Jméno Nejvyššího

Autor: Václava Molcarová
Rok vzniku: 2011

Nejposlednější mág univerzity už drahnou dobu otáčel v ruce úřední dopis z kanceláře Patricije. Otisk pečetidla v rudém vosku vypadal jako smrtelná rána – pokud by místo vosku tekla krev a na kůži se přitisklo žhavé železo – Mrakoplaš se otřásl, jeho představivost dokázala být pěkně živá. Díky tomu prokletému listu už od rána nebyl ve své kůži. Tedy, zatím v ní byl, ale to se mohlo rychle změnit. Vetinariho kat dokázal s ostrým nožíkem neuvěřitelné věci. Lampy třeba.
Co asi po něm může svrchovaný vládce Ankh-Morporku chtít? Mágova mysl se rozběhla zběsilým cvalem spletitými uličkami rodících se myšlenek. Osmé zaklínadlo na ni jen nevrle vybaflo a dřímalo dál. Nakonec se muž pochlapil a zoufalým gestem roztrhnul obálku. Očima přimhouřenýma, jako by čekal, že jej úhledně psaná písmena praští do zubů, přelétl dva krátké řádky:
Připomínám vaši ochotu zjistit mi jméno Nejvyššího mága druhého světa.
Patricij v.r.

Při-po-mí-nám. Každá slabika slovesa jen násobila Mrakoplašovu paniku. Ochotu? Pravdou bylo, že na úkol kývl ochotně. V podzemí paláce, kde souhlasná odpověď znamenala další správně překročenou dlaždici navíc.
Jméno, ach to jméno.
Nekonečně složitým způsobem přesvědčil zdatného turistu, podivína Dvoukvítka, aby po jméně nejschopnějšího ze schopných pátral, kamkoli jen v rozličných světech ke své škodě, ehm, štěstí zavítá. Usměvavý človíček mu vytouženou odpověď skutečně poslal. Bohužel skrytou v hádance. Tam, odkud cestovatel pocházel, si žila cenzura svým vlastním životem. Pestrým životem, barvitým. Především do ruda.
Má hůl v ruce, krátké nohy a čísla před ním stojí v pozoru – stálo ve zprávě. Prťavý čaroděj se specializací na kouzla v účetních knihách? Mág Prcek Ciršpión? Vojenský kaprál, který to umí “spočítat“ svým vojákům? Trpaslík – matematik, jenž zatoužil po dráze mažoretky?
Mrakoplaš podvědomě tušil, že je vedle. Cítil, jak se pod ním chvěje země, praská led. Nepřihořívá, natož aby hořelo, jen ledová zima a chlad a v dáli Smrť na lyžích, jež má místo hůlek… jiné hůlky.

Pozdě odpoledne s odevzdaným výrazem zamířil k paláci Patricije. Tiše doufal, že jej cestou osvítí náhlý nápad, přepadne dokonalá myšlenka, leč nestalo se. Bez úhony došel až k oněm pověstným dveřím, za kterými jej očekával Lord Vetinary.
„Vidím, že je na vás spolehnutí, Mrakoplaši. Právě včas.“
„Snažím se, ehm, Patriciji.“ Včas na co?
„Doneslo se mi, že jste v dalekých cizích zemích znám jako “nejvyšší“ mág – omlouvám se – mák. Oba ale jistě tušíme hranice této “vysokosti“, nemám pravdu?“
„Ne. Ano! Tušíme?“
„Ty vaše cestovatelské zkušenosti… Je zcela obdivuhodné, ba neuvěřitelné, co všechno jste… a zaživa… no ale zpět k tématu. Zjistil jste pro mne ten nijak zásadně důležitý údaj? Jméno tajemného mága z druhého světa?“
Druhý svět je jen výmysl, měl na jazyku Mrakoplaš, ale nedokázal to z jakéhosi trapně sebezáchovného důvodu vyslovit. Bohové, k čemu taky? Jemu přece bohatě stačí tenhle svět. Záludný, škodolibý, zlomyslný, ale dokonale známý.
„Mohl jsem samozřejmě využít služeb Leonarda de Quirm. Vlastně i nyní mohu, když o tom tak přemýšlím,“ dodal radostně Vetinary při pohledu na schlíplého mága, „a jistě se najdou i tací, kteří by zatoužili využít samotného Hexe, aby mi dali správnou odpověď.“
„Já ji znám,“ nadechl se Mrakoplaš jako plavec před skokem.
„Ano? Koho?“
„Tu… odpověď. Jenom jí nerozumím.“
Mrakoplaš z nějakého důvodu začal nesnášet slovo jenom. Jenom trochu živý? Usekneme jenom levou ruku? Necháme ho zavřít jenom na pár let? Přibijeme ho k bráně jenom za nohy?
„To není potřeba,“ dodal Patricij a jednoznačně k mágovi natáhl ruku. Jakmile v ní sevřel sežmoulaný kus papíru, jedním pohybem očí zprávu přečetl a okamžitě ji spálil v krbu. Ukázal neschopnému čaroději ledabylým pohybem východ po své pravici. Jakmile muž ve špičatém klobouku už-už bral za kliku, Vetinary si decentně odkašlal.
„Jsem si jist, že pohodlnější cesta vede tudy,“ pokynul Lord k obyčejným dveřím v zadní části síně.
Mrakoplaš strnule přešel místnost. Zíral na oprýskané dveře a snažil se vykřesat aspoň nějaký ždibíček ochranné magie. Marně. HEJ, SMRT JE HROZNÁ NUDA, ozvalo se mu vzadu v hlavě a čaroděj, z nepochopitelného důvodu šťastný, prudce otevřel a…
… vešel do květinami vyzdobené chodby, vedoucí na hlavní Ankh-Morporskou třídu.
Patricij chvíli zkoumal své rozhodnutí. Stárne? Stává se milosrdným? Ne, vzpamatoval se, s roky prostě roste jeho předvídavost. Člověk jeho postavení si nemůže být ničím jist. Kromě toho, že Mrakoplaše bude ještě někdy zcela určitě potřebovat.

Nyní mohl vládce města, nikým nerušen, konečně sestoupit do podzemí. Opatrně prošel dokonale vybroušeným systémem nahodilých nástrah tajného schodiště a rytmicky zaklepal na masivní bránu příbytku Leonarda de Quirm. Dvířka se se skřípěním sama otevřela. Vynálezce zrovna ležel pod jakýmsi strojem s podivně zkroucenými součástkami a nadšeně foukal na malou vrtulku, která se dychtivě otáčela. Vetinary překročil mužovy nohy a vešel do rozlehlé knihovny.
Úplně vzadu, pod hradbou Leonardových rozmáchlých nákresů, ležela masivní komoda. Její obsah chránil složitý zámek, vynálezcův patent, a sada záludných až krutých pojistek pro nenechavé zvědavé prsty.
Uvnitř se nacházely předměty, které mladičký Havelock s nadšením pořizoval v “oněch“ pohyblivých obchůdcích. Vášeň svého sběratelského období nyní shovívavě nazýval mladickou nerozvážností. Tedy nazýval by, kdyby ji někomu prozradil.
Na vršku nastřádaných relikvií ležela ona kniha. Desky, napůl strávené ohněm, byly pokryty zvláštními barevnými obrázky. Ze svazku přímo dýchala magie. Co dýchala, ona přímo vyplazovala jazyk a plivala, vrněla a vibrovala, třásla se jak kaštany v troubě. K Vetinariho lítosti kdysi požár sežehl všechny vnitřní listy, až na jediný. Malý ohořelý kousek stránky. Jediné slůvko. Osm písmen. Jméno.
A nyní si byl Patricij konečně jist jeho významem. Je to on! Nejschopnější mág bájného světa, světa daleko za želvami. Vždyť čí jméno by se mohlo honosit nesmrtelností a vysmát se i plamenům než jméno Nejvyššího? (K požáru, této politováníhodné události, došlo, když se “onen“ krámek jednoho dne přitiskl nerozvážně ke zdi třiadvacáté budovy Cechu alchymistů, bohužel v navýsost nešťastném období závěrečných zkoušek studentů.)
Právě dnes uplynul rok od chvíle, kdy on sám, Patricij, věnoval jeden ze svých pokladů Leonardovi (jakýsi druh kompasu s ošoupaným nápisem sonar) a při té příležitosti se polaskal se svou drahou knihou a… A! Všiml si, že na ilustraci obálky poznává vyděšeného mužíka s neforemným kloboukem a holými koleny, kterého nedávno spatřil někam… běžet? Padat? Utíkat? To je jedno. A od podoby tváře byl jen krůček k úkolu, kterého se neschopný mág ochotně ujal.

Má hůl v ruce, krátké nohy a čísla před ním stojí v pozoru.
Jak snadné bylo pro muže Vetinaryho schopností rozluštit hádanku. Vždyť uhodnout jméno Nejvyššího z Nejvyšších – znamená stát se mu roven.
Človíček s ukazovátkem u tabule. Učitýlek. Takový malý kantor…