Hrdinou snadno a rychle*

*vyžaduje zkušební bramboru

Zeleným pralesem hustým jako hebké vlasy Dámy vanul vlahý sametový větřík. Čechral listí na stromech, lechtal malé pralesní myšky, kuličky měkké srsti, v kožichu a svými nenechavými prstíky odnášel vůni těl dravců k jejich vyděšené kořisti, která v zápalu ohně v pružných svalech prchala do bezpečí. Na oblém lesklém kameni u temně hluboké modré tůně připomínající rybí oko seděl motýl kvantového počasí. Konečně nekonečná žlutá křídla s kresbou černých sněhových vloček vystavoval něžným paprskům ranního slunce, ani se nepohnul a tak to bylo nepochybně dobře. Chlapec sedící na druhé straně právě tohohle tajemného rybího oka neměl tušení, že tam motýl nepohnutě sedí. Kdyby to věděl, nestěžoval by si tu do skleněné hladiny, byl by zticha a rychle by se pokusil zmizet, hlavně neslyšně a velice rychle. O motýlovi však neměl ani ponětí. A ani motýl se o chlapce nezajímal, neměl zrovna ani nejmenší náladu vyvolávat velmi ostrá a rychlá lokální tornáda a nepříjemné bleskové záplavy, usoudil, že mu od mladíka stejně žádné nebezpečí nehrozí.
„ …no jistě, jistě, že na jméně záleží. Ale kdo tvrdí, že hrdina musí mít ve jméně písmena jako ‘iks’, ‘er’ a ‘kvé’,“ vzdychal si skoro plačtivě pro sebe jako opuštěné ptáče ve studeném hnízdě. Samozřejmě znal Xeroxe, Quadrana i Faux-Pase, všichni byli velcí hrdinové, postavou i duchem. S býčími šíjemi a lesklými provazy svalů na rukou, zvládali všechno, co jim přišlo do trnité cesty životem, čistě a bezpečně jako zeď, kterou neotřese žádné zemětřesení.
„A co třeba Cohen, žádné z těch prokletých písmen se ho netýká a všichni ho berou vážně. Co je špatného na jméně Julek? Dali mi ho rodiče,“ hádal se chlapec dál sám se sebou a kolotoč jeho myšlenek se v zářivých obloucích dál otáčel kolem stejného bodu.
Na sobě měl pár vysokých bot z kvalitní a měkké kůže, která dobře držela tvar. Stejně tak suknice pobitá blyštivými železnými plátky byla dílem zkušených rukou zbrojířů ze vzdáleného nebroušeného drahokamu Zeměplochy, Ankh-Morporku. Na mladistvě vystouplých kolenou i loktech měl bytelné chrániče ve tvaru mořských lastur. Na hlavě pak lehkou helmici, která odrážela paprsky malého slunce, které pronikly zeleným stropem pralesa a stonásobně je vracela modré obloze.
Z poslední zapadlé pralesní vesnice Julka vyhnali, pomoc od hrdiny s takovým jménem nechtěli, což mladému rekovi připadalo jako plivnout na oltář svého boha, takového, který se má zvlášť ctít. Z dobroty svého srdce jim dokonce chtěl pomoci zadarmo. Nechápal, proč jménu přikládali takový význam. Jejich smůla, pomyslel si, ať je klidně ta obrovská stvůra s lesklými slizem pokrytými chapadly polkne i s jejich malou vesnicí zarostlou mechem a zapomenutou. A vůbec, nikdo mu neřekl, že tohle povolání bude tak složité. Jediné, o co šlo jeho rodičům, bylo dostat ho co nejdříve z domu, z jejich snu o dokonalém životě, kam poněkud nezapadal. V patnácti vykročil do barevného víru Zeměplochy, na nejistých nohou s nejistým žaludkem.
Teď si ale povzdechl a vstal ze studeného kamene, který připomínal hlavu velkého starého trolla porostlého břečťanem a s mechovými vousy, pod nohama mu zakřupala čerstvá tráva a to měl opravdu rád.
„Panny v nebezpečí, jsem na cestě a ještě se nevzdávám, čekejte na svou záchranu,“ pronesl silným melodickým hlasem do šumu pralesa a vydal se na cestu.
•••
Mrakoplašovi se konečně podařilo rozdělat malý ohníček, ten už silně plápolal a v ohnivých jazycích starých draků kolem sebe rozséval zlatavé odlesky. Zašátral pod krvavě rudým kloboukem s velkým, krásně vyvedeným nápisem MÁK. Nedávno ho vyspravoval, tak se teď blýskal všemi barvami, krásné byly i nepravé zekíny, které se v ohnivých odlescích měnily v živé kočičí oči mrkající do zákoutí pralesa.
Mrakoplaš zpod klobouku jako zkušený rybář vylovil velkou očištěnou světle žlutou bramboru, šťastně mlaskl jako mlsný kocour a začal přemítat, jak si to své žluté potěšení uvaří, nápady mu vířily v hlavě tak poklidně, že usnul jako nemluvně s blaženým úsměvem na tváři. Když se po pár hodinách probudil, bylo to tam. Bez opory a pomoci to viselo kus nad zemí, pár kroků od něj. Vypadalo to asi jako střepy velkého oválného zrcadla, které se právě v okamžiku padání na zem z ničeho nic zastavilo a zůstalo se vznášet na hladině vzduchu. Ostré kousky skla se protínaly zubatými hranami a jiskřily, po okrajích zářila oktarína, přesně taková, jakou je možné spatřit pouze na Okraji. Bylo to doslova magické. Celý prazvláštní útvar se pomaličku vlnil jako vodní hladina.
Mrakoplaš s rychlostí šelmího výpadu sevřel prsty okolo pokladu v podobě velké brambory, která se zakutálela, když spal. Ze země vyskočil rovnýma nohama, jeho vrozená opatrnost, zděděná snad z dávného instinktu lovené zvěře, na něj tvrdě udeřila železnou pěstí a nutila ho k útěku. Mrakoplaš, ač běžec srovnatelný svou rychlostí a mrštností s laní, zakopl a v ladném oblouku ukončil svůj krátký let polibkem tvrdé země. Brambora se v tu chvíli vymrštila rychlostí jazyka močálové ropuchy, prolétla obloukem nad mágem, který ji sledoval zoufalým pohledem a propadla přesným středem podivného útvaru. Mrakoplaš se posbíral ze země. Těžko přemáhal své instinkty, ale nakonec se lehkým obezřetným krokem vydal tam, kam měla brambora dopadnout, našlapoval měkce, připraven k ústupu. Na zemi tam leželo něco, co připomínalo bramborovou placku. V jemných průsvitných kouřových oblinách se k Mrakoplašovu nosu na vzdušných proudech donesla neodolatelná vůně, mágovi připomínala vůni ráje. Prozkoumal ji podezíravýma očima i vytříbeným čichem. Nakonec placku velice opatrně zvedl ze země a kousek ukousl. Sousto se mu rozplynulo na jazyku a zanechalo po sobě vtíravý pocit nedostatku. Až poté, co snědl celou placku, si uvědomil, že poslední věc na kterou myslel před tím, než usnul, byla, že si z brambory udělá právě takovou placku. Pár mrštných myšlenek mu proběhlo hlavou stejně rychle, jako malé rybky proplouvají proudy řeky.
Mrakoplaš znovu zalovil ve špičaté pokrývce hlavy a na denním světle se zjevila další velká lesklá brambora. Oddělený třemi kroky od toho, co považoval za smrtelné nebezpečí, se napřáhl a hodil. V té chvíli se zatřáslo křoví po jeho levé ruce, zelené listí se snášelo k zemi ve vodopádech křehkých plátků. Šum připomínal jekot vichřice. Zavazadlo vyrazilo z křoví rychlostí chrta, který zrovna uviděl prchajícího králíka, malé nožky kmitaly, hnalo se za letící bramborou. Ta už ale byla velmi blízko k zrcadlové hladině. Prolétla skrz následována zuřivým Zavazadlem.
Veškerý okolní hluk utichl, Mrakoplaš zkamenělý překvapením se konečně nadechl. Potom ze zrcadlového portálu s tichým syčivým zvukem vypadla čerstvá, kořením a bramborami vonící, kulatá placka i Zavazadlo. Mág vzal horkou placku do dlaně a rychle ji snědl, dokud byla ještě teplá a hřála ho do konečků prstů, potom pohlédl na Zavazadlo.
„Jak to vypadáš?“ zahuhlal zděšeně s ústy ještě plnými placky. Zavazadlo se zatřáslo, povzdechlo si a složilo se na zem. Jeho magické dřevo bylo celé zašedlé, pokryté nesčetným množstvím škrábanců, rohy mělo oštípané víc než před chvílí. Nožky byly vyzáblé, svaly zmizely, na každé z nich vystupovaly křečové žíly jako modré stuhy.
„Ty jsi zestárlo,“ konstatoval Mrakoplaš. „Jak je to možné, jsi přeci z Myslícího hruškovníku, jsi kouzelné, něco takového by se ti nemělo stát, to ta divná věc, že?“ ukázal palcem za záda. „I ty brambory vypadly odtamtud tak, jak jsem je chtěl. Že by to byl nějaký portál vedoucí do budoucnosti? Pak tedy nevím, jak to funguje, protože ty jsi dopadlo mnohem hůř než ty brambory. Ale co teď s tebou?“
Zavazadlo si odfrklo, postavilo se na nohy, trochu zavrávoralo a pomalu odkulhalo zpátky do svěžího podrostu. Mrakoplaš pokrčil rameny, ohlédl se a podíval na portál. Ten vypadal pořád stejně, a tak si řekl, že si ještě může v klidu odpočinout. Usedl k ohýnku a začal foukat do žhavého popela. Jiskry se rozlétly do okolní trávy, kde postupně zhasínaly jako hvězdy s přicházejícím úsvitem. Nakonec z popela vyskočily malé plamínky, Mrakoplaš přihodil pár dalších větviček a pohodlně se usadil. Bude stejně muset počkat na Zavazadlo, sice by si ho mělo najít samo, ale teď by mu to mohlo trvat déle. Litoval, že nemá ještě aspoň jednu bramboru.
•••
Julek kráčel po stezce, nechápal, co mají všichni proti pralesům. Slyšel spoustu lidí, jak si na ně stěžují, přitom v nich bylo prostě krásně. Ptáci zpívali své písně do zelených listů na vrcholcích stromů a vše ve větvích příjemně ševelilo. Julek se rozhlížel kolem sebe, líbila se mu i místní květena. Různobarevné květy rostlin vydávali své sladké vůně a lákaly ptáky i hmyz na bohatou hostinu. Jak se tak věnoval krásnému okolí, pod nohy se mu zapletl úponek liány. Prudce zatřásl kotníkem, úponek odlétl dál do pralesa, kde se stočil do pevného klubka a tiše syčel.
Mladík dorazil na mýtinu, uviděl plápolající oheň a pomalu vytáhl svůj meč z pochvy. Slunce se odrazilo od naleštěného ostří. Pomalu našlapoval jako dravá šelma a sledoval postavu sedící u ohně pozornýma očima. Tiše se přiblížil a pak vykřikl: „Jsi loupežník?“ Mrakoplaš se otočil se zděšeným výrazem v očích. „Nééé, copak nevidíš můj klobouk?“
O špičatých rudých kloboucích už Julek něco slyšel. „Jsi teda mág?“ zeptal se chlapec trochu zklamaně.
Mrakoplaš si povzdechl: „Něco takového…“
Julek sklonil meč, od mága v otrhaném hábitu, který mu sahal kus nad kotníky, neočekával žádný podlý úskok. „Můžu si přisednout k tvému ohni, mágu? Přemýšlel jsem, že se někde utábořím na noc a tohle místo je příhodné. Navíc se tak lépe ubráníme napadení.“
Mrakoplaš začal přemýšlet o tom, kdo nebo co by je mohlo napadnout, pak se ale vzpamatoval: „Říkej mi Mrakoplaši. A kdo jsi ty, mladíku?“
„Já jsem Julek, hrdina Zeměplochy,“ prohlásil a na mýtině se rozhostilo hrobové ticho… „Já vím, to je tím jménem, že? Nikdo mě nebere vážně,“ povzdechl si a vyprávěl Mrakoplašovi, co se mu nedávno stalo.
„S tím si nelam hlavu, to se časem spraví,“ dal se do povzbuzování mág.
„Časem, časem, tohle už mě nebaví…“
„A nemáš náhodou bramboru?“ chtěl změnit Mrakoplaš téma hovoru, který se podle jeho názoru neubíral správným směrem.
„Bramboru? Na co bramboru?“ podivil se Julek.
„Ále, je tady taková věc, co mění brambory na moc dobré placky. Myslím, že je to něco jako okno do budoucnosti, je to támhle kousek. Házel jsem dovnitř brambory a ven padaly ty placky,“ snažil se upřesnit. Když to dopověděl, všiml si Mrakoplaš podivného lesku v chlapcových očích, trochu ho to znepokojovalo. Byl to přesně ten lesk, který znal z pohledů mágů na Nedoporučovaně aplikované magii na Neviditelné univerzitě.
„Vážně myslíš, že to posunuje věci do budoucnosti? A co lidi?“
„Asi, ale sám to rozhodně zkoušet nebu… lidi?!“
„Já projdu,“ rozhodl se Julek a vykročil směrem k portálu.
„Cože! Počkej! Co když z tebe bude bramborová placka?“
„Když ze mě bude placka, tak s tím stejně nic nenadělám. Navíc tohle už mě nebaví, třeba mi to pomůže vyřešit moje problémy…“
„Anebo ti to způsobí další,“ snažil se odporovat Mrakoplaš, ale to už byl Julek jen krok k oknu do budoucnosti. Mág ho nedokázal zastavit a sám se nechtěl k portálu přiblížit na míň než tři kroky. Chlapec vstoupil dovnitř.
Chvíli se nic nedělo, měňavá plocha zrcadel vířila barvami od jiskřivě bílé přes modrou až po temně fialovou a oktarínu, která se srážela na všech hranách. Zablesklo se v něm jako při bouři, a pak portál vyplivl Julka na druhé straně. Ten vypadal opravdu velice scvrkle, Mrakoplaš ho odhadoval asi tak na sedmdesát let. Jak si ale všiml, výstroj mu stále perfektně seděla.
„Áááá, cítím se konečně aspoň na pětadvacet.“
„No jo. Vypadáš opravdu, ehm, vyzrále…“ vykoktal Mrakoplaš.
„Vil,“ vykřikl Julek po chvíli přemýšlení.
„Co prosím,“ zeptal se mladší muž.
„No Vilda, moje nové jméno. Zní dobře, ne?“
„Mnohem líp než Julek,“ ucedil Mrakoplaš, „a co teď budeš dělat?“
„Půjdu najít Cohena, myslím, že bych mu mohl být užitečný.“
„To rozhodně, načerpal jsi spoustu zkušeností.“
„Teď už se s tebou ale rozloučím, na nocování mě přešla chuť, vydám se za Cohenem rovnou,“ řekl Vilda a otočil se k odchodu. Pak se ještě ohlédl a dodal: „Cítím se opravdu báječně, možná bys to měl taky zkusit, ééé…, jsi Mrakoplaš, že?“
„Jo, jo. Myslím, že radši zůstanu tak, jak jsem, ale díky Vildo.“
A pak už se Mrakoplaš jen díval, jak scvrklá postava šouravě odchází do západu malého zeměplošského slunce. O nohu se mu otřelo Zavazadlo.
„Víš, opravdu to vypadá, že mu ta léta přidala kus sebevědomí, ale to není nic pro mě.“ Zavazadlo souhlasně zavrzalo.
„Každopádně si myslím, že tohohle reka ještě potkáme, i když on si na dnešek asi nevzpomene.“ Mrakoplaš se na Zavazadlo důkladně podíval. „No, koukám, že už zase vypadáš trochu k světu.“ Zavazadlo zakmitalo svalnatýma nožičkama.
„Pojď, nedaleko jsem zahlédl pár rostlin chlebovníku. Uvidíme, co to udělá.“
Zavazadlo se rozeběhlo napřed. Mrakoplaš se vydal dál šumícím pralesem, prošel kolem velmi silného kmene stromu, který mohl být klidně prvním stromem tohoto pralesa. Kůra byla hluboce zvrásněná, barvou připomínala suchou prsť, kořeny byly rozložité a ukazovali do všech stran Zeměplochy, korunu nebylo možné rozeznat od ostatních, jak byly spletené dohromady.
S pocitem cizího pohledu v zátylku se Mrakoplaš otočil. Spatřil vysokou černě oděnou postavu čnící mezi křehkou zelení vonící po vodě a ovoci, opírající se právě o lesního velikána. Háv spadal postavě v černých pouštních dunách až na zem pokrytou spadaným listím, vlnil se ve vánku, duny se přelévaly z místa na místo. Mrakoplaš se chtěl podívat černočerné postavě do očí, když se o to pokusil, uviděl dva malé zářivě modré plamínky v důlcích, jejichž hloubka připomínala pohled přes Okraj. Měl chuť utíkat, utíkat daleko druhým směrem, než kam mu mířily špičky bot.
•••
Pás hladkých zelených šupin se proplétal mezi stébly. Had si těžce hledal cestu zpět na slunné místo, aby si rozehřál krev. Stuhovitým jazykem ochutnával vzduch, namířil zelený trojúhelník hlavy směrem k pachu, který mu připomínal bolest. I on byl ovládán instinktem. Instinktem přežít, bránit se hrozbám. Hladkým břichem se opět přitiskl k půdě vyzařující příjemné teplo a vydal se po lince pachu, která se vinula vzduchem.
•••
Mrakoplaš s očima namířenýma na postavu byl jako socha. Neodvážil se ani mrknout.
„DOBRÝ DEN, MRAKOPLAŠI.“ pronesl Smrť.
„Dobrý den,“ pípl mág přiškrceným hláskem. „Proč jste tady?“ zeptal se a hned si uvědomil, jak hloupá je to otázka.
„MÁM TU NĚJAKOU PRÁCI.“
„Jdete si pro Vildu? Říkal jsem si, že to s ním bude brzy špatné.“ nadhodil s nadějí v hlase Mrakoplaš.
„ALE NE, VILDA JE V NAPROSTÉM POŘÁDKU. JDU SI VLASTNĚ PRO TEBE.“ řekl Smrť a plamínky v jeho důlcích se proměnily v modré požáry, které olizovaly vnitřek jeho lebky. Mrakoplaš začal zoufale couvat zpět k mýtině, udělal ladnou piruetu, rudý oděv mu v zakroucených vlnách povlával okolo kotníků. A pak ucítil, jak se mu něco prosmýklo mezi nohama, ucítil, jak se mu něco špičatého otřelo o kůži.
Had vystrčil jedové zuby připomínající ostré jehly, na jejichž koncích se zaleskly kapičky smrtelného jedu. Ucítil pach kůže, pach nebezpečí. Rychle se začal vyhýbat nohám, které narážely do země s nepředvídatelnou kadencí dešťových kapek.
Mrakoplaš vrávoral, přepadal z jedné nohy na druhou, zakopával sám o sebe i o zelený příslib smrti a Smrť to všechno pozoroval nevyzpytatelným pohledem. Od opasku odepjal malé přesýpací hodiny z nápisem Mrakoplaš. Byly vyřezávané, jejich skleněná nádobka byla zkroucená a zvlněná a v těchto nerovnostech ulpívala stříbřitá zrnka přesýpaného písku. Mrakoplaš ještě jednou zakopl a zastavil se v nepředstavitelné blízkosti portálu. Od hladiny ho dělil jediný dech větru, jediné mávnutí křídel ptáka, jediný skok. Had vztyčil hlavu a výhružně zasyčel, kýval se ze strany na stranu. Smrť napřáhl kosu s pohledem na hodiny, kde divoce vřela jednotlivá zrnka. Mrakoplaš to vše viděl zpomaleně, jako by se to odehrávalo v rosolu.
„Tak aspoň vyzkouším, jestli mám nějakou budoucnost,“ řekl Mrakoplaš a po zádech zapadl do okna do budoucnosti. Had vystřelil po mágově noze, ale jen neškodně narazil do země, a když se vzpamatoval, rychle a bez hlesnutí se zase odplazil do hlubin pralesa. Smrť sklonil kosu, povzdechl si a zadíval se na přesýpací hodiny, ve skle se začala nafukovat malá průzračná bublinka, jakou vypouští ryby v mořských hlubinách, vířící zrnka se usazovala v dutině. Smrť s hodinami zatřásl, věděl, že to nepomůže, ale považoval za správné to zkusit. Okno do budoucnosti zářilo a šlehalo do okolí rozžhavenou oktarínu, která zapalovala větvičky, jejichž popel sněžil na zelenou trávu. Blesky se odrážely od kamenů, všude se rozléhal skřípavý zvuk mučeného skla. Pak Mrakoplaš vylétl z portálu a zůstal ležet na místě, kam dopadl. Zavazadlo, které se před chvíli zatoulalo, se k němu hnalo s výrazem provinilého psa a stočilo se mu u hubených nohou. Z mágova hrdla vyšel tichý povzdech, sotva slyšitelný, když nabyl vědomí. Smrť se nad něj postavil a pronesl: „TO JE ZVLÁŠTNÍ, JSI STARŠÍ PŘESNĚ O JEDNU MINUTU A ŠEST VTEŘIN. NEVÍM PŘESNĚ, JAK JE TO MOŽNÉ, ALE TY TO UŽ NEJSPÍŠ MÁŠ V POVAZE.“ Pomalu se otočil a odcházel z mýtiny někam mezi duše lesa. Tam stál Truhlík a jemně zařehtal na pozdrav, když svého pána ucítil. Poslední paprsky slunce koně jemně hladily po vyhřebelcovaných plecích, které zářily jako stříbro.
„VÍŠ, MRAKOPLAŠ JE HRDINA, I KDYŽ O TOM SÁM NEVÍ,“řekl Smrť, když nasedal, pak se podíval k opasku na další vyřezávané přesýpací hodiny a ty Mrakoplašovy zastrčil do záhybů dlouhého rukávu. „PRÁCE, SAMÁ PRÁCE.“ pronesl a pobídl koně.
Ztichlým paloukem se rozlehl pobavený zvonivý smích. Ve křoví mezi listovím zamrkaly dvě zelené oči, takové oči, které se nedají zaměnit s jinýma na celé Zeměploše, vražedně krásné a svůdné oči. Pak zmizely za zvuku chřestění právě hozených kostek vyřezaných z klu pátého elefanta.