Je libo obloženou placku?

Nacházíme se ve Sto Latech. Je brzo ráno. Město ještě z větší části spí. Jen z několika komínů se kouří a až na občasné zavití psa je ve městě docela ticho. Avšak městští kohouti už procitnuli ze svého spánku a zbystřili, neboť jejich neselhávající instinkt jim sdělil, že přichází nový den. Načechrali svá peří, zaujali svá místa na střechách kurníků a ve chvíli, kdy slunce vyšlo na obzor, spustili jeden po druhém svou fanfáru na oslavu nového dne.
Hned nato se ozvalo sténání a klení poloviny obyvatel města. Mezi zuby dštili nadávky a výhrůžky na adresu kohoutů, jenže bylo už pozdě. Narůžovělý opar sladkého spánku byl nenávratně pryč a oni byli vrženi do nepřívětivé reality nového dne.
Z postele se začal drápat i dvacetiletý Dent Krůtinožka.
„Dentíku?“ ozval se za dveřmi jeho pokoje starý, ženský hlas. „Už jsi vstal?“
„Skoro, babi,“ hlásil Dent.
„Dobře, ale už si pospěš, Dentíku. Placky už budou za chvíli hotové. Budeš muset zajít za panem Kulhavkou; zlomil si nohu a nemůže si přijít pro placku, co si objednal.“
„Ano, babi,“ povzdechl si.
Pak vyskočil z postele, shodil ze sebe noční košili, natáhl si kalhoty, bílou košili s širokými rukávy a černou vestu na knoflíky a obul se do bot. Pak opustil svůj pokoj.
Jeho nos vzápětí zaplavila lahodná vůně a Dent si uvědomil, že má hlad.
Jeho babička vlastnila pekárnu a Dent bydlel v zadní místnosti. Pekárna byla vyhlášená po celém městě díky jisté specialitě- takzvaným obloženým plackám. Lidé z celého města chodili do její pekárny, jen aby si mohli koupit jednu obloženou placku. Možná si říkáte, že urazit takovou dálku kvůli jedné placce je hloupost, ale jde o to, že název poněkud neodpovídá skutečnosti. „Placka“ měla totiž v průměru 30 centimetrů a byla z půl palce tlustého, měkkého těsta. A obložená se jí říkalo proto, že na ní byla vrstva rajčatové omáčky, šunky a jiných salámů, různých paprik a papriček, žampionů, se zapečeným sýrem a na vrchu posypaná rozmarýnem. To vše ve spoustě druhů a provedení. Recept na tento úžasný pokrm přivezl Dentův prapradědeček z bájného kontinentu XXXX, když tam ztroskotal. Šťastnou náhodou se dostal zpět domů a mohl tak předat recept svým potomkům.
Dent se ocitl v samém srdci pekárny. V místnosti byly dvě pece na dřevo, několik kredencí a uprostřed místnosti byl velký bytelný stůl z dubového dřeva. Na stole byly vejce, mouka, maso, zelenina a koření a část stolu byla posypána moukou a těsto na něm válela pěkná dívka zhruba v Dentově věku. Měla dlouhé hnědé vlasy, které měla zapletené do copu.
Když spatřila Denta, odhrnula si z obličeje pramen vlasů a zářivě se na něj usmála: „Ahoj, Dente, jak ses vyspal?“
„Jo dobře, díky za optání,“ vychrlil ze sebe a začervenal se až ke kořínkům vlasů.
„Dentíku, počkej chvíli venku, až bude placka hotová. Amanda ti jí přinese,“ řekla mu babička a vědoucně se usmála.
Dent tedy opustil místnost a ocitl se v prodejně. Ještě byla prázdná, avšak zanedlouho se měly dokonale čisté regály zaplnit desítkami lahodně vonících placek a prodejna se měla naplnit k prasknutí hladovými lidmi.
Když konečně vyšel ven, ulevilo se mu. V Amandině blízkosti si vždycky připadal tak hloupý a nemotorný. Každý den myslel na to, co jí řekne a pak tváři v tvář jejímu dokonalému úsměvu zapomněl na všechno a jediné, na co dokázal myslet, byl ten úsměv. Šlo o to, že ona byla prostě… dokonalá a Dent se bál jí dvořit zejména kvůli jejímu otci. Gerard Robustil byl bohatý obchodník a ve městě byl váženým mužem. Jeho oblast podnikání se týkala výroby a distribuce piva- vlastnil několik pivovarů. Své ženy si cenil nadevše a své dcery též, a proto by ji rozhodně nedal jen tak někomu.
Případný ženich by musel vlastnit nejméně jeden pivovar, aby o něm vůbec začal pan Robustil vůbec uvažovat.
A jediné, co mohl Dent nabídnout, byli placky jeho babičky.
Na jeho tvář dopadly měkké ranní paprsky slunečního světla, které s postupem dne budou nabývat na intenzitě. Rozhlédl se z jedné strany ulice na druhou. Ulice byla lemována řadovými domky, tu a tam se mihla výloha nějakého krámu. Po ulici šlo několik rozespalých lidí, z nichž se každý ubíral za svými záležitostmi.
Dent si ukousl ze svého plátku placky. Byl výtečný. Nedivil se, že je mezi lidmi tolik oblíbená.
Náhle se ozval klapot kopyt a rány biče. Pak se na konci ulice zvedlo mračno prachu, které rozvířil rychle jedoucí dostavník.
Sledoval, jak se dostavník žene ulicí a zanechává za sebou mračno prachu, když se za ním otevřely dveře. Vyšla z nich Amanda s lepenkovou krabicí. V krabici byla čerstvá obložená placka. Dent si jí nevšiml a Amanda nic neříkala; projíždějící dostavník ji taky zaujal.
Po chvilce řekla: „Dente, tady je ta placka pro pana Kulhavku.“
Dent se otočil, aby jí odpověděl. Pohled mu sklouzl na krabici. Cítil, jak lahodně voní. Pak se rychle otočil zpátky na dostavník, který už mizel v zatáčce. Potom zase rychle na krabici. Vzpomněl si na všechny ty lidi, co chodí takovou dálku kvůli plackám jeho babičky. Co takhle jim ušetřit cestu? V očích mu zajiskřilo. V kresleném filmu by se už dávno nad jeho hlavou rozsvítila žárovka.
Usmál se a tajemně prohlásil: „Amando, myslím, že jsem dostal nápad.“
„Takže, ty chceš říct, že lidi si budou moct u tvé babičky objednat placky a ty je jim s menším příplatkem dovezeš, kam budou chtít?“ ujišťoval se nevěřícně Pribin Šňůrka, Dentův přítel z dětství.
„Jo, přesně tak.“ potvrdil Dent. „Celý den sem o tom přemýšlel a řekl bych, že je to vynikající nápad, už to mám i promyšlené.
Jasná věc je, že to bude práce pro víc lidí, a proto sem přišel za tebou, Pribine.“
„Tak fajn, Dente. Vylož mi svůj plán.“ pobídl jej Pribin.
Seděli zrovna v hospodě u Slintajícího psa a pili pivo.
„No,“ začal Dent zeširoka, „ nejdřív se o tom musí lidi dozvědět. Napadlo mě, že bychom mohli udělat nějaké letáky a rozdat je ve městě. Jenže nemám tolik peněz na to, aby leták dostal každý, protože to je spousta papíru, a proto jich tak dva tucty vylepíme po městě a nějaké dáme lidem.
Za další si myslím, že je potřeba sehnat si nějaký dopravní prostředek. Dostavník by byl nejlepší, ale na to nemám peníze, takže mě napadlo si od někoho vypůjčit mezka. Jen nevím o žádném, co by byl zrovna k mání,“ Dent se odmlčel.
„Myslím, že Richard jednoho má a neřekl bych, že ho nějak často využívá. Víš, jak má tu svoji teorii spiknutí,“ řekl Pribin.
Dent se nevesele usmál. „Vsadím se, že s tím mezkem by bylo jednodušší se domluvit, než s ním,“ řekl.
Richard byl silně paranoidní. Měl utkvělou představu, že existuje organizace zvaná svobodní bednáři, jejíž členové jsou roztroušeni po celé Zeměploše a mají v plánu ovládnout ji bez vědomí všech obyvatel a v nevědomosti je i dál zanechat. Byly v ní zastoupeny všechny humanoidní bytosti od člověka přes trolly, upíry či vlkodlaky, nebo skřety.
Toto rozsáhlé spiknutí mělo za úkol nastolit absolutistickou vládu, která se bude řídit kodexem o stloukávání beden a tyranií hřebíku, prkna a kladiva.
Richard byl přesvědčen, že právě díky této skutečnosti, jíž začal rozšiřovat mezi všechny lidi, kteří ho byli ochotni poslouchat, se stal terčem této organizace. Tvrdil, že po něm jdou ve dne, v noci, špehují ho a špehují všechny, koho zná. Málokdy chodil ven, a když tak učinil, všichni se mu klidili z cesty, protože se často vrhal na procházející kolemjdoucí a obviňoval je ze spoluúčasti na spiknutí. Taky byl závislý na pojídání majonézy.
„Takže co vyřídíme jako první?“ zeptal se Pribin.
„Nejdříve ty letáky,“ odpověděl Dent. „Sejdeme se zítra v osm v tiskařské dílně.“
„Teď už půjdu domů,“ uzavřel. Dopil pivo, hodil na stůl několik mincí a odešel domů.

Byli v tiskařské dílně. Tiskař jim právě ukazoval několik návrhů na leták. Ostatním okolo to připadalo jako ohromná zábava a smáli se Dentovu bláznivému nápadu. Zatímco se Dent s Pribinem dohadovali, který vyberou, jeden tiskař se zamyšleně díval na text na letáku. Poškrabal se ve vousech.
„A to myslíte vážně?“ zeptal se najednou.
Dent se na něj překvapeně podíval.
„Jistě. Proč se ptáte?“
Tiskař se znovu poškrábal ve vousech. „Tak mi sem zítra ráno přivezte jednu extra sýrovou placku.“
Smích ustal. Někdo si odkašlal, aby vyplnil to náhlé ticho. Tiskaři si najednou uvědomili, že ze sebe udělali pitomce. Pak začali mluvit jeden přes druhého.
„Já chci s kousky ananasu!“
„Mně, prosím, tu se šunkou!“
„Já tu pro vegetariány!“
„Máte tam nějakou s plody moře?“

Dent překypoval nadšením a Pribin jen stále dokola opakoval: „To snad není možné.“
Každý z nich nesl dva pytle letáků. Dent červené a Pribin žluté. Tiskaři s nimi nakonec uzavřeli dohodu. Dent jim zítra ráno přiveze placky a oni mu na oplátku dají tolik letáků, kolik unese.
Zbytek dne strávili rozdáváním letáků. Během toho získali dalších více jak tucet objednávek na další den. Avšak jedna věc ještě zbývala. Museli vyjednávat s Richardem.
Byli právě u Rolníkova Lomcováku, před dveřmi Richardova pokoje, který měl pronajatý. Zaklepali.
Chvíli se nedělo nic. Dent začal přemýšlet, jestli je Richard vůbec uvnitř. Pak se ozvalo strohé vyštěknutí.
„Heslo!?“
„No tak, Richarde, to jsme my. Pribin a Dent,“ promluvil Pribin ke dveřím.
Dveře se pootevřely a objevila se v nich hlava. Obličej vypadal strhaně, jakoby Richard už dlouho nespal. Měl dlouhé černé vlasy, které měl stažené do ohonu, a bradu mu zdobila kozí bradka. Očima nervózně těkal ze strany na stranu.
„Pojďte dovnitř, rychle,“ vysypal ze sebe a pustil je dovnitř.
Fenomén novin ze z Ankh-Morporku rozšířil rychlostí požáru, a tak byl Richardův pokoj polepen novinovými výstřižky a obrázky. Richard se domníval, že jsou na nich tajná hesla a zprávy. Dent s Pribinem žasli.
Richard vystrčil hlavu ze dveří a rozhlédl se. Pak za sebou přibouchl dveře a opřel se o ně a zdálo se, že naslouchá. Po chvíli vytáhl z váčku, který měl zavěšený u pasu, sklenici majonézy. Odkudsi vytáhl lžíci a zabořil jí do té bílé, mastné, mazlavé hmoty a nabral si pořádný kopec. Pak si jej celý vecpal do úst. Začal labužnicky mlaskat. Pribin se znechuceně zašklebil.
Když Richard snědl svou lehkou svačinku, konečně je vzal na vědomí.
„Co chcete?“ zeptal se podezřívavě.
„Napadlo nás…“ začal Dent.
„NELŽI!“ zaječel Richard, „poslali vás Oni! Vy jste s Nimi!“ Pak padl na kolena a sepjal ruce. „Prosím, nezabíjejte mě, nic už neřeknu,“ žadonil.
„Přestaň, Richarde! Nejsme s nikým. Jsme jen my,“ uklidňoval ho Pribin.
„Ano, chtěli jsme si od tebe jen půjčit mezka, Richarde,“ přidal se Dent.
Richard se trochu sebral a zvedl se ze země. „Mezek je ve stáji,“ řekl. „Neměli byste sem chodit; půjdou i po vás.“ Sedl si na postel a začal opět jíst majonézu.
Ozvalo se zabušení na dveře. Richard se zakuckal a vytřeštil oči.
„Hou hady!“ zahuhlal.
„Co?“ zeptal se Pribin nechápavě.
„Jsou tady!“ znovu zvolal Richard. Dřív, než mohli něco udělat, Richard za hlasitého řinčení vyskočil oknem ven a spadl po hlavě do jámy s odpadky. Energicky se z ní vyhrabal a dal se útěk.
Dent s Pribinem si povzdechli. Za dveřmi stála zmatená uklízečka.
„Tak jdeme pro toho mezka,“ řekl Dent.
Mezek vypadal šťastně, že si pro něj někdo přišel a odvedl ho ze stáje a trpělivě snášel na svém hřbetě Denta, který se na něm rozpustile proháněl ulicí. Dent mu dal jméno Rychlík.
Slunce už dávno zapadlo a na město se pomalu začala snášet noc. Nastal čas rozloučit se s Pribinem.
„Zítra v sedm hodin u nás v pekárně, jasné?“ řekl Dent.
„Jasně, neměj obavy.“
„A nezapomeň na ten vak pro Rychlíka a vezmi i zbytek letáků.“
„Samo sebou, Dente. Uvidíme se zítra.“
V pekárně dal Dent ještě babičce seznam objednávek na další den, odvedl Rychlíka do stáje a pln očekávání si šel lehnout.
Je půl osmé ráno. Slunce už tančí na obloze a stoupá stále výš. A Dent stojí před pekárnou a netrpělivě vyhlíží Pribina. Vedle něj je navršená hromada krabic s plackami a opodál je uvázán Rychlík, který systematicky přežvykuje trávu.
Dent nemůže odjet dříve, než mu Pribin donese vak na krabice s plackami. Jenže Pribin neví o světě. On totiž ještě spí.
Je devět hodin. Kolem Denta chodí lidé a zvědavě okukují hromadu krabic s plackami. Dentovi je horko.
Zatraceně, kde ten Pribin vězí, pomyslel si.
Konečně se přihnal Pribin s tisíci omluvami na rtech. Dent mu beze slova bere z rukou vak a cpe do něj krabice. Pribin mu ještě tiskne do ruky letáky. Pak Dent vyskočí na Rychlíka a uhání do tiskařské dílny. Kdyby jen tušil, že ho ten den čeká pohrom ještě více.
Nejprve dodal placky v tiskařské dílně – to proběhlo bez problému, ale na další zastávce (v koželužně) zjistil, že prohodil některé krabice s plackami, takže se musel vrátit zpátky. Krom toho se mu z toho smradu udělalo zle a rychlík se dokonce pozvracel.
Pak několika výrostkům připadal uřícený člověk na mezkovi nesmírně zajímavý a házeli na něj bláto.
Takhle ho postihlo ještě několik větších či menších nehod. A na konec toho všeho ho na cestě z pekárny, odkud si odnášel novou várku krabic, zastavila městská hlídka a on jim musel vysvětlovat, proč je celý od bláta a má vak plný krabic a v kapsách poměrně slušnou sumu peněz.
Nakonec musel zasáhnout stolatský radní, a byl to zrovna Amandin otec – Gerard Robustil. To už kolem Denta byla slušná řádka lidí.
„Co se to tady vlastně děje, Dente?“ zeptal se.
Dent mu to vysvětlil. Gerard Robustil překvapením otevřel ústa a jeho parádní cylindr mu málem spadl z hlavy.
Ale Gerard Robustil rozhodně nebyl hloupý. Bylo mu jasné, že to, o co se Dent pokouší, může mít úspěch. Vždyť placky jeho babičky byly známé po celém městě.
Ten chlapec nemá určitě žádné zkušenosti s podnikáním, pomyslel si. On by mé rady jistě nezavrhl. A možná by mohl být dobrým ženichem pro mou Amandu – vždyť se spolu znají tak dlouho.
To vše mu hlavou problesklo během jediné vteřiny.
Upravil si na hlavě cylindr, obejmul jednou rukou Denta kolem ramen a zvolal: „Dámy a pánové! Tento mladý muž se dnes svými výjimečnými činy zapíše do historie. Tento den bude znám jako Den, kdy se obložené placky dostaly do podvědomí nás všech. A já mám tu čest prohlásit, že přispěji k rozšíření tohoto byznysu! Já a pan Krůtinožka jsme se totiž stali obchodními partnery!“
„Vážně?“ ujišťoval se Dent ohromeně. Nikdo ho ale neposlouchal, protože dav stojící kolem vzápětí propukl v ohlušující jásot.
A tak se jen usmíval a rozhodil do davu poslední letáky.
Dent neměl špatný život. Věděl to a nikdy si na něj nestěžoval. Ale teď cítil, že se pro něj, ale i pro jeho babičku nebo Pribina, obrací k lepšímu.
V davu zahlédl Amandu. Zářivě se na něj usmála.
Dent se na ní taky usmál – daleko lepšímu.

Byl večer. Zbytek objednávek vyřídil Dent už bez problému a navíc získal tucty nových. Teď seděl na schodech před pekárnou a vychutnával si plnými doušky čerstvý vzduch. Vedle něj seděl Pribin. Ten si taky vychutnával plnými doušky, ale ne vzduch, nýbrž pivo.
Dent si v hlavě přehrával uplynulý den, když si na něco vzpomněl.
„Víš, Pribine, když se můj prapradědeček vrátil tehdy z čtyřiksu a předal praprababičce recept na placky, řekl jí taky, jak tomu na čtyřiksu říkají,“ řekl.
„Jo? A jak?“ zeptal se Pribin.
„Pizza,“ odvětil Dent. „Divný název, co?“
Pribin se na okamžik zamyslel. Odložil korbel s pivem a setřel si pěnu z úst.
„To jo,“ řekl nakonec.