŘÍMO DOPROSTŘED ŘEKY.
„OOOK,“ VYSVĚTLIL SVÉ JEDNÁNÍ KNIHOVNÍK A ZATVÁŘIL SE NADMÍRU HRDĚ. POTÉ SE OZVALO ŽBLUŇK. COSI ZMIZELO POD HLADINOU. VŠICHNI SE ZARAZILI.
„SLYŠELI JSTE TO CO JÁ?“ ZEPTAL SE ARCIKANCLÉŘ ROZHLÍŽEJE SE NA SVÉ KOLEGY.
„MYSLÍTE TAKOVÉ ŽBLUŇK?“ ZKUSIL TO NERVOZNĚ PROFESOR ZANIKLÝCH RUN.
„TOHLE JE PŘECE ANKH, NEMŮŽE VYDÁVAT ŽBLUŇK ANI JINÉ ZVUKY, KTERÉ MAJÍ NĚCO SPOLEČNÉHO S VODOU.“
„PODÍVEJTE SE NA TU HLADINU,“ ZAŘVAL HYSTERICKY STARŠÍ PASÁK. JAKO JEDEN MUŽ SE PŘIBLÍŽILI KE BŘEHU A UPŘENĚ POZOROVALI ŘEKU, TEDY KROMĚ KVESTORA, KTERÝ SE ZROVNA NACHÁZEL V JINÉM SVĚTĚ A MOTAL SE KOLEM.
„ONA TEČE,“ VYKŘIKLI JAKO JEDEN MUŽ A „OOOK“ JAKO JEDEN LIDOOP.
„KAM TEN SVĚT SPĚJE,“ ZABĚDOVAL SI STARŠÍ PASÁK, KDYŽ VIDĚL TU HRŮZU, „DNESKA TEČE ŘEKA A CO PŘIJDE ZÍTRA?“
„TO ZA MÝCH MLADÝCH LET SI TOHLE ŘEKA DOVOLIT NEMOHLA. TÉCT, KDO TO KDY SLYŠEL,“ POSMUTNĚL PROFESOR ZANIKLÝCH RUN.
„VEZMEME TO RADŠI PŘES MOST,“ ROZHODL MOUDŘE VÝSMĚŠEK.
„A CO BUDE Z DĚKANEM?“
„JE TO MÁG, VŠAK ON SI NĚJAK PORADÍ.“

Příštího dne se titulky novin plnily řekou. Tekla. To bylo něco neuvěřitelného. Celých šest dní nasávala vodu jako houba a ve večerních hodinách už nasákla natolik, že zkapalněla.
MAFIÁNI UŽ KONEČNĚ MOHLI HÁZET SVÉ OBĚTI DO ŘEKY BEZE STRACHU, ŽE SE JIM OD HLADINY ODRAZÍ ZPĚT. CHVÍLI TRVALO NEŽ SE TEN NOVÝ TRIK NAUČILI POUŽÍVAT, ALE BRZY V NĚM SE STALI ZKUŠENÝMI PROFÍKY. NĚKTEŘÍ CHYTŘEJŠÍ TUŠILI, ŽE TENTO STAV NEBUDE TRVAT VĚČNĚ A TAK SE ŘEKA MRTVOLAMI RYCHLE PLNILA.
PO SEDMI DNECH VLÁHY, ALE DÉŠŤ USTAL A NEBE SE ROZJASNILO. MĚSTO BYLO ČISTÉ JAKO NIKDY PŘEDTÍM. KRÁL JINDŘICH MĚL SPOUSTY PRÁCE, ABY HO UVEDL DO PŮVODNÍHO STAVU A ČICHOVÉ BUŇKY MÍSTNÍCH SI OPĚT MOHLI VZÍT ZASLOUŽENOU DOVOLENOU.
***
DESÁTNÍK TRHOHLAV BYL VE SLUŽBĚ UŽ OD NOCI. STRÁŽIL STŘEDOVOU BRÁNU PŘED VŠEMI POCHYBNÝMI EXISTENCEMI. OBČAS SI ŘÍKÁVAL, JESTLI BY NEBYLO LEPŠÍ, PŘEJÍT NA DRUHOU STRANU A TAM HLÍDAT, ABY NEVYŠLY VEN.
JAKO OBVYKLE SE V NOCI NIC NESTALO. OBČAS SE MIHL NĚJAKÝ ČERNÝ JEZDEC, KTERÝ MĚL EVIDENTNĚ NASPĚCH. TAKOVÉ LIDI ALE NOČNÍ HLÍDKA NEZASTAVOVALA. TI SE MOHLI BRÁNIT A PŮSOBIT POTÍŽE.
ČASNĚ Z RÁNA, KDYŽ MU KONČILA SLUŽBA, NĚKDO ZAKLAPAL NA BRÁNU. TO BYLO PODIVNÉ. TRHOHLAV TO IGNOROVAL A DÁL SE OPÍRAL O SVOU SLUŽEBNÍ PÍKU. PO CHVÍLI SE OZVALO KLEPÁNÍ ZNOVA A ZNĚLO MNOHEM NALÉHAVĚJI.
„ANO?“ ZAKŘIČEL DESÁTNÍK. OZVAL ŠUM HLASŮ ČI SPÍŠE SKŘEKŮ A PO CHVÍLI SE Z MLHY VYNOŘIL BARBARSKÝ VÁLEČNÍK S KYJEM V PRAVÉ RUCE. ROZHLÍŽEL SE NA VŠECHNY STRANY. VE TVÁŘI MĚL VÝRAZ, KTERÝ PŘÍMO ŘÍKAL: „VIDĚL JSEM DUCHA.“
„TADY DOLE,“ PORADIL MU TRHOHLAV, BARBAR SE PODÍVAL TÍM SPRÁVNÝM SMĚREM A TROCHU SI ODDECHL. VYPADAL TROCHU NEJISTĚ. EVIDENTNĚ HO NĚCO TRÁPILO.
„EHM. BRÁNA. OTEVŘENÁ,“ NAZNAČOVAL SVŮJ PROBLÉM VÁLEČNÍK.
„ANO, RAČTE VSTOUPIT. ANKH-MORPORK VÁS VÍTÁ,“ ODPOVĚDĚL MU AUTOMATICKY DESÁTNÍK.
„BRÁNU. ZAVŘÍT.“
„A PROČPAK?“ DIVIL SE TRHOHLAV.
„MÍT BERANIDLO. BUM. BUM.“ SNAŽIL SE POSUNKY BARBAR.
„AHÁ. VY MUSÍTE BÝT BARBARŠTÍ NÁJEZDNÍCI. UŽ TADY NA VÁS ČEKÁME.“
BARBAR JEN NADŠENĚ PŘIKYVOVAL. KONEČNĚ POCHOPILI CO TU VLASTNĚ CHCE.
„JE MI LÍTO, ALE STŘEDOVOU BRÁNU ZAVŘÍT NEMŮŽEME. MÁME TU MENŠÍ TECHNICKOU ZÁVADU. ZKOUŠELI JSTE TO U OKRAJOVÝ?“
„TAM MY BÝT. ONI NÁS SEM POSLAT,“ VYPOTIL BARBAR VĚTU A JAZYK SE MU DIVOCE ZMÍTAL.
„TAK TO JE MI LÍTO,“ OMLOUVAL SE TRHOHLAV, „BUDETE SEM MUSET VTRHNOUT JEN TAK. BEZ PRORAŽENÍ BRÁNY.“
„ČEKAT,“ ŘEKL BARBAR A VRÁTIL SE DO MLHY. NEJPRVE SE OZVALY HLASY, POTÉ ZVLÁŠTNÍ ZVUK, JAKO KDYŽ KYJEM PRAŠTÍTE DO MELOUNU A TEN SE ROZPRSKNE NA VŠECHNY STRANY. VÁLEČNÍK SE VRÁTIL A SDĚLIL ROZHODNUTÍ: „BEREM.“
„VEMTE TO DO PATRICIOVA PALÁCE. TAM NA VÁS UŽ ČEKAJÍ NEPOPSATELNÉ POKLADY. NEZMĚRNÉ HORY ZLATA.“
A TAK DO MĚSTA VTRHLI BARBARŠTÍ NÁJEZDNÍCI. HNALI SE ULICEMI A OBČAS SE MUSELI ZASTAVIT, ABY SE ZEPTALI NA CESTU. POCTIVÝ ANKH-MORPORČANÉ JIM ZA MENŠÍ ÚPLATU RÁDI POMOHLI A NAVEDL JE AŽ K PALÁCI. NEBYLO TO ALE JEDNODUCHÉ, PROTOŽE BARBAŘI BYLI ZVYKLÍ NA HOLÉ PLÁNĚ A NE NA ÚZKÉ ULIČKY, VE KTERÝCH SE SNADNO ZTRATILI.
KOLEM POLEDNE PATRICIJŮV PALÁC SKUTEČNĚ NAŠLI. STRÁŽE JIM BRÁNILY VE VSTUPU. BYLO TROCHU ZVLÁŠTNÍ, ŽE NA TVÁŘÍCH MĚLY OBRÁNCI ŠIROKÉ ÚSMĚVY. NEJVĚTŠÍ Z BARBARŮ SE OZVAL: „JÁ A MÍ BRATŘI JSME TO TU PŘIŠLI VYPLENIT.“
STRÁŽE SE TVÁŘILY NADMÍRU POBAVENĚ A ZEPTALY SE: „TY A JACÍ BRATŘI?“
NASTALO NERVÓZNÍ TICHO. TAKOVOU OTÁZKU NECHCE SLYŠET ŽÁDNÝ ÚTOČNÍK. JE TO TEN NEJTRAGIČTĚJŠÍ KONEC AGRESE. BARBAR SE OTOČIL A NIC NEVIDĚL. JEHO BOJOVNÉ BRATRY UŽ MĚSTO POHLTILO. ZŮSTAL SÁM. UTEKL Z PALÁCE RYCHLE JAK JEN TO ŠLO, ALE BYL ZTRACEN. BLOUDIL ULIČKAMI A SNAŽIL SE NAJÍT CESTU VEN. JAKO VE SVÉ NEJHORŠÍ NOČNÍ MŮŘE.
NEDOŽIL SE VEČERA.
TEN TÝDEN ZÍSKALO MNOHO POCTIVÝCH OBČANŮ BARBARSKÉ ZBRANĚ, KTERÉ SI MOHLI POVĚSIT NA STĚNU A VYMÝŠLET SI LEGENDÁRNÍ PŘÍBĚHY O TOM, JAK PORAZILI OBROVITÉHO VÁLEČNÍKA A SEBRALI MU JEHO VÝZBROJ. VĚTŠINA Z NICH OBRALA JEN MRTVÉ TĚLO LEŽÍCÍ NA ANKHU ČI JE PROSTĚ KOUPILA V ZASTAVÁRNĚ. VE MĚSTĚ NEMOHL ŽÁDNÝ BARBARSKÝ NÁJEZDNÍK PŘEŽÍT DÉLE NEŽ TÝDEN.
***
A OPĚT NASTAL NOVÝ DEN. SERŽANT TRAČNÍK A DESÁTNÍK NÓBLHÓCH SE SNAŽILI VYHNOUT MÍSTŮM, KDE HROZILA REÁLNÁ ŠANCE, ŽE SE STANOU SVĚDKY NĚJAKÉHO ZLOČINU. ZATÍM JIM TO ŠLO NADMÍRU DOBŘE. MOHLI BEZ ZAVÁHÁNÍ PROHLÁSIT, ŽE V TĚCH ULICÍCH, KTERÝMI PROŠLI, PANUJE MÍR A KLID.
„SERŽO?“
„ANO, NOBY?“
„BOJÍTE SE TÝ POSLEDNÍ BOŽÍ RÁNY, SERŽO?“ ZEPTAL SE NOBY ZATÍMCO ODHÁNĚL KOLÍKA AŤSEPICNU, KTERÝ SE MU SNAŽIL NABÍZET UZENKU S NEPROKÁZANÝM PŮVODEM.
„KDEPAK. MĚSTO SE S NÍ VYPOŘÁDÁ JAKO S TĚMA OSTATNÍMA,“ UKLIDŇOVAL HO TRAČNÍK.
„JO. ALE POSLEDNÍ BEJVÁ VŽDYCKY NEJHORŠÍ. TY PŘEDTIM BYLY JEN TAKOVEJ TRÉNINK.“
„TOHLE ANKH-MORPORK. TO A TO JE NEJPÁDNĚJŠÍ ARGUMENT, KTEREJ MÁM,“ HRDĚ PROHLÁSIL TRAČNÍK A ODMÍTL OD KOLÍKA „MASOVOU“ UZENKU. CHVÍLI ŠLI MLČKY, JAKO BY OBA O NĚČEM PŘEMÝŠLELI. TICHO PŘERUŠOVANÉ JEN PLESKOTEM SANDÁLŮ UKONČIL AŽ NOBY: „SERŽO?“
„ANO, NOBY?“
„NEPOTKALI JSME NÁHODOU DVA KOLÍKY, ŽE NE?“
„TO JE NAPROSTÁ PITOMOST, NOBY. KOLÍK JE JEN JEDEN. PŘEDSTAV SI, ŽE BY JIM BYLO VÍC. TO BY …“ ZARAZIL SE, KDYŽ VEŠLI NA NÁMĚSTÍ NÁHLÉHO OSVÍCENÍ.
MŽOURALI OČIMA JAKO BY CHTĚLI NA NĚCO ZAOSTŘIT. OBA PŘEMÝŠLELI, JESTLI NÁHODOU NEVYPILI NADMĚRNÉ MNOŽSTVÍ MAČKANICE.
STÁL TAM KOLÍK AŤSEPICNU. VEDLE NĚJ STÁL KOLÍK AŤSEPICNU. VEDLE NĚJ DALŠÍ. DALŠÍ. DALŠÍ. A JEŠTĚ JEDEN. A JEŠTĚ JEDEN. A JEŠTĚ STO. STÁLO TAM STO SEDM KOLÍKŮ AŤSEPICNU.
U SVÝCH JÍDELNÍCH VOZÍKŮ PRODÁVALI PÁRKY, UZENKY, KLOBÁSKY, JITRNIČKY, ŠPEKÁČKY, ROLÁDY, ZÁVINY, ŘEZY A TLAČENKY. NA VŠECH BYLO NAPSÁNO: ZARUČENĚ ŽÁDNÉ KRYSÍ MASO. NEJLEPŠÍ KVALITA.
NÁMĚSTÍ JICH BYLO PLNÉ. JAKO VÝJEV Z APOKALYPSY. ANKH-MORPORK BYL ODSOUZEN K NAPROSTÉ ZÁHUBĚ.
K POLICISTŮM PŘIŠEL PĚŠÁK APOKALYPSY A ZEPTAL SE: „UZENKU, PÁNOVÉ?“
KDYŽ VIDĚL JEJICH VYDĚŠENÉ POHLEDY, KTERÉ BY MOHL MALÍŘ POUŽÍT PŘI KRESBĚ POSLEDNÍHO BOŽÍHO SOUDU, DODAL: „NO AŤ SE PICNU, DŮSTOJNICKÁ SLEVA PRO VÁS, PÁNOVÉ.“