Nový začátek

Venku hustě sněžilo. Stařec se na chvíli přestal dloubat v nose chlubícím se téměř bezedným množstvím holubů. Konečně dorazil do civilizace. V nejbližším stavení vesele pomrkávalo světlo lampy. Podle vývěsního štítu stařec zjistil, že se jedná o hospodu “Na konci světa”. Velice výstižný název, pomyslel si stařec. První, čeho si uvnitř všiml, byla veliká oprýskaná tabule hlásající: “Hospoda nejblíže Cori Celesti. Božský servis!” Navzdory této tabuli však hospoda zevnitř vypadala mnohem míň pohostinná než zvenku. Stařec však musel doplnit zásoby. A navíc na své dlouhé cestě málem zapomněl, jak chutná pivo. Po chvíli si štamgasti všimli, že přišel někdo nový. Podivovali se jeho vypelichanému plnovousu. Podivovali se jeho dlouhému plášti. Podivovali se jeho špičatému klobouku s nápisem “mák”. Ale všechny hranice údivu překonala jeho truhla se stovkami nožiček, na které seděl jako na koni. První promluvil ziskuchtivý hostinský. “Pivo?” Stařec neodpověděl, jen položil na stůl malý váček. Hostinský po váčku chňapl, jako kdyby si myslel, že se rozplyne. Potom položil starci na stůl korbel něčeho, co páchlo jako kdyby v tom někdo louhoval mrtvou Ankh-Morporskou krysu. Po chvíli se stařec pod nátlakem odporného piva a dotěrných hostů rozpovídal. Mluvil o šílených výpravách na vysušené kontinenty, do neprostupných džunglí a dokonce i o tom, jak vlivem jím upuštěného chlebíčku s vajíčkem a se zeleným salátem vznikl na Zeměploše život. Prý se účastnil Tsortských válek a jeho přičiněním město Tsort shořelo. Říkal, že byl dokonce i v pekle! Hosti hltali každé slovo. V okolí se nedělo prakticky nic a téměř nikdo tudy neprojížděl, a tak považovali za novinky i informace staré padesát let. Teď už to přijde. Stařec to cítil. Přišlo to. Ve chvíli, kdy řekl, že právě utíká před Smrtěm, ho jeden host velice nevybíravě označil za lháře. Začali se přidávat ostatní. V tu chvíli se však do věci vložila truhla, které říkal “Zavazadlo”, údajně hrající v historii téměř stejně velkou roli jako stařec. Ani starcovo barvité vyprávění však hosty na sadistické Zavazadlo nepřipravilo. Hosti létali po celé hospodě. Ze zápalu boje však starce vyrušil hlas. “PŮJDEME MRAKOPLAŠI?” Stařec, jehož Hlas oslovil Mrakoplaš, neváhal. Skočil na zavazadlo, které do sebe ještě stihlo uvěznit dva hosty, a rozjel se proti zdi. V ruce ještě stále třímal ušmudlaný korbel. Bylo mu jedno, kam pojede. Hlavně co nejdál od toho hlasu. Od Smrtě. Rvačka mezitím pokračovala, neboť se hosti dohodli, že tak pěkně se už dlouho neporvali a že by byla škoda tuto rvačku nedokončit, tak urazili bratrance z druhého kolena toho nejotravnějšího hosta. Zatímco si Smrť říkal, že ty lidi a ty jejich rvačky nikdy nepochopí, jen tak mimochodem prošel zdí. Za chvíli se už na svém bílém koni Truhlíkovi hnal za Mrakoplašem. Dohnat zavazadlo však není tak lehké. Po chvíli už měli hosti ještě lepší zábavu než rvačku. Závod Smrtě a Mrakoplaše vypadal jako z akčních pohyblivých obrázků. Až na to, že byl zdarma. Tedy do chvíle, než chamtivý hostinský prohlásil, že přes jeho pozemek se na tento závod nikdo dívat nebude. Lidé ho pravděpodobně nezlynčovali jen proto, že by kvůli tomu nestihli celý závod. A pak už zbýval jen krůček k tomu, aby se začaly uzavírat sázky. A jak už to u nudícího se lidu bývá, lidé tento krůček udělali. Mrakoplaš získal předstih. A protože si ho uvědomoval, tak ho náležitě využil. Nečekaně vybočil z dráhy kolem hospody a za chvíli už byl za obzorem. Smrť ho však nenásledoval. Věděl, že ho zde bude potřeba. Hostinský si naopak uvědomil, že už ho zde potřeba není. Lidé už měli dost času. Smrť si připravil kosu. Také věděl, že hostinského už zde potřeba není… Lidé měli dost času.

Mrakoplaš už neujížděl bez cíle. Pokoušel se co nejrychleji dostat do Ankh-Morporku. Doufal, že při tak velkém množství lídí nacházejícím se na jednom metru čtverečním jako v Ankh-Morporku bude Smrťovi trvat déle, než ho najde. Vytyčil si trasu přes Lancre, ale Zavazadlo běželo k Ankh-Morporku rovnou čarou. A navíc si ještě postavilo hlavu, že poběží rychlostí unaveného koně. Největší problémy nastaly vždy, když jeli lesem. Třetí den cesty ze začátku připomínal ostatní. Pole, les, stráň, vesnice, pole, stráň….. Všechno kýčovitě zasněžené tlustou vrstvou sněhu jemnou jako chmýří. Rozdíl se ukázal až kolem poledne. V lese (“Au! Jauvajs! Zpomal! Moje oko! Vřísk! Au! Ty větve bol.. JAAŮŮŮŮ!”) všechno probíhalo v naprostém pořádku. Tedy až do chvíle, kdy se ozval někdo jiný než Mrakoplaš. Ale stejným způsobem. Zavazadlo se zastavilo. Pak se otočilo a vyběhlo zpátky. V místě, kde se ozvalo vykřiknutí, ležel muž.Byl vysoký, vychrtlý a měl abnormálně dlouhé končetiny a krk. V cárech oblečení se převaloval na pohovce, kterou už Mrakoplaš jednou viděl plavat v Ankhu. Muž už chtěl Mrakoplašovi poděkovat, že mu přišel pomoci, ale místo toho začal sprostě nadávat, protože mu Zavazadlo začalo tančit na obličeji. Mrakoplaš sestoupil ze Zavazadla a okřikl ho jako psíka. (Zavazadlo, ne toho muže.) To se zrovna pokoušelo udělat na muže neslušné gesto, což je ovšem bez rukou téměř neproveditelné. “Promiňte!” omlouval se Mrakoplaš, zatímco si mnul oči opuchlé od ran větvemi a nedostatku spánku. “Ale vždyť je to takový milý kufřík!” řekl muž se špatně skrývanou zlostí. Zavazadlo mu demonstrativně šláplo na nohu, jako kdyby chtělo dokázat, že žádný “milý kufřík” není. Muž to celkem úspěšně ignoroval a pokračoval. “Kam cestujete?” zeptal se a pokoušel se nemyslet na to, že by měl stejnou cestu s Mrakoplašovým Zavazadlem. “Do Ankh-Morporku,” odpověděl Mrakoplaš naopak s nadějí, že by si měl po cestě s kým mluvit. Muž nevěděl, jestli má být rád za společníka na své cestě, nebo jestli utéct co nejdál od Zavazadla. Nakonec se však rozhodl pro první možnost. “Můžeme jet spolu. Potřebuji se dostat k představiteli cechu obětí, aby mě zachránil před šílenými věřiteli. To, že se k nim za chvíli po tom, co mu nebudu mít čím zaplatit, zaručeně přidá, zde nehraje příliš velkou roli. A abych nezapomněl, jmenuji se Bankrotsembankrottam.” “Mrakoplaš.” Dál už cesta plynula v dobré náladě. Zavazadlo si na přímluvu mužovy Pohovky, která nejspíš nabyla inteligence díky dlouhé době strávené na smetišti Neviditelné Univerzity, přestalo všímat Bankrotsembankrottama, ale kdykoliv uslyšelo slovo “kufřík”, mělo sklony shazovat ze sebe Mrakoplaše.
Do Ankh-Morporku se dostali bez zvláštních problémů za čtyři dny. Prošli Středovou branou a kolem paláce lorda Vetinariho. Mrakoplaš se cítil klidný. Ankh-Morpork se svými zapadlými uličkami, krásnými náměstími i usmolenými špeluňkami ho uklidňoval. Smrtě mu připomněl až hřbitov malých bohů. Při pohledu na zarostlé náhrobky ho zamrazilo. Obchodníkům a dámám pochybné pověsti se však i přes všechny Mrakoplašovy starosti povedlo přivést ho do víru té části jeho života, která alespoň částečně připomínala životy normálních lidí, nehledě na to, že nevyužíval služeb ani prvních, ani druhých. Po chvíli strávené v Ankh-Morporku už měl být Mrakoplaš mrtvý dvojnásobně z toho důvodu, že využil služeb rychlého občerstvení Kolíka a.s.p. Čas mu příjemně plynul. Velice zvláštní.

Smrtě mezitím napadaly nouzové plány. Využít lovců odměn, aby Mrakoplaše zadrželi? Radši ne. Smrť je neměl příliš v lásce. A kromě toho, vůbec by mu ho nemuseli vydat. Ti idioti si myslí, že u každé zakázky jde o “vyšší” politické cíle. Nejspíš by si ho nechali pro případ, že by za něj někdo mohl zaplatit víc. Vláda? Stejná jako lovci odměn. Tak tedy…. maskování!

Mrakoplaš se otočil. Tento den už po několikáté. Pořád se mu něco nezdálo. Nebylo to takové to “nezdálo” které vám říká, že něco není v pořádku, ale takové, které vás alarmuje, že byste měli okamžitě odjet z města. Mrakoplaš se však nechtěl vzdát svého společenského života,který v tuto chvíli obsahoval minimum útěků. Od té doby co
se spřátelil s Bankrotsembankrottamem, už nerozčiloval tolik lidí. Rovnice by zněla asi takto: průšvihy Bankrotsembankrottam……….2
průšvihy Mrakoplaš………………………..2
celkem průšvihů…………………………….x
__________________________________
x=2+2
2+2=1
x=1
Mrakoplaš a Bankrotsembankrottam mají celkem 1 průšvih.

To vzhledem k magickému potenciálu Zeměplochy nebylo nic zvláštního. Zvláštní však bylo to, že ho místo rozzuřeného davu sledovala klidná, kostnatá žena, které nebylo přes černou kapuci vidět do obličeje. Mrakoplašův instinkt nezahálel. Jeho instinkt nebyl silnější než u jiných lidí, ale byl přímo napojen na nohy. Mrakoplaš se rozběhl. Kličkoval uličkami rychlostí profesionálního sprintera, ale žena ho následovala a nebyla o moc pomalejší. Mrakoplaše však jen tak někdo nepředběhne. Zabočil za roh, za kterým chtěl ještě víc přidat, ale narazil do kostnatého muže oblečeného v hadrech. Ani si nevšiml kosy, kterou muž držel v rukou a…. proběhl skrz ni! Na chvíli sice zakolísal, ale pak běžel dál. Celou tuhle scénu pozoroval muž ukrytý ve stínech domovního průchodu. Po chvíli opatrně vyšel a rozhlédl se. Muž v hadrech už tam nestál! Už se chtěl otočit a odejít, ale náhle se mu u ucha ozval hlas. “S TÍM MRAKOPLAŠEM BYLO ALE PROBLÉMŮ!!!” “Smrť osobně?” Zeptal se roztřeseně muž a po čele mu stekla kapka potu. “VZOROMIL VÝSMĚŠEK OSOBNĚ???” řekl bez zvláštního nadšení Smrť, ale nečekal na odpověď a pokračoval. “PŘESNĚ JAK JSEM PŘEDPOKLÁDAL. UTÍKÁ DÁL.” “Utíká dál? Jak to, že utíká dál?” zeptal se Vzoromil Výsměšek už poněkud klidněji. Smrť si povzdechl. Neměl rád vysvětlování. “TAKTO VYPADÁ JEHO POSMRTNÝ ŽIVOT. KAŽDÝ PO SMRTI DĚLÁ TO, V CO VĚŘÍ, ŽE BUDE DĚLAT.” Vzoromil Výsměšek si povzdechl. Věděl, že věřit se nedá na povel. Leda že by věřil, že se dostane tam, v co bude věřit…. Z filosofických myšlenek ho vytrhla až kostnatá žena. “Promiňte hoši, ale nevíte kde je ten muž v tom dlouhém rouchu? Chtěla jsem ho požádat o almužnu. Smrť se pousmál. Sáhl do svého černého koženého váčku, který měl u pasu, a vložil jí do ruky několik velkých zlatých mincí. Žena Smrtě nechápavě pozorovala. Ten se usmál ještě víc a po chvilce řekl: “BUDE UTÍKAT AŽ NA ÚPLNÝ OKRAJ A AŽ TAM SE OTOČÍ, ABY MOHL UTÍKAT NA DRUHOU STRANU. AŽ POBĚŽÍ ANKH-MORPORKEM, MŮŽETE HO ZASTAVIT A POPROSIT HO ZNOVU. A MOŽNÁ HO I UVÉST DO NORMÁLNÍHO ŽIVOTA. VŠAK ONO HO TO BEZCÍLNÉ UTÍKÁNÍ PŘESTANE BAVIT. A PAK ZAČNE ZNOVU. JSEM RÁD, ŽE UTÍKAL DÁL. KONEČNĚ, BEZ TOHO CHLAPÍKA BY BYL SVĚT O MNOHO CHUDŠÍ. Žena se na něj nechápavě podívala a odkráčela. Smrť a Vzoromil na sebe mrkli a odešli. Každý po svém. Každý jinam. Ulice ztichla. Byly slyšet jen vzdálené hlasy. “Kam jsi to běžel, Mrakoplaši?” “Nevím, Bankrotsembankrottame. Ale jednu věc vím jistě. Mám obrovskou chuť začít znovu.” Bankrotsembankrottam se zasmál. “Tomu můžeme ihned vyhovět! Mám dobrý nápad: Začneme znovu “U zašitého bubnu”!!!