Obstakleova želva

Filozof Obstakleos seděl na dvorku svého luxusního rodinného sudu a pozoroval hvězdy. Vesmír svým způsobem generoval filozofy. Jakýkoliv sedlák, který se v létě zapomněl na poli do tmy, se jím při pohledu na bezmračnou oblohu alespoň na okamžik stal. Pokud mu to zůstalo, v méně civilizovaných končinách jej měli za snílka či blázna. V Efebe dostal zpravidla rentu a nadosmrti mohl s podobně stiženými jedinci debatovat o nesmrtelnosti mžilibabských skarabeů.

Obstakleos přemýšlel o želvách. Z původně kacířské myšlenky, že svět má podobu disku, který podpírají čtyři sloni stojící na krunýři obří želvy plující volně prostorem, se během posledních dvou staletí stal celoplošsky uznávaný a několika experimenty ověřený fakt. Miliony lidí dokonce byly svědky líhnutí nových vesmírných želviček se svými malými sloníky a ploškami, takže každý dnes ví, že A’Tuin není želvou poslední. Je však svého druhu želvou první? Zatímco konkurenční škola revolučních chelónistů předpokládala, že rodiči A’Tuin a jejích pravděpodobných sourozenců byli obří vesmírní čolci, na jejichž zádech pobíhali dva rejsci, kteří se přetahovali o kus lišejníkem porostlé horniny, Obstakleos jako evoluční chelónista předpokládal, že mezi těmito stádii vývoje bylo mnoho generací a někde ve vesmíru pluje nejméně jedna podobná, ale starší želva, se staršími a menšími slony pod diskem hostícím starší a pokročilejší civilizace. Když se již po sedmdesáté snažil přijít na jméno, které by takové hypotetické želvě a zároveň svému léta napsanému a nepublikovanému spisu dal, usnul. To se mu stávalo pořád. Proto taky jeho spis zůstává nevydán dodnes.

***

„A hodil Vám jenom jednu?“ zeptal se sedláka, který přešlapoval v jeho kanceláři, Vlahoš von Rosret, mezi jinými důležitými institucemi fakticky řídící ankh-morporskou Královskou banku a mincovnu.

„Jo, vašnosti, za jednu krávu mi to prve přišlo celkem dost, ale u nás na vsi jsem tou mincí nikde nemohl zaplatit, tak jsem vyrazil k Vám,“ odpověděl mu venkovan, který se před chvílí představil jako Augustín Melior.

Mince byla velká, těžká a na skus se tvářila jako z pravého zlata. Na rubu byla vyražena vesmírná želva s dosti deformovanou mapou světa na zádech. Z líce se na Vlahoše neutrálně díval nějaký král. Pokud nemáte skoro žádné rysy, bude Vaše tvář na lidi působit přinejlepším neutrálně. S nevýrazností tváře kontrastovala bohatě zdobená koruna a dva černé broušené kamínky, které byly do kovu vsazeny na místa očí.

„Je to zjevně agateánská mince z dynastie Hunk. Stará, ale nijak vzácná a v běžném obchodním styku ilegální,“ zalhal Vlahoš, který neměl nejmenší tušení, o jaké platidlo se jedná. „Dobře, že jste se s ní stavil u nás. Zatímco v hospodě by na Vás při placení zavolali hlídku, já Vám za ni nabídnu 15 tolarů. Platí?“

„Ó, platí, vašnosti, v novinách mi za tu druhou, co jsem našel v manželčině zástěře, dali jen 10 tolarů!“ zazubil se sedlák, vzal si váček mincí a odešel, zatímco si Vlahoš nechal zavolat trolla Pyrita, vedoucího oddělení ochranných prvků a falzifikátů.

***

„Pánové, situace je vážná!“ zahřímal Vzoromil Výsměšek, jako by někdy na univerzitě vážná situace nebyla. „Z Quirmu se k nám prý rozšířila móda novoročních ohňostrojů! Lidem snad přeskočilo! Vždyť to není bezpečné!“

„To je pravda, vždyť nejmíň polovina města je stále ze dřeva, může dojít k velkému požáru!“ snažil se sledovat myšlenkové pochody svého nadřízeného Lektor zaniklých run.

„Ať si klidně shoří celé město! Co když ale někdo sestřelí Otce prasátek? Musíme to zatrhnout!“ vzal mu vítr z plachet Arcikancléř.

„To není moc pravděpodobné, Arcikancléři,“ vstoupil do debaty Rozšafín Ctibum, nejmladší a nejpříčetnější člen vedení univerzity. „Četl jsem, že se loni v Quirmu podařilo jednomu alchymistovi raketou zasáhnout sáně Otce prasátek. Novináři nezaznamenali žádný problém v distribuci dárků, jen ten ostrostřelec dostal do punčochy pouze žhavý uhlík a měl prý ráno pomočený krb.“

„Nebezpečí tedy nehrozí?“ pozvedl obočí Výsměšek.

„Minimální. Otec Prasátek by měl pro příště s podobnými událostmi počítat. Určitě si opancéřoval své sáně,“ mírnil zápal svého nadřízeného Rozšafín.

„V tom případě,“ nadechl se Arcikancléř, „se jako jedna z vůdčích institucí města musíme toho takzvaného ohňostroje zúčastnit. Pánové, věřím, že dokážete být lepší než ta banda sebevrahů z cechu alchymistů.“

Univerzitní sbor naprázdno polknul, když Výsměšek na odchodu z místnosti dodal: „Ale máte přísný zákaz vyvolat příšery z podzemních rozměrů! Jen bezpečné efekty, pánové!“

***

„Šediví mužíčci mu odvedli krávu do kovového omáčníku a odlétli s ní?“ zvedl obočí od novin lord Vetinari, tyran města Ankh-Morporku.

„Řekl mi to samé, co jste si právě přečetl, pane,“ potvrdil Vlahoš von Rosret.

„Alespoň, že dostal zaplaceno,“ pousmál se Vetinari.

„A proto jsem právě přišel. Nechal jsem tu zlatou minci prověřit. Kov je pravý a naprosto čistý, ale ty kameny v očích mi dělají starosti. Moji podřízení neznají jedinou mincovnu na Zeměploše, která by své mince osazovala drahokamy. Nechal jsem je vyloupnout, jeden poslal nejlepšímu místnímu klenotníkovi a druhý dolnímu králi do Überwaldu. Mistr cechu klenotníků se s podobným minerálem nikdy nesetkal a prohlásil, že snad ani není z tohoto světa. Zpráva od dolního krále ještě nedorazila, ale obávám se, že se moc lišit nebude,“ pokrčil rameny Vlahoš. „Obávám se, že na těch neuvěřitelných historkách husopasek a poháněčů dobytka ze Stoských plání, kterými nás poslední dobou masírují pokleslé plátky, může být něco pravdy.“

„Nechám to prověřit svými lidmi, pane Rosrete, děkuji Vám za Vaši starostlivost. Pokud někdy přijde den, kdy budu potřebovat meziplošského diplomata, budete první, na koho se obrátím,“ zvedl lord Vetinari svůj Pohled, který by si neznalý pozorovatel mohl vyložit jako mírně posměšný. Vlahoš se nenechal déle zdržovat. Jakmile za ním zaklaply dveře, vytáhl Patricij ze šuplíku zlatou minci s tváří

neurčitého panovníka s černýma broušenýma očima a položil ji na hrací desku hry buch, kterou v poslední době silně zanedbával.

***

Na ochozu Věže umění Neviditelné univerzity postávalo několik starších mágů a čekalo, až ten nejmladší, jak velela tradice, udělá veškerou práci za ně. Rozšafín Ctibum mezi tím pospojoval poslední části trubky vedoucí od thaumického reaktoru usazeného bezpečně, pokud lze takové slovo na půdě školy magických umění vůbec použít, v budově silnoproudé magie.

„Pánové, pokud máte připravená zaklínadla, spouštím proud thaumické plazmy za tři, dva, jedna…“ odpočítával Rozšafín Ctibum zkušební výstřel magického ohňostroje, načež za nesrozumitelného překřikování starších mágů zatáhl za páku.

Nebe proťal šíp ohně, který se rozdělil na několik proudů a explodoval do změti nádherných zářících květů. O malou chvíli později nebe přeťal druhý ohnivý šíp, prolétl kolem Věže umění a ve spirále přes náměstí Náhlého osvícení se cosi zřítilo na prostranství před Patricijův palác.

„Viděli jste nějaké příšery z podzemních rozměrů?“ položil napůl řečnickou otázku Lektor zaniklých run. „Ne? Tak snad abychom šli spát.“

***

Kapitán Karotka vedl Vlahoše skrze přecpané uličky a naopak překvapivě prázdné nádvoří před palácem. V davu si Vlahoš všiml několika temných úředníků lorda Vetinariho. Poslední dobou se s nimi setkával častěji, než by mu bylo milé. V tuhle chvíli ale bylo jasné, že se jim daří držet dav od paláce, ať už to dělali jakkoliv, a nezajímali se o něj osobně. Udržet v Ankh-Morporku dav daleko od místa, kde se děje něco důležitého, si zpravidla vynutilo vykonat něco mnohem zajímavějšího, nejlépe děsivého, co by si příčetní lidé měli nechat ujít. Ulice byly plné těch ostatních.

Ve Vetinariho pracovně už kromě Patricije a jeho tajemníka Važuzla čekalo několik dalších hostů. Velitel Elánius přešlapoval u dveří, mág Mrakoplaš se krčil v koutě a u stolu si něco kreslil Leonardo da Quirm, muž zřídkakdy viděný mimo prostory své studovny, nebo, chcete-li, cely. Važuzel zavřel dveře a Vetinari tišeji než obvykle zahájil nečekanou noční schůzku.

„Pánové, sezval jsem vaši nesourodou skupinu ve věci národní bezpečnosti. Velitel Elánius zodpovídá za bezpečnost tohoto města, která se zdá nyní býti ohrožena. Pan Mrakoplaš je, pokud jsou mé zprávy stále aktuální, nejúspěšnějším cestovatelem po Zeměploše a přilehlých částech vesmíru, k čemuž nám něco mohou říct i kapitán Karotka a mistr Leonardo. Vás, pane Rosrete, jsem pozval pro Vaše nekonvenční myšlení. Kromě toho, určitě se rád dozvíte, komu patří ta tvář z mince, nemám pravdu? Prosím, následujte mne,“ ukázal Patricij na malá dvířka, za nimiž klesalo točité schodiště do sklepení paláce. „Mimochodem, cokoliv dnes uvidíte a uslyšíte, je striktně důvěrné. Pokud zjistím, že kdokoliv z vás se o tom zmínil někomu, kdo právě není v této místnosti, nebudu hledět na tituly ani zásluhy. Doufám, že je vám to všem jasné!“

Vlahoš s Mrakoplašem si vyměnili vědoucné pohledy a vyšli vstříc naznačeným tajemstvím.

***

„Pět minut do půlnoci. Stejně si myslím, že jsme místo na střeše věže měli být v posteli. Takhle nás může Otec prasátek načapat a nic nám nenadělit!“ stěžoval si Lektor zaniklých run, přestože všem bylo jasné, že hlavním důvodem jeho brblání je revma.

„Nesmysl. Proč by nás hledal na věži, když zrovna přistál na střeše našich ubikací. Podívejte se!“ natáhl před sebe prst Arcikancléř, ale než se všichni stihli nahnout přes ochoz, zahřímal: „Pozor! Pane Ctibume, nastavte odpočet! Ostatní, připravte si zaklínadla! Je čas natrhnout těm nafoukaným alchymistům pláště!“

***

Na můstku vlajkové lodi Ch’laanského impéria se všichni připravovali na útok na to, co průzkumné výpravy označily za největší a nejnebezpečnější město Nového světa. Z obrazu na stěně na kapitána shlížel svým neutrálním pohledem sám císař, zatímco hvězdná loď pomalu sestupovala skrze jediný mrak v celém širém okolí, aby posílila moment překvapení.

***

„Stejně nechápu, proč po návratu od Vetinariho odjel Mrakoplaš studovat prasečnicové zvyky domorodců na Čtyřiksu. Vždyť se toho místa k smrti bál,“ snažil se poslední chvilky před půlnocí rozproudit konverzaci Profesor Neurčitě mlhavých studií. Marně.

„… tři…“

„Nezdá se Vám, že se to…“

„… dva…“

„… souhvězdí vedle tamtoho mraku…“

„… jedna…“

„… pohnulo?“ ukazoval na oblohu Lektor zaniklých run.

„Teď!“ zakřičel Arcikancléř Výsměšek, Rozšafín zatáhl za páku a nad Ankh-Morporkem vypuklo peklo.

***

Ze všech střech milionové metropole vzlétly k obloze projektily a začaly více či méně spektakulárně explodovat. Nejvíce ohně vůči mateřské lodi šlehalo z vysoké štíhlé věže uprostřed města, z majestátního paláce nedaleko a z čerstvého kráteru o něco dále. Můstkem otřáslo několik výbuchů. Na palubě zavládla panika. Loď sebou začala nekontrolovaně zmítat a obraz císaře, který jako by se přestal tvářit neutrálně, se zřítil ze stěny. Velitel invazní armády beze slova gestem, které by pochopil každý voják ve vesmíru, přikázal pilotovi obrátit loď a zmizet co nejdál to bude možné.

***

Važuzel zřídkakdy běhal, natožpak po chodbách paláce. Ráno první den nového roku však do Vetinariho pracovny vplul skluzem s rolí novin v ruce a jazykem na límci.

„Nadechněte se, Važuzle. Nedokysličený jste mi jako tajemník k ničemu!“ zvedl oči od svazku velkoformátových ikonografií po ránu nezvykle pobavený Patricij.

„Pane! Je to v novinách! Všechno! Obrázky! Mimoplošané! Všechny naše dosavadní dohady!“ koktal ze sebe Važuzel.

„A?“ zatvářil se na oko nechápavě vládce největšího města Zeměplochy.

„Pane, někdo to musel vyzradit! Někdo z nich nebral Vaše výhružky vážně! Co když se to bude opakovat?“ hroutil se tajemníkovi jeho svět jako domeček z karet.

„Nikdo z nich nic neřekl,“ konstatoval Vetinari a podal svému věrnému úředníkovi jednu z ikonografií.

„Vy? Ale proč, pane?“

„Važuzle, chcete-li schovat pravdu, udělejte z ní konspirační teorii. Co mají? Rozmazané ikonografie pár těl. Dohady, jak jste sám poznamenal. Nic víc. A když si ještě jednou a lépe prohlédnete tu první stranu, kterou si právě utíráte zpocené vlasy, zjistíte, že je to Informátor. Noviny, které snad ani na Stínově už nikdo nebere vážně. Vždyť tam na pokračování vychází milostná dobrodružství dámy, která tvrdí, že se intimně sblížila s 4 stopy vysokým šedivým chlapíkem s nevýraznými rysy v obličeji, ale velkým, ehm, charismatem!“ usmál se znovu Vetinari.

„Myslíte tu paní, od které máte támhletu zlatou minci, pane?“ pokynul Važuzel směrem k hrací desce.

„Přesně tu, Važuzle, přesně tu. Pravdu je třeba dát lidem pod nos, aby si jí nevšimli a nezačali propadat panice. Pokud jste už nabral dech, pojďme se věnovat nudnějším záležitostem, například nočnímu požáru Stínova, co říkáte?“

***

Obstakleos otevřel oči, když jej probudil asi milionkrát zesílený zvuk hluboké orby. Zahrádku mu právě přeorával kovový válec, který se svým způsobem hodil jako doplněk k jeho luxusnímu dřevěnému obydlí. Když se neznámý objekt zastavil, otevřelo se víko a vyvrávoral 4 stopy vysoký šedý mužíček s obrovskýma černýma očima.

Se slovy: „Tak pojď, brachu. Myslím, že si máme o čem povídat,“ mu usmívající se filozof položil ruku na rameno a odvedl jej do svého sudu.