Mrs. Es

Smrť pomalu přelouskával dopis. Moc mu to nešlo. Už párkrát vážně uvažoval o tom, že by si pořídil brýle – pak to ale zavrhl s tím, že by to nevypadalo esteticky dobře. Bohužel, na Zeměploše ještě nikoho nenapadlo vymyslet kontaktní čočky a i kdyby, Smrť je neměl na co nasadit. S tichým povzdechem si pomyslel něco o diskriminaci a konečně se mu podařilo pochopit, o čem se v listu píše.
„MEZIPLANETÁRNÍ SETKÁNÍ SMRŤŮ? TOHLE SE NEKONALO MINIMÁLNĚ PĚT TISÍC LET…“
Prolistoval dalších asi deset stran, které obsahovaly pokyny k účasti a tipy, co rozhodně nebrat s sebou (parkoviště pro kombajny NENÍ zajištěno), sebral kosu a šel se raději věnovat svému zaměstnání – říkejte si, co chcete, ale firemní večírky v téhle profesi stojí za houby.

Sotva se Truhlík stačil znova uvelebit ve stáji, stál Smrť znova u něj. Tentokrát bez kosy. Připadal si sice jako bez ruky, ale co – na to setkání musel vyrazit hned. (Snažil se namluvit si, že to vůbec nebylo tím, jak za ním dorazil onen dopis, významně si odkašlal, ukázal bílé zuby, které nevypadaly papírově, a olízl se.)
Truhlík na něj vyčítavě hodil okem (to není přesná formulace, velmi silně pochybuji, že by to Truhlík skutečně udělal, ač je představa Smrtě s koňským okem na lebce neskonale zábavná) a Smrť jen poznamenal:
„NO NEDÍVEJ SE NA MĚ TAK. JÁ SI TO NEVYMYSLEL.“
Kůň švihl ocasem, jeho pán nasedl a s reptáním se rozjel do neznáma…

Smrť se nudil. Všechno bylo přesně tak, jak očekával. Pokud se kolegové už o něčem bavili, byly to technické kontroly kombajnů, o kterých on, tradicionalista s kosou, nic nevěděl, nebo to skandální snížení platů, což ho neštvalo.
Rýpal kostěným prstem do třešničky na dně skleničky od koktejlu, když ho něco zaujalo. Jeden z ostatních Smrťů se k němu vydal. Okamžitě poznal, že je něco jinak.
„AHOJKY,“ ozvalo se zpod druhé kápě, a na zeměplošského Smrtě zablikaly z hloubi očních důlku zelené hvězdy. Tedy ne tak docela zelené. Bylo to něco mezi stříbrnou, šedou, zelenou a bílou, prostě barva tak podivná, že to překvapilo i jeho.
„KDO JSI?“
„POCHÁZÍM ZE ZEMĚ,“ řekl hlas, mnohem jemnější, než Smrťův, těžký jako víko olověné rakve.
„TO JE TA KULATÁ PLANETA? JEDINÁ KULATÁ, VE VŠECH VESMÍRECH?“
„JO,“ poznamenal hlas mnohem tišeji, „A TAKY JEDINÁ, KTERÁ MÁ SMRTĚ ŽENSKÉHO POHLAVÍ. MRS. ES, TĚŠÍ MĚ.“
„MRS. ES?“
„JO. VY JSTE ZE ZEMĚPLOCHY, PANE…?“
„SMRŤ. JEN SMRŤ.“
„TO SE MI LÍBÍ. BEZ PŘÍKRAS, JEN SMRŤ. NEHCETE SI TYKAT?“
„ZAJÍMAVÁ NABÍDKA, ALE…“
„TAK JO, JÁ JSEM ES. NEBO ESSIE, JESTLI CHCEŠ.
„NEVZPOMÍNÁM SI, ŽE BYCH SOUHLASIL…“
„A NENÍ TO JEDNO?“
Smrť se rozhlédl po prostoru na více či méně se bavící kolegy, a došlo mu, že tahle podivná, lehce obhroublá dáma v kápi poněkud méně otrhané a seprané, než ostatní, je jediná, s kým se tady dá bavit.
„JE. MÁŠ PRAVDU, ES.“
Z ničeho nic dostal chuť položit jí otázku:
„VÁŽNĚ U VÁS NEEXISTUJE MAGIE?“
V podstatě zároveň se Es zeptala:
„TO VÁŽNĚ U VÁS NEMÁTE TECHNIKU?“
Usmál se. Vlastně vypadal pořád, že se usmívá, ale teď to nebyl ten zlověstný úsměv těsně před tím, než máchl kosou.
„TY PRVNÍ, ES,“ řekl a zkoumavým pohledem přejížděl po své společnici. Na rozdíl od všech holohlavých Smrťů jí zpod černé jednoduché kapuce čouhaly pramínky rovných, stříbrozelených vlasů. Tmavé šaty lehce zdůrazňovaly boky, podle kterých se velmi jednoduše dalo poznat, že toto rozhodně není muž. Plášť, sepnutý pod krkem stříbrnou sponou, byl lemován řádkou složitých znaků, které byly na Zeměploše naprosto neznámé. Také si všiml drobné tašky přes rameno. Kdyby mohl, povytáhl by nad kabelkou obočí.
„NA NAŠÍ PLANETĚ NENÍ MAGIE, PROTOŽE JI NEPOTŘEBUJEME. KDYSI TAM BYLA, ALE VYTRATILA SE, PROTOŽE V NI LIDÉ NEVĚŘILI.“
„SMUTNÉ,“ prohlásil zeměplošský Smrť, „CO JE TO TECHNIKA, ES?“
„NĚCO LEPŠÍHO NEŽ MAGIE. NA ROZDÍL OD NÍ FUNGUJE SPOLEHLIVĚ. TEDY… VĚTŠINOU.“
„AHA. TAK TO U NÁS VÁŽNĚ NENÍ.“
Vepředu, pokud se to tak dalo nazvat, protože prostor, ve kterém se Es a Smrť nacházeli, rozhodně nebyl obyčejnou místností, se začalo něco dít. Na malé pódium vyšel smrť z nejstaršího vesmíru a začal předčítat:
„LETOS, NA 17. SETKÁNÍ SMRŤŮ, SE ROZHODL NÁŠ ZŘIZOVATEL (Smrtě vždycky hrozně zajímalo, kdo to je) KE ZVLÁŠTNÍMU KROKU. K VÝMĚNNÝM POBYTŮM SMRŤŮ.“
V davu to zašumělo. Tohle nikdo z přítomných nepamatoval.
„POBYTY BUDOU TAK DLOUHÉ, JAK DVOJICE UZNAJÍ ZA VHODNÉ. ÚČELEM JE, ABYCHOM SE NAVZÁJEM LÉPE POZNALI. NYNÍ PROSÍM PŘISTUPTE DVOJICE PODLE SEZNAMU.“
Odmlčel se, a Es stačila prohodit směrem ke Smrťovi:
„URČITĚ VYFÁSNU NĚJAKÝHO VOLA, VSAĎ SE.“
Dřív, než stačil odvětit, že se zásadně nesází, začal nejstarší znova číst:
„SMRŤ ZE ZEMĚPLOCHY A MRS. SMRT ZE ZEMĚ.“
„JÁ JSEM MRS. ES!“ rozkřikla se Es na celé kolo, až si většina přítomných zacpala ušní otvory. Pak jim došlo, že to stejně nepomůže, a pokrčili nad tím kostnatými rameny.
„NESNÁŠÍM, KDYŽ MĚ NĚKDO OSLOVUJE CELÝM JMÉNEM,“ poznamenala a pak jí to došlo:
„VŽDYŤ MY JSME SPOLU!“
„JO,“ řekl Smrť téměř zoufale, „TO JSME.“

Smrť seděl v ebenově černém křesle a stále nemohl uvěřit svému neštěstí. Ze všech smrťů ve všech vesmírech musel zrovna on vyfasovat jedinou ženskou. Ze všech těch miliard planet se musel dostat zrovna na tu, která je nejméně podobná Zeměploše.
„KDE JE TVÁ KOSA?“
„KOSA? CO BYCH PRO VŠECHNO NA SVĚTĚ DĚLALA S KOSOU? KOMBAJN STOJÍ V GARÁŽI.“
Tiše zaúpěl. Ano, vypadá to tu velmi pěkně – Es umí tvořit mnohem lépe než on, zvládne mnohem více odstínů barev, ale co si počne s kombajnem?
Es postřehla jeho výraz (vzhledem k tomu, že byla také smrť, ač úplně jiný než ten náš Smrť, dokázala perfektně odhadnout jeho náladu a myšlenkové pochody, takže i když neměl mimiku, okamžitě na něm viděla tu hrůzu) a řekla:
„ACH TAK, TY PATŘÍŠ K TĚM TRADICINALISTŮM, CO? ASI MÁŠ I TY ZASTARALÉ PŘESÝPACÍ HODINY. JÁ UŽ DÁVNO POUŽÍVÁM DIGITÁLKY. TY JSOU – otevřela dveře do jiné místnosti a Smrť lehce pootočil hlavou – TÁMHLE. JEŠTĚ NĚCO POTŘEBUJEŠ VĚDĚT?“
„NE,“ přistihl se, jak říká. V mysli mu ale plulo na tisíc otázek. Jak se řídí kombajn? Proč se u krbu suší proužkované ponožky? A co jsou to pro všechny bohy zeměplošskédigitálky??
„TAK JO. MNĚ JSI DOUFÁM VŠECHNO VYSVĚTLIL A JÁ TO NĚJAK ZVLÁDNU. JO,“řekla, a vytáhla něco z kabelky, která jí visela u pasu, „TOHLE JE MOBIL. KDYŽ ZMÁČKNEŠ TO ZELENÝ TLAČÍTKO, BUDU TĚ SLYŠET A ODPOVÍM TI NA VŠECHNO, CO BUDEŠ CHTÍT VĚDĚT. TAK JÁ UŽ LETÍM, ČAU!“
Nasedla do porsche se zatemněnými skly a zmizela. Smrť v křesle uprostřed Esiny pracovny osaměl. Zvedl se a protáhl si kosti. Když tu nějakou dobu nebude, trochu si to zařídí podle sebe. Tak za prvé, ty květiny pryč. Lusknul prsty a rudé růže se proměnily v prach. Znova se posadil do křesla a strnul. Nebyla tu žádná kniha, ze které by mohl zjistit, kdo kdy umře. Jen něco, co vypadalo jako zrcadlo, až na to, že se v tom nic neodráželo. Na té věci našel přilepený lístek:
Smrti, tohle je počítač. Zapni ho tím největším knoflíkem, který najdeš. Klikni myškou na složku „Dnešní práce“ a počítač Ti automaticky poví, kde kdo má dneska umřít. Zlatá technika.
Ahoj, Es
PS: Nehádej se s Vistou, umí být pěkně náladová!
Objevil největší knoflík, stisknul ho, a… A pak půl hodiny chytal myš. Nikdy ho nenapadlo, že je to tak těžké. Proč ta potvora nemá ráda sýr?
„Pane?“ ozval se mu za zády lidský hlas a on se celkem vylekaně otočil. Uviděl asi desetiletého kluka s modrýma očima a bledou tváří, ten typ, který jako jedináček nešťastnou náhodou zemře velmi mladý.
„Můžete mi říct, o co se to pokoušíte?“
„CHYTÁM MYŠ,“ řekl Smrť, „K POČÍTAČI,“ dodal na vysvětlenou a chlapec se rozesmál.
„Ale ne, to se jen tak říká. Myš už tam dávno je. Pojďte, ukážu vám to.“ Smrť se za ním poslušně rozešel.
„Mimochodem,“ řekl hoch a mrkl na něj, „Já jsem Pete.“

„TADY SE MUSÍ VŠECHNO POČÍTAT Z KNIH?“ zavyla zoufale na Zeměploše Es, sotva se ubytovala.
„Obávám se, že musí,“ poznamenal Albert a podal jí dvoje přesýpací hodiny, „Tady máte, muž zabije svou ženu a pak spáchá sebevraždu, nebojte, Truhlík zná cestu.“
„TRUHLÍK?“
„No ano,“ řekl netrpělivě, „Mistrův kůň, přece.“
V Es by se krve nedořezal (to ani normálně, ale víte, jak to myslím).
„KŮŇ???“

Mezitím se Smrť zoufale snažil naučit řídit obrovský černý kombajn. Na čtyřech stopkách běžely poslední minuty životů zemských nešťastníků, ale on odmítal zrychlit víc než na 30 kilometrů za hodinu. Pete, který seděl vedle něj, už to nevydržel a důkladně šlápnul na plyn. Nádherně to zakřupalo. Smrťova noha byla na placku.
„Jejda promiňte, já chtěl jen, abychom to stihli,“ vyjekl a zadíval se na bílou lebku, v jejíchž očních důlcích plály modré hvězdy.
„TO NIC,“ zaskřípal zuby Smrť, „JÁ STEJNĚ NECÍTÍM BOLEST.“

Es si nevzpomínala, že by někdy dřív jezdila na koni. Truhlík byl obrovské zvíře. První problém byl na něj vylézt. Druhý problém se rozjet. Největší potíž jí ale dělalo zastavit.
Projela zdí domu, kde právě probíhala manželská hádka. Muž držel v ruce dlouhý nůž a mířil jím na ženu. Es sledovala, jak na jedněch hodinách padá poslední zbylé zrnko písku a manželka s výkřikem a nožem v prsou padá na zem. Pokusila se seknout kosou. Pak jí došlo, že se kosa drží asi za to dřevěné a zkusila to znova.
„Já to říkala, že mě jednou zabije,“ poznamenala nebožka a zaostřila na Es. „Takže Smrť je žena. Já to říkala. “ A byla pryč.
„Já ji zabil!“ řekl muž a vrazil si sám nůž do těla. Es švihla kosou.
„MÁŠ PRAVDU.“
Chvíli na ni nechápavě zíral a pak zmizel.
„Zastavte, ZASTAVTE!“ řval Pete hrůzou, když Smrť zrychlil a před ním se objevil obrovský platan v Esině zahradě.
„JÁ BYCH RÁD, JENŽE…“ ukázal na ruční brzdu v Peteho ruce, „…TO JAKSI NEJDE.“
Tři metry před stromem si vzpomněl na Zeměplochu.
Dva metry před stromem si pomyslel, jestli v tomhle vesmíru může umřít.
Metr před stromem zjistil, k čemu jsou bezpečnostní pásy.
Když narazili, došlo mu, že je nepoužil.
Kombajn vypadal jako veliká hromada šrotu. Strom jako obrovská hromada palivového dříví. Pete se vyčítavě podíval na Smrtě:
„S tou hračkou musíte opatrně. Má dva tisíce let po technické kontrole. Za dva dny je další technická. Es říkala, že se tomu kombajnu nesmí nic stát.“
„NECHCI TI BRÁT ILUZE,“ řekl Smrť při pohledu na kopec železa, ze kterého se kouřilo, „ALE TOHLE ASI NEOPRAVÍME.“

V úplně jiném vesmíru na úplně jiné planetě sesedla konečně Es z Truhlíka. S hrůzou zjistila, že má za tu chvíli nohy do o.
„TAK TO BY STAČILO,“ poznamenala a vytáhla mobil, „JÁ CHCI DOMŮ!“
Po chvíli si tiše povzdechla. Na displeji zářil černý nápis NO SIGNAL.

Během příštích dvou dnů se vlastně nic tak zásadního nestalo. Es jezdila po Zeměploše křížem krážem, jak jen jí to práce dovolovala a hledala místo, odkud by mohla zatelefonovat na Zemi. T – mobile mívá signál skoro všude, ale tady ani prostě čárka.
„ZATRACENÁ MAGIE!“ prohlásila jako pokaždé zklamaná Es a kolikrát byla v pokušení hodit malý Sony Ericsson na prašnou cestu a pořádně na něj dupnout, ale vždycky se v čas zadržela.
Najednou ji něco napadlo. Bylo to šílené, ale podvědomě cítila, že se to povede.
Smrť také žádnou změnu nezažil. Na technické kontrole byl zle vyplísněn za nesvítící světla a množství emisí, které Esin kombajn vypouštěl, ale prošel. Tahle planeta mu začínala pěkně lézt krkem.
Tiše doufal, že mu Es zavolá, protože nebyl sto pochopit, jak se používá mobilní telefon.
Přímo pod nejvyšší z věží Neviditelné univerzity Es zajásala. Dvě čárky. Sice je to málo, ale už se dá zavolat. Zuřivě zmáčkla tlačítko označené zeleným sluchátkem a přiložila si přístroj k uchu.
„ANO?“ ozval se na druhé straně linky hlas těžký jako neutronová hvězda trpící obezitou.
„SMRTI! TO JSEM JÁ, ES.“
„ESSIE! NEHORÁZNĚ RÁD TĚ SLYŠÍM.“
„JÁ TEBE TAKY. VÍŠ, MÁM TU TAKOVÝ PROBLÉM…“
„…NO?“
„MÁ UMŘÍT JEDEN MÁG, ALE DOZVĚDĚL SE, KDO JSEM, A ZAVŘEL SE DO BEDNY CHRÁNĚNÉ SEDMIČKOU…“
„…CO KLÍČOVÁ DÍRKA?“
„JE ZADĚLANÁ. CHÁPEJ, POTŘEBUJU TĚ. NA TEBE SEDMIČKA NEPLATÍ, U VÁS JE OSMIČKA NEJMAGIČTĚJŠÍM ČÍSLEM. MŮŽEŠ HO DOSTAT JEN TY.“
„TO JE SICE HEZKÝ, ALE JAK SE K TOBĚ MÁM DOSTAT?“
„MÁM V GARÁŽI STARÝ FORD…“
„NEUMÍM ŘÍDIT AUTO!“
„ZVLÁDNUL JSI KOMBAJN, ZVLÁDNEŠ VŠECHNO.“
„NO,“ snažil se to zamluvit Smrť, „A ODKUD VLASTNĚ VOLÁŠ?“
„VÍŠ, MAGIE JE TU TAK SILNÁ, ŽE PŘEHLUŠÍ I SIGNÁL T – MOBILU, ALE TEĎ JSEM POD NEVIDITELNOU UNIVERZITOU.“
„TAM MUSÍ BÝT MAGIE NEJSILNĚJŠÍ!“
„JE VŠUDE KOLEM, ALE TADY NE. ZNÁŠ TO – POD LAMPOU TMA.“
„AHA.“
„PROSÍM TĚ PŘIJEĎ,“ řekla Es zoufale, „NESNÁŠÍM NEDODĚLANOU PRÁCI.“
„BUDU SE SNAŽIT,“ řekl Smrť a už bral z hřebíku klíče od stařičkého fordu.
„JO, SMRTI…“
„ANO?“
„NEZABIJ SE.“
„MOC VTIPNÉ,“ poznamenal Smrť. Když pak usedal do prastarého vozu, napadlo ho, jestli to Es náhodou nemyslela vážně. Samozřejmě, že to nemohla myslet vážně. I když u ní… smrť nikdy neví.
Trvalo dvacet minut, než se mu podařilo zjistit, kam se strká ten malý divný klíč a co způsobuje. Pás si dnes pro jistotu zapnul – pořád ještě měl problém se včasným zastavením. Potom konečně vyjel.
Naskytl se mu úžasný pohled na temný vesmír s kulatými planetami a na tu jednu jedinou osídlenou, na Zemi. I když to nebyla Plocha, se svým kruhovým mořem a krunýřem Velké A’Tuin, musel uznat, že je ta planeta krásná. Všechno mělo svůj pevný řád, žádné úlety, žádný vzduch přesycený magií. Ale domov je domov. Přidal plyn a rozjel se vstříc Zeměploše, s Neviditelnou univerzitou a mágy, kterým se nechce umírat…
„…KDE JSI?“ ozval se z displeje mobilu Esin hlas. „STRAŠNĚ TI TO TRVÁ…“
„NO, ESSIE,“ prohlásil Smrť, netuše dvě věci: a) mobil se drží obráceně, b) za jízdy, obzvláště je – li to jízda vesmírem, kolem výhružně napřažené ploutve obrovské želvy, se netelefonuje.
„ZA CHVÍLI TAM BUDU,“ dodal, když před sebou uviděl svůj domov v odstínech černé. Pak sešlápl pedál. Myslel, že je to brzda.
Byl to plyn.
„Co to tam dělá?“ dovolil se otázat Albert a vysloužil si Esin zlostný pohled.
„DOUFÁM, ŽE TO VÍ.“
Smrť to bohůmžel nevěděl. Volant fordu Anglia mu zůstal v ruce, zastavit nemožno. Před ním stála Truhlíkova stáj.
„TY, ESSIE… UKLIĎ MI KONĚ, OBÁVÁM SE, ŽE TO NEVYBERU.“
„CO TÍM MYSLÍŠ, ŽE TO NEVYBEREŠ?“
V tu chvíli Truhlík vyběhl ze stáje – právě včas. Smrť zaparkoval. Jen zeď to poněkud odnesla. Es protočila zeleno – stříbrně – bílé oči v sloup a vydala se za ním.
„OBDIVUJU SE TVÉMU ŘIDIČSKÉMU UMĚNÍ,“ poznamenala s lehkou úklonou, a kdyby se kosti mohly červenat, připomínala by Smrťova lebka ředkvičku, která se na pláži zapomněla namazat opalovacím krémem.
„HMM… DÍKY. TAK KDE MÁŠ TOHO MÁGA?“ pokoušel se celkem marně odvést pozornost od zadního kufru auta čouhajícího ze stáje tři metry nad zemí.
„TO TI MUSÍM NOSIT PRÁCI AŽ POD NOS?“
Mrkla na něj tím svým zvláštním způsobem, ale pak se slitovala a řekla:
„SAMOZŘEJMĚ, ŽE NA UNIVERZITĚ. DOUFALA JSEM, ŽE TAM ZAJEDEME AUTEM, ALE PO TVÉ ÚŽASNÉ JÍZDĚ UŽ BUDE NEPOUŽITELNÉ… A JÁ NA TOM SVÉM PÍCHLA GUMU… NEZBÝVÁ, NEŽ VZÍT TRUHLÍKA.“
„ZLATÍ KONĚ…“ zašeptal Smrť zasněně.
„CO JE NA NICH TAK ÚŽASNÉHO?“
„NEDAJÍ SE PÍCHNOUT.“

V malém pokoji Neviditelné Univerzity se starý mág krčil v přítmí veliké truhly. Kolem i na truhle samotné byly načmárány sedmičky – to jediné, co mohlo zastavit zemskou Mrs. Es, a on si myslel, jak na ni vyzrál. Tu najednou kouzelné světlo uvnitř truhly zhaslo. Teď si tu připadal jako v rakvi. Že by vylezl?
Smrť, Es a Truhlík neslyšně přistáli na střeše univerzity. Es mlčky ukázala na jedno z oken. Pochopil a skočil dovnitř.
Sedmička. Takové pitomé číslo. Jak to ji to mohlo zastavit? Už měl v plánu prostě jít a seknout kosou, ale myslel si, že by to možná raději udělala sama Essie. Cípem pláště tedy smazal sedmičky tak, že jí vytvořil průchod až k truhle, kterou také od toho zpropadeného čísla vyčistil.
„ES? UŽ MŮŽEŠ.“
Upřímně se na něj usmála a vzala si jeho kosu. Za těch pár dní už se ji i trochu naučila používat.
Jak můžu sehnat svíčku, aniž bych vylezl? Mág stále hrabal kolem sebe, jestli tu náhodou ještě nějaká nezbyla. Něco nahmatal. Mohlo by to být ono, pokud by to nebylo tak tvrdé, jako by kostěné…
„AHOJ,“ řekla Es a velmi opatrně máchla kosou. Konečně si přečetla příčinu smrti napsanou na spodní straně hodin: leknutí. Málem vyprskla smíchy.

Když se vrátili do Smrťova domu, seskočila Es z koně jako první. Poupravila si zelenavé vlasy, zapnula kabelku a řekla:
„TAK JÁ UŽ POJEDU, SMRTI. DOMŮ.“
Vypadala, že se s ním už víc ani nerozloučí – chtěl ji zadržet, ale pak mu došlo, že je stejná jako on a nemá pocity, proč by mu měla tedy říkat, jak je jí líto, že ho minimálně tisíc let neuvidí?
„ZŮSTAŇ TU JEŠTĚ. VŽDYŤ JSI ZE ZEMĚPLOCHY NIC NEVIDĚLA.“
„JÁ MYSLÍM, ŽE VIDĚLA. VÍŠ, DOMA JE DOMA. STÝSKÁ SE MI.“
„NEMŮŽE SE TI STÝSKAT. JSI SMRT. NEMÁŠ POCITY.“
Velmi, velmi pomalu se otočila – jejímu tmavozelenému plášti chvíli trvalo, než pochopil její úmysl a tak ještě chvíli setrval obráceně; čas tady u Smrtě plynul vážně hodně zvláštně.
„SAMOZŘEJMĚ, ŽE MÁM POCITY.“
„NEMŮŽEŠ MÍT. NEMÁŠ NERVY.“
„POCITY NEJSOU OTÁZKA NERVŮ. DUCHOVÉ TAKY CÍTÍ, A PŘITOM NEMAJÍ VŮBEC ŽÁDNÉ TĚLO.“
„DUCHA JSEM NIKDY NEVIDĚL.“
„VE SPOUSTĚ VESMÍRŮ EXISTUJÍ, SMRTI. SAMOZŘEJMĚ, ŽE MÁM POCITY. I TY JE MÁŠ. I KDYŽ NĚKDY NECHCEŠ,“ řekla a zkoumavě se na něj zahleděla.
„KDYBYS JE NEMĚL, NECHAL BYS MĚ ODEJÍT.“
Rozhostilo se ticho. Takové to zvláštní, přemýšlivé ticho přerušované jen tichým šumem, jak písek v největších hodinách měřil zbývající čas Velké A’Tuin.
„PROMIŇ. NEMĚL JSEM ŘÍKAT, ŽE NEMÁŠ POCITY. A TAKY NEMÁM PRÁVO TĚ TU DRŽET.“
„FAJN,“ řekla Es a mnohem milejším tónem dodala:
„A KDYŽ JSME SI TO TAK KRÁSNĚ VYSVĚTLILI, CO KDYBYCHOM ZAJELI KE MNĚ, KOUKALI NA ZÁPAD SLUNCE NAD PRAHOU, JEJÍMUŽ PACHU SE MŮŽE ROVNAT SNAD JEN DÍTĚ ANHK – MORPORKU A TVÉHO TRUHLÍKA, A POPÍJELI MIZERNOU KÁVU Z LACINÉHO BISTRA?“
„TO BY ŠLO,“ prohlásil, „JEN, POKUD BYCHOM TO LACINÉ BISTRO A MIZERNOU KÁVU VYMĚNILI ZA PĚTIHVĚZDIČKOVÝ HOTEL A ŠAMPAŇSKÉ.“
„TAK JO.“
„DOBŘE. ALE BUDEŠ ŘÍDIT.“
Es dostala neovladatelný záchvat smíchu.

Nad Prahou, velkém městě na tu zemi, ale celkem malém na tuhle planetu, zapadalo Slunce. Smrť se právě pokoušel pochopit, kam Slunce mizí, když je to kulatá planeta. Es si vychutnávala ty poslední paprsky zemského tepla a tvářila se neuvěřitelně spokojeně.
„LÍBÍ SE TI TU?“ zeptala se. Smrť neodpovídal. Ne, nekochal se tou úžasnou scenérií Karlova mostu a červánku, ani nepřemýšlel, proč Vltava zapáchá úplně jinak než Anhk – snažil se vzpomenout si na základy slušného chování. Obzvláště se o to snažil, když začala hrát hudba a Es k ní bubnovala prsty na desku stolu. Pak něco zapadlo na správné místo.
„EEE… NEZATANČILA BY SIS?“
Es pootočila lebku směrem k němu. Měl pocit, že se zmenšuje a postupně splývá s židlí, na které seděl. Bohužel pro něj to byl jen pocit.
„ALE JO, RÁDA,“ pokrčila Es rameny a už se zvedala. Smrť si v duchu nadával – doufal, že dost v duchu na to, aby to neslyšela.
Netančil dlouho. Velmi, VELMI dlouho.
„ŠTĚSTÍ, ŽE TO NENÍ TANGO. TO JSEM NETANČILA ASPOŇ PĚT TISÍC LET.“
„EHMM…“ prohlásil Smrť příliš zabraný do toho, aby jí nepřišlápl ani nohu, ani lem předlouhého pláště v té nejtmavší zelené, kterou kdy viděl.
„TANČÍŠ NA ZEMĚPLOŠE ČASTO?“
„EHM… NE. VLASTNĚ VŮBEC.“
„DOCELA BY TI TO ŠLO,“ poznamenala s náznakem smíchu v hlase, „POKUD BY TO BYLO PASSO DOBLE A NE WALTZ.“
„OUCH.“
Zachichotala se a Smrť si všiml, že se po nich dívá nějaký muž. Vlastně si to věděl už dřív, ale nebyl si jistý.
„ESSIE, MYSLÍM, ŽE NÁS VIDÍ. A SMĚJE SE,“ dodal se vztekem v hlase. Es se podívala, kam kývl hlavou, a odpověděla:
„JO TEN. TO JE MYSLÍM KNĚZ. VIDÍ NÁS A VELMI DOBŘE SE BAVÍ.“
„KNĚZ? A VIDÍ NÁS?“
„PŘESNĚ TAK. KDYŽ TU NENÍ MAGIE, NEMOHOU MĚ VIDĚT TI, CO S NÍ MAJÍ NĚCO SPOLEČNÉHO – A ABY SE TO VYROVNALO S OSTATNÍMI VESMÍRY, VIDÍ MĚ KNĚŽÍ A POLITICI.“
„ŠÍLENÉ.“
Es mávla na onoho pozorovatele a on jí stejným způsobem odpověděl.
„MÁ PŘED SEBOU JEŠTĚ PADESÁT LET.“

O pár hodin později, v době, kdy by už byly vidět hvězdy, kdyby nebyli v Praze, Es naložila Smrtě do porsche a oba odjeli na Zeměplochu.
„TAK AHOJ, ESSIE,“ řekl málem smutně, „BYLO MI CTÍ SE S TEBOU SETKAT.“
„MNĚ TAKY,“ zachraptěla Es a na okamžik stiskla tu kostnatou dlaň ve své.
„A NEBUDEŠ TOMU VĚŘIT, ALE BUDEŠ MI CHYBĚT.“
„TY MNĚ TAKY!“ vyjekla, a kdyby ji nezadržela touha vypadat aspoň trochu důstojně, skočila by mu kolem krku. Pak si pomyslela něco o tom, že to už stejně nebude a svůj úmysl dokonala. Říct, že byl Smrť překvapen, se nedá. Je to příliš mírné slovo.
„RADŠI UŽ VÁŽNĚ PŮJDU. NEJSPÍŠ SE BĚHEM MÉ NEPŘÍTOMNOSTI ZBORTILA REALITA…“
„TO SE NEBOJ, DAL JSEM TO NA STAROST PETEMU.“
„COŽE? VŽDYŤ JE MU DESET!“
Smrť měl pocit, že musí se všemi špatnými zprávami ven.
„A TAKY JSEM TI KOUPIL KOMBAJN…“
„PROČ? CO SE STALO S TÍM STARÝM?
Výmluvně kývnul k fordu Anglia stále ještě trčícímu ze střechy stáje. Es se v očích mihl záblesk pochopení.
„AHA. JO, ROZBILA JSEM PÁR PŘESYPACÍCH HODIN…“
„…JÁ UTOPIL DVOJE DIGITÁLKY V KAFI…“
„…JÁ TI ZTUPILA KOSU…“
„…URVAL JSEM RUČNÍ BRZDU U DVOU KOMBAJNŮ…“
„…MÁLEM JSEM ZABILA TRUHLÍKA NÁRAZEM DO ZDI…“
Podívali se na sebe a oba zároveň vydali něco, co by se možná dalo přirovnat ke smíchu.
„TAK AHOJ.“
„SBOHEM, SMRTI.“
„NEBUĎ TAK PESIMITICKÁ…“
„,…CO?“
„SNAD NASHLEDANOU, NE?“
A byla pryč.
Smrť seděl už zase ve svém křesle a přemýšlel o všem, co řekla, i o tom, jak tančil. Před ním ležel mobil s úpěnlivou zprávou „zavolej mi“. Nemohl. Anomálie, která způsobila signál u Neviditelné Univerzity, zmizela.
Byl za to docela rád.