Největší mág

Stoské pláně. Porozhlédněme se po nich, a co vidíme? Lány zelí. Tisíce akrů zelí. Ale nyní je na nich i něco jiného. Něco, co se rychle pohybuje směrem od Ankh-Morporku. Jak se blíží, rozpoznáváme, že je to člověk. Dokonce mág, jelikož špičatý klobouk a vousy jsou již jasně patrné.
Jenže … jaký mág se dokáže pohybovat tak úžasnou rychlostí? A co to běží za ním? Jsou to jeho pronásledovatelé? Ne, je to … něco, co má … spoustu malých nožiček.
Mág stále zrychluje. Je to opravdu výkon hodný olympijských vítězů v maratonu. Už je tak blízko, že můžeme i slyšet, co volá. Je to něco jako: „Pomoc!“

Smrť se procházel Hodinovým sálem. Náhle jeho oči, míněno metaforicky, zachytily jedny hodně zvláštní hodiny. Vzal je do ruky a prohlédl si je. Byly plné ohybů, zkroucenin a záhybů způsobených časem a někdy i kladivem. Písek v nich padal na několika místech najednou, párkrát i zdola nahoru. Smrť se podíval více zblízka.
TOHO JSEM SI NIKDY NEVŠIML. řekl, MOŽNÁ, ŽE BY TO TAK MĚLO BÝT. CO SI O TOM MYSLÍŠ TY?
KVÍK. odpověděl Krysí smrť, který mu mezitím vylezl na rameno.
DOBŘE.

Mrakoplaš se prodíral zelím. Zavazadlo ho prostě proběhlo.
„Dělají, jako by to bylo něco výjimečného,“ postěžoval si. „Jako by to bylo něco podivného a trestuhodného. Jako bych byl první, kdo v knihovně špatně viděl. Co je špatného na tom, zapálit si svíčku, když jsem v tmavé místnosti?“
Nad Ankh-Morporkem se zatím vznášel dým.
„A to si říkají mágové! Kdyby byli co k čemu, tak by ten oheň přece mohli uhasit! Ale to oni ne! Tohle je jediné, na co se zmůžou!“
Mrakoplaš se ohlédl. Za Zavazadlem už byla vidět modrá záře, která je pomalu doháněla. Mrakoplaš pro jistotu zrychlil.

„Normálně by to stálo víc, ale že jste to vy … proč ne,“ řekl Lu-Tze.
DĚKUJI.

Modrá záře najednou zmizela. Mrakoplaš se podivil, ale pro jistotu stále nezastavoval. Najednou ale zjistil, že už nemá nohy v zelí.
„Jestli jsem tam, co myslím, že jsem, tak myslím, že nevím, kde jsem,“ pomyslel si.
Ujistil se, že mu nechybí končetiny a rozhlédl se. Kolem byl les.
„Buď jsem běžel rychleji, než jsem si myslel, nebo … si to nedokážu vysvětlit,“ řekl a vydal se po nedaleké pěšině. Jak se rozhlížel, stále více mu připadalo, jako by tu byl vždycky.
Když dorazil na louku, uviděl něco, co mu vyrazilo dech. Ze země tam vyrůstala obrovská věž mága. Viditelně byla úplně nová, přesto tam, aspoň podle Mrakoplaše, musela stát nejméně sto let.
„Pan Mrakoplaš, předpokládám,“ řekl muž sedící u základny věže.
„Ano, ale … jak znáte moje jméno?“
„Trochu čaje?“ odpověděl Lu-Tze a pozvedl šálek.
„Ale kde to jsem?“
„Zvláštní, že se ptáte zrovna vy,“ řekl Lu-Tze a napil se trochu čaje. „Je to přece vaše věž, ne?“
„Cože? Moje? Ale já …,“ Mrakoplaš se zarazil. Když o tom začal přemýšlet, zjistil, že si vzpomíná na věci, které se mu nestaly. Tedy – až do teď.
Mrakoplaš měl v hlavě trochu zmatek. Když si přehrál svůj vlastní život, připadalo mu, že aby se do něj vešlo ještě to, na co si teď vzpomněl, musel by být mnohem starší než si myslel.
Ale bylo v něm něco, co mu říkalo, že sem opravdu patří.
„A, ehm, kde to tedy jsem? Podle těch stromů a tak … Lancre?“ zeptal se po chvíli.
„Opravdu úžasná dedukce,“ odpověděl mu Lu-Tze. „Támhletou cestou se dostanete přímo do Černosklovic a pak do Überwaldu,“ ukázal rukou a opět se napil čaje. „Opravdu si taky nedáte? Škoda, je opravdu výborný. Ale už vás nebudu dál zdržovat. Myslím, že támhleten pán vše dokonale osvětlí.“
„Jaký pán? Vždyť jsme tu sami …,“ pomalu se otočil, „Ach tak,“ povzdychl si.
RÁD TĚ ZASE VIDÍM, JE PĚKNÉ POTKÁVAT STARÉ PŘÁTELE. ALESPOŇ MI TO NĚKDO ŘÍKAL.
„Ehm. Nazdar,“ řekl Mrakoplaš.
ABYCH ŘEKL PRAVDU, Smrť se zahleděl kamsi do dálky, POTŘEBOVAL BYCH OD TEBE MALOU POMOC.
„Ty?“ podivil se Mrakoplaš. Zamyslel se, co by po něm mohl Smrť chtít, protože s kosou mu to nikdy moc nešlo.
ANO. UŽ JSI NĚKDY SLYŠEL O CHANURBEROVI?
„Nějaký druh ančovičky?“ zkusil Mrakoplaš.
NE, JE TO BŮH. FAKTEM ALE JE, ŽE KDYBY TO BYLA ANČOVIČKA, STALO BY SE VŠECHNO MNOHEM JEDNODUŠŠÍM.
„Bůh?“ Mrakoplaš se zamyslel. „Myslel jsem, že je znám všechny. A co má tenhle na starosti?“
SMRT.
„To je ale tvoje práce. Alespoň jsem si to vždycky myslel.“
TO JÁ TAKY.
„Ale jak může být ještě někdo další? Chci říct, jeden přece stačí, ne?“
BOHUŽEL TO VYPADÁ, ŽE NĚKTEŘÍ LIDÉ CHTĚJÍ NA TOMHLE MÍSTĚ NĚKOHO ‚SHOVÍVAVĚJŠÍHO‘, JESTLI CHÁPEŠ, CO TÍM MYSLÍM, Smrť se při vyslovení toho slova otřásl.
Mrakoplaš pouze kývl na znamení souhlasu. Stále nechápal, co po něm Smrť chce. Po chvíli řekl:
„Jak ale může vzniknout někdo další? Nějak prostě nechápu …“
KDYŽ DOSTATEČNÉ MNOŽSTVÍ LIDÍ VĚŘÍ, MŮŽE VZNIKNOUT TÉMĚŘ COKOLIV, Smrť se na chvíli odmlčel.
PROBLÉM JE V TOM, pokračoval, ŽE ZA CHVÍLI BUDE MÍT VĚTŠÍ MOC NEŽ JÁ.
Kdyby nebyl Smrť pouze kostra v plášti, asi by si povzdychl.
ALE JE TU JEDNA MOŽNOST, řekl Smrť náhle. Mrakoplaš leknutím nemohl popadnout dech. Ale nejen kvůli tomu. Smrť se na něj při těch slovech pokusil přátelsky podívat. On tím snad chce říct, že …! pomyslel si Mrakoplaš.
„Chceš říct, že …,“ pokusil se to říct, ale nemohl to vyslovit.
ANO. NEJVĚTŠÍ MÁG ZEMĚPLOCHY.
Mrakoplaš si oddychl. Sice stále nevím, co po mně chce, pomyslel si, ale s vraždami bohů to nemá nic společného.
ČÍMŽ MYSLÍM TEBE, dodal Smrť.
Mrakoplaš se opět zajíkl.
„Ale, ale … vždyť je to bůh! Co s ním mám asi tak dělat? Zahrát si s ním Mordýřovu sudou, s tím, že kdo prohraje, opustí Zeměplochu navěky? I tak by vyhrál on!“
JSI PŘECE NEJVĚTŠÍ Z MÁGŮ. MÁŠ I SVOU VLASTNÍ VĚŽ, CO BYS JEŠTĚ CHTĚL? řekl trochu rozmrzele Smrť.
„Jak můžu být největší mág, když neznám žádnou magii?“ odporoval Mrakoplaš.
OPRAVDU? JSI SI TÍM JISTÝ?
„No jistě, že jsem si tím …,“ Mrakoplaš se na chvíli zarazil. Podíval se na své ruce, pak na Smrtě, pak znovu na ruce a opět na Smrtě. Ten kývl hlavou.
Mrakoplaš zavřel pro jistotu oči. Opatrně udělal rukama jakési magické znamení a něco zamumlal.
Potom je znovu otevřel.
„Oh. To jsem udělal já? Úplně sám?“ Mrakoplaš byl očividně veselý.
ANO.

„Tyhue hvátky f čafem mi uf lefou na neuvy,“ odvětil krokodýlí bůh Offler.
„Rozhodně je to takhle zábavnější. Nedá se předem nic uhádnout,“ řekla na to Dáma.
„Ano, tentokrát s ní musím souhlasit,“ dodal Osud.
„Musím říct,“ řekl Slepý Io, „že ten nový mi taky začíná trochu vadit.“
Všichni čtyři stáli nad modelem Zeměplochy. Obvykle by na ní hráli nějakou jejich oblíbenou hru. Ale dnes tomu tak nebylo. Všichni pouze zírali na okraj Lancre.
Byli opravdu překvapeni vývojem událostí. Zvláště Offler, který podpořil požár v Ankh-Morporku. Jenomže pak se něco stalo. Ten mág, který odtamtud prchal, najednou zmizel. Offlera to rozladilo, protože myslel, že ho ti ostatní mágové nakonec dostanou.
„Pozor! Jde sem!“ řekla Dáma. Všichni se otočili. Opravdu k nim kdosi přicházel. Na pohled vypadal jako Smrť, ale … prostě to nebyl on.
DOBrý DeN, řekla postava. „Promiňte, ještě mi to moc nejde.“
„Ehm. Nazdar.“ řekl rozmrzele Io.
„Myslím, že by se to tady mohlo trochu vylepšit, co říkate?“ řekl vesele Chanurberis.
„Jak … vylepšit?“ zeptal se Osud.
„Například tyhle sloupy,“ ukázal Chanurberis, „mohly by se třeba pomalovat.“
„Pomauovat?“ Offler nevěřil svým očím.
„Ano, ale …,“ Chanurberis se podíval na model Zeměplochy. „Vidím, že jsem vás vyrušil. Radši zase půjdu. To víte, práce nepočká,“ pokusil se o něco, co měl být veselý smích a odešel.
„So to mělo být?“ řekl Offler.
„Myslíte, že bychom mohli nějak pomoct tomu druhému?“ napadlo Dámu.
„Ten tady aspoň nechodí a nekecá,“ řekl Osud.
„Proč ne?“ odpověděl Slepý Io. „Všechno je lepší než tenhle magor.“
Všichni se znovu obrátili a fascinovaně zírali na události, které doteď nebyli schopni ovlivnit.

„Opravdu pěkný králík,“ řekl Lu-Tze, který stále pil svůj šálek čaje.
„A vyčaroval jsem ho úplně sám!“ radoval se Mrakoplaš.
„Ale myslím, že na boha to stále nestačí,“ opáčil Lu-Tze.
„Ale chápete to?“ řekl zase rozjařeně Mrakoplaš. „Já dokážu ovládat magii! Já!“
OPRAVDU PĚKNÉ. DOUFÁM, ŽE SI TO DNES UŽIJEŠ, řekl Smrť.
„Co tím chceš říct?!“ obrátil se na něj Mrakoplaš poplašeně.
„Chce tím říci,“ odpověděl opět Lu-Tze, „že až vyhrajete, vaše schopnosti s největší pravděpodobností opět zmizí.“
„Ale … jak to?“ zeptal se Mrakoplaš rozrušeně.
„No, abych mohl postavit tuhle věž,“ začal pomalu Lu-Tze, „musel jsem nejdřív někde získat potřebný čas. Bohužel ho někteří lidé zase požadují zpátky. Lidé, kterým je lépe vyhovět.“
„Jací lidé?“
„Čarodějky,“ řekl Lu-Tze.
TĚM JE OPRAVDU TŘEBA VYHOVĚT.
„A jak to víš?“ zeptal se Mrakoplaš Smrtě.
MÁM SVÉ INFORMACE. ALE RADŠI SE DEJ DO PRÁCE. NEMÁME MOC ČASU.
„Proč?“ zeptal se opět Mrakoplaš.
MUSÍ SE TO UDĚLAT JEŠTĚ DNES. JINAK ZÍSKÁ CHANURBERIS DOSTATEČNĚ VELKOU MOC. A STANE SE … MNOU.
„A co by z toho plynulo?“
NO, MRTVÍ BY ZAČALI VYLÉZAT Z HROBŮ, ZAČALI BY TANCOVAT A RADOVAT SE S ŽIVÝMI. NECHUTNÉ.
„To je všechno?“
OH. A SAMOZŘEJMĚ BY NASTALA JAKOKALYPSA.
„Ach!“ Mrakoplaš se zamyslel. „Ale jak ho sem mám přivolat?“
VYVOLEJ HO.
„Boha?“
ANO.
„Nedáte si před tím čaj?“ zeptal se Lu-Tze. „Je výtečný.“
Mrakoplaš si pomalu vzal od Lu-Tzeho čaj. Zahleděl se do něj a pak pomalu vstoupil do věže.
„Ví, co dělá?“ zeptal se Lu-Tze.
SNAD ANO, řekl Smrť, SNAD ANO.

Mrakoplaš vystoupal až do nejvyššího patra. Pořád v rukách svíral šálek s čajem. Něco zamumlal a rychle ho obrátil vzhůru nohama. Horká tekutina se rozprskla do podivného obrazce. Mrakoplaš si vyhrnul rukávy a ve vzduchu vytvořil dvě znamení, stejná jako to na podlaze. Venku zahřmělo. Obloha se zatemněla.
Před Mrakoplašem se objevil stín. Pomalu nabíral obrysy něčeho podobného člověku.
dObRÝ dEN, řekla postava.
„Prosím?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Pardon, stále jsem nepochopil, jak se to má dělat,“ řekl Chanurberis a pokusil se o úsměv. „Ale kdo jste vy? A co po mně chcete?“ řekl rychle. „Mám totiž ještě spoustu práce,“ dodal tónem zaměstnaného člověka.
„Abych řekl pravdu, potřeboval bych vás zničit,“ řekl Mrakoplaš opatrně.
„Opravdu? No to se na to podívejme! A proč?“ odvětil nasupeně Chanurberis.
„Ehm,“ Mrakoplaš si odkašlal. „Aby … například … nenastala Jakokalypsa a … tak podobně.“
„A jak si ty myslíš, že bys mě mohl porazit?“ řekl Chanurberis pomalu. Už nebyl v takové náladě jako na začátku.
„Co takhle zahrát si Mordýřovu sudou?“ vyhrkl Mrakoplaš. Bylo to jediné, co ho v tu chvíli napadlo.
„Dobrá,“ Chanurberis vypadal opět spokojeně.

„Tak moment!“ zvolal po chvíli hraní Chanurberis. „Kde se na té kartě vzal Slepý Io? Ten tam přece nepatří!“
„Opravdu?“ Mrakoplaš si prohlédl karty, které vykládal. Slepý Io se na něj přátelsky usmíval a ukazoval vztyčený palec.
„Že by nějaká oktarínová?“ nadhodil po chvíli opatrně.
„No dobře,“ odvětil Chanurberis. „Ale teď sleduj!“ řekl a vyložil karty.
„Loupež?“ zeptal se Mrakoplaš.
„Co? Jaká loupež? To je přece …,“ Chanurberis se zarazil. Podíval se na své karty. Místo tří es a tří králů na něj dvakrát koukala Dáma.
„No dobrá,“ odsekl. „A co máš ty?“
Mrakoplaš vyložil přepadení, které se náhle změnilo na Královský mord.
„Jak … Jak … Jak jsi to udělal?!“ vykřikl Chanurberis, když viděl, jak se dvě karty mění na deset. Na pěti byl zobrazen Osud a na pěti Offler. Oba se smáli.
„Myslím, že jsi prohrál,“ usmál se Mrakoplaš. Ohlédl se, aby viděl, kolik je hodin. Blížila se půlnoc.
„A taky bych řekl, že bys měl odejít.“
„Ze Zeměplochy,“ dodal po chvíli.
„Ach,“ Chanurberis si povzdychl. „Jak se to mohlo stát?“ obrátil se na Mrakoplaše. „Ale neboj se, určitě si na mě zase někdo vzpomene,“ zasmál se.
A začal pomalu mizet.
„To těžko!“ řekl Mrakoplaš a udělal ještě poslední kouzlo.
Chanurberis zmizel docela a věž také.
Mrakoplaš seděl na trávě. Smrť k němu přistoupil.
VYPADÁ TO DOBŘE, řekl.
„Říkal jsem, že je to dobrý čaj,“ řekl Lu-Tze.
„Ale,“ řekl Mrakoplaš, „co se s ním teda stalo?“
PŘESTAL EXISTOVAT.
„Neměl by z něj být malý bůh?“
NE. PROSTĚ PŘESTAL EXISTOVAT.
„Ale co když na něj někdo zase začne věřit?“
PO TOM, CO JSI UDĚLAL, SE TO NESTANE.
„A co jsem vlastně udělal?“
POSÍLIL JSI VÍRU VE MĚ. DĚKUJI.
„A ty karty …?!“
VYPADÁ TO, ŽE BOHŮM SE TAKÉ MOC NELÍBIL. NO, UŽ MUSÍM JÍT, řekl Smrť, když se podíval na jedny z přesýpacích hodin. JE NEJVYŠŠÍ ČAS.
Smrť zmizel.
Mrakoplaš se otočil na Lu-Tzeho.
„Kam se poděla ta věž?“
„Čas se vrátil, tudíž zmizela i ta věž,“ odpověděl Lu-Tze.
„A když si takhle pohráváte s časem,“ napadlo Mrakoplaše, „mohl byste pro mě udělat jednu laskavost?“
„Že jste to vy,“ řekl Lu-Tze.

Mrakoplaš se procházel po knihovně NU až narazil na to, co hledal.
„Konečně,“ řekl, když vytáhl jeden tlustý svazek.
„Prostředky ku svícení neboli svícení jinými způsoby než jest svíčka, kteráž podpáliti cokoliv může, sestaveno Janem Svíčkokradem,“ četl Mrakoplaš.
Některé věci se nemusejí opakovat, pomyslel si.