Doktor z hor

Poslední rána kladivem a cedule s nápisem „Doktor Ždímal Prádelník“ byla řádně upevněna. Kovář slezl ze žebříku a nastavil velkou, mozolnatou dlaň. Ždímal do ní vložil dva ze svých posledních tolarů a poděkoval. Pokochal se ještě jednou pohledem na novou ceduli, pak vystoupal po schodech do svého domku a zavřel dveře. Sedl si za stůl a začal znovu přemítat, jestli to byl opravdu dobrý nápad otevřít si praxi tady v Überwaldu. Igorům, kterých tu bylo opravdu požehnaně, nemohl v chirurgii konkurovat. Ale nejenom těla potřebovala občas opravit. Lidské duše se každý den dostávaly do lisu událostí a tady Igor pomoci nedokázal. Tedy on pomoci dovedl, ale velkému množství lidí se nelíbilo, že by museli ve své vlastní hlavě nosit cizí mozek. Čarodějky tu také nebyly a Ždímal vycítil tuto mezeru na trhu jako svou životní příležitost. Však ono to nějak půjde. A pokud to nepůjde, tak půjdu já, pomyslel si.

První týden byl žalostný. Nepřišel totiž vůbec nikdo. Až ke konci druhého kdosi zaklepal na dveře. Když dveře otevřel, stál za nimi Igor. Tak, a je konec, pomyslel si Ždímal. Teď mi velice stručně vysvětlí, že tu doktora nepotřebují, a jestli to nehodlám pochopit, budu nějakého toho doktora brzy potřebovat sám. Zatímco se zabýval myšlenkami všech možných konců tohoto ještě ani ne započatého hovoru, vrhal na Igora přiměřeně vyděšený pohled.
„Dhobrhý dhen, bháne dhochtore,“ pozdravil Igor.
Ždímal sebou škubl. „Dobrý den,“ dostal ze sebe. „Čímpak mohu posloužit?“
„Mhohl bych dhál? Vhíte, onho jhe to na dhelší řheč.“
„Ale ovšem. Prosím,“ pozval Ždímal svého prvního pacienta a sám zaujal strategické místo za svým otlučeným stolem. Igor se kupodivu neposadil.
„Vy se neposadíte?“ tázal se Ždímal.
„Nhe, dhěkujhi pěkhně. Jhá rhád phostojím.“
„Aha. Takže co vás trápí?“
„Dhěda, bháne dhochtore“
„Co? Ehm… tedy kdo?“
„Mhůj dhědečhek. Vhíte, mháme o něj stharhost.“
„A copak ho trápí?“
„Tho bhylo thak. Dhěda phracuje phro dhochthora Vhypithvala. V thom hradhu nad městhečkhem. A asi phřed thýdnem měl v lhaborhatoři nhehodu. Trefhil ho bhlesk, bháne.“
„Hm. No, pokud vím, tak vám, Igorům, blesky spíše prospívají. Nebo se pletu?“
„Jhak kdhy. On thendhle bhyl thotiž khulovej. Threfil dhědu bhřímo dho hlavhy.“
„Budu upřímný, pane Igore. Jsem sice schopný chirurg a popáleniny umím léčit také, ale…“
„O tho nhejdhe, bháne. Dhěda je úplnhě fit. Jhenom she mu to throškhu zpřeházhelo v hlahvě.“
„A to se pozná jak, prosím pěkně?“ zeptal se doktor.
„Vhon zhačal dhělat sthrašný věchi. Vhylepšujhe lidi.“
„Na tom přeci není nic zlého. Igorové se přeci vylepšují pořád. Vždyť i vy máte na pravé ruce dva palce.“
„Tho jhó. Alhe dhěda to dělá pho svým. A v rhozpohoru s khódhem, bháne. Von bhánovi Vhemínkovi phřišil dvě rhuce.“
„Když o ně přišel, tak je …“ začal doktor.
„On phřišehel jhenom o jhednu. Skhřípla mhu jí khláda.“
„Bohové. Takže on má teď tři ruce?“
„Anho. Thu třethí mhá na zhádech.“
„Nevíte, proč mu váš dědeček přišil tu třetí ruku?“
„Dhěda thvrdí, že se bhude mhoct snáz dhrbhat.“
„Aha. To je celkem logické. Vy nemůžete panu Vemínkovi tu ruku odstranit?“
„Mhůžhu. Ahle dhěda bhy zhačal vhyvádět. Vhíte, on jhe thotiž dhost vhysokhá authorita. Nhikdo mhu nesmhí odphorovat.“
„Podívejte se, budu k vám upřímný. Opravdu nevím, jak bych vám mohl zrovna já pomoci.“
„Bhrathranec Ighor mi phsal, žhe prej jsou nhějaký philulkhy ze žab.“
„Vy myslíte pilulky ze sušených žab?“
„Phřeshně ty, bháne. Nhemháte ňháký?“
„Mám. Ale pochopte, nejsou levné. Musí se vozit až z Ankh-Morporku“
„O pheníze nhejde. Já obhešel bhříbhuzenstvho a všihchni rádhi bhřispěli. Kholik platím?“
„Patnáct tolarů za jednu lahvičku.“
„Vhýborně, bháne.“ řekl Igor a na stůl položil kožený váček. „Vhezmu si dhvě. Thady je ahsi 45 tholarů.“
Ždímal přešel ke své truhle a po chvilce přehrabování z ní vytáhl láhev od okurek plnou pilulek. Tu podal Igorovi. „Tady máte všechno, co mám. Je toho asi za 40 tolarů, takže vám ještě vrátím.“
„Anhi nhápad, bháne. Nechthe shi to všhecko. Hlavně nhezabomeňte obhjednat dhalší. Mhoc vhám děkuju. Bhrzy zhase nashledanou,“ vysypal ze sebe Igor, přičemž Ždímal musel udělat několik nenápadných kroků vzad, aby se dostal z dosahu Igorových – teď již opravdu nebezpečných – slinných spršek.
Igor se uklonil a vyvrávoral ze dveří. Doktor Ždímal si opravdu oddechl a opřel se o zavřené dveře zády. Vida, ono možná nebude až tak zle.
Druhý den, sotva Ždímal pověsil vedle domovních dveří cedulku s nápisem „Otevřeno“ a usedl do svého křesla v ordinaci, někdo velice opatrně zaklepal na dveře. Ždímal opět vstal a šel otevřít. Za dveřmi stál muž – vysoký, vousatý a s typicky trpasličí helmicí na hlavě.
„Dobré ráno, pane doktore,“ pozdravil hlubokým hlasem.
„Dobrý den. Prosím, pojďte dál. A posaďte se.“
„Ano, prosím,“ odpověděl příchozí a uvelebil se na židli.
„Tak. Nejprve vaše jméno.“
„Olaf Kovolijson.“
„To zní jako trpasličí jméno.“
„Také že to je trpasličí jméno. Já jsem totiž trpaslík, víte?“
„Opravdu?“
„No ano. Už 75 let. Od narození.“
„Dobrá. A co vás trápí, pane Kovolijsone?“
„Ehm. Já…mám…potíže s tím… s tou….“ soukal ze sebe trpaslík.
„Nějaká dáma?“ napovídal Ždímal.
„Kdo že to?“
„Ptám se, jestli to třeba nejsou milostné problémy, co vás trápí.“
„Tak by se to také dalo říci.“
„Věci by dosti pomohlo, kdybyste se vyjádřil přesně.“
„Jde o velikost,“ řekl trpaslík.
„Áha. Vás trápí vaše… hmm… velikost?“
„Ano. Ono je to takové trapné.“
„Ehm,“ odkašlal si Ždímal, kterému začalo vysychat v krku. „A…“
„On v naší rodině s tím nikdo neměl problémy. Nikdy. Ani moje babička.“
Ždímal znovu polkl. Vstal, přešel ke své truhličce, vytáhl láhev s brandy, nalil si štědrou dávku a vypil ji. Pak pozvednutím láhve nabídl trpaslíkovi. Ten zavrtěl hlavou.
„Mohl byste být konkrétnější?“
„No, chtěl jsem tím říci, že nikdo v rodině na tom nebyl tak zle jako já.“
Ždímal už to nemohl vydržet. „A o jaké velikosti se to tady bavíme?“
„No přeci o mé velikosti. Hodně mě to trápí. Mám s tím neustálé potíže. Seznámit se nemohu a neustále se tluču do hlavy.“
„Vy myslíte velikost jako výšku?“ zeptal se Ždímal.
„A ona je ještě nějaká jiná možnost?“ ptal se trpaslík.
„To nic. To jsem se… spletl.“ zamlouval vývoj tématu doktor. „Takže vy si myslíte, že zrovna já vám pomohu?“
„Nemůžete?“ tázal se znovu trpaslík.
„Pokud máte na mysli, že bych vám mohl například zkrátit nohy, tak ne. To byste se musel obrátit spíše na nějakého Igora.“
„To nejde. Rodiče jsou zásadně proti něčemu takovému. Nikdy by mi to neodpustili.“
„Budu upřímný, pane Kovolijsone. Zatím mne nenapadá absolutně žádné řešení vašeho problému. Podívejte, zkuste se tady zastavit třeba zítra ráno. Já o tom popřemýšlím. Co vy na to?“
„Dobrá. Děkuji vám, pane doktore.“
„Ještě nemáte zač, pane Kovolijsone. Tak nashledanou zítra.“
„Nashledanou,“ rozloučil se Kovolijson a odešel.
Ždímal vstal, zkontroloval čekárnu a když viděl, že v ní nikdo není, pověsil na dveře cedulku „Nerušit“. Znovu přistoupil ke své truhle a vytáhl láhev s brandy. Posadil se do křesla a nalil si první skleničku.

Druhý den ráno se Ždímal probral ve svém křesle. Upřel kalný pohled na prázdnou láhev, načež se mu vrátily myšlenky uplynulé noci. Aha. Dobrá. Je to sice zoufalý nápad, ale fungovat by mohl. Pak vstal, umyl se, nasnídal a čekal na trpaslíka.
Vyřezávané kukačky ohlásily devátou hodinu. Kde jen ten trpaslík může být. Doktor nakoukl do čekárny. Trpaslík seděl na židli a tvářil se rozpačitě. „Dobrý den,“ pozdravil.
„Dobrý. Pročpak jste nezaklepal?“
„Máte na dveřích cedulku ‘Nerušit’. Tak jsem myslel…“
„Jejda. Omlouvám se. Pojďte dál, prosím,“ řekl Ždímal a jednou rukou sundal cedulku.
Když se oba usadili, začal pan Kovolijson :
„Napadlo vás něco, pane doktore?“
„Ano. Jenom nevím, jestli…“
„Sem s tím.“ zvolal nadšeně trpaslík.
„Nechtěl byste třeba zkusit práci u policie?“
„Hm. Chtěl. Ale ve Smaltzbergu už mají plný stav.“
„Měl jsem na mysli ankh-morporskou Hlídku.“
„Héé? To jako přestěhovat se? A tak daleko?“
„Ano. Tam nabírají neustále. A schopný trpaslík se tam neztratí. Peníze tam nejsou také špatné. Nikdo se vám tam nebude smát. Rozhodně ne dlouho. Kapitán Karotka na to už dohlédne.“
„Když já nevím. Je to přece jenom dost daleko.“
„Nikdo vás přece nenutí. Promyslete si to. Nic lepšího vám opravdu nabídnout nemohu. Navíc se po nějaké době můžete vrátit sem. O policisty z ankh-morporku je všude zájem.“
„Tak já si to rozmyslím. Kolik platím?“
„Necháme to za tolar. Co vy na to?“
„Souhlasím.“ řekl trpaslík a vylovil minci. „Děkuji vám, pane doktore. Ať už to dopadne, jak chce.“
Tak, to by bylo, pomyslel si Ždímal, když trpaslík opustil ordinaci.

Zhruba v polovině třetího týdne přišel pan Vemínko. Vypadalo to, že pilulky zabraly, protože už měl zase jen dvě ruce. Nyní si ovšem neustále stěžoval na svědící záda. Prohlídka odhalila, že jizva po třetí ruce je zahojena a pomalu mizí a že by pan Vemínko měl investovat do kartáče na mytí zad. Po krátké a dosti vzrušené debatě pan Vemínko s triumfem ve tváři zaplatil za tubu masti proti svědění. A protože i Ždímal měl svoji čest, řekl si o sedm tolarů.

V pátek přinesl kočí z dostavníku bedýnku a dopis. Bedýnka obsahovala láhev od okurek plnou zelených pilulek a účtenku. Dopis pak obsahoval poněkud strohé, předtištěné psaní, ikonografii a 10 tolarů. Vše od pana Kovolijsona. Doktor zaplatil kočímu za zásilku a odešel do ordinace zapít svůj další úspěch. Budoucnost mu už nepřipadala tak nehezká, jako když zde začínal.

Odpoledne probralo Ždímala ze sladkého podřimování zaklepání na dveře. Doktor sebou trhl, utřel si slinu, která se mu nahromadila v koutku úst, a rychle se posadil.
„Dále!“
„Dhobrý den, bháne.“ Byl to Igor. Jiný než ten minule. Mnohem starší. A autorita z něj čišela na několik kroků. Doktor se zabýval myšlenkou, jak může být asi starý. Povídalo se ledacos. O zelených břečkách, o nových náhradních dílech a o spoustě dalších věcí. Ždímal mu podle zápachu tipoval takových 900 let. A některým kouskům bylo určitě i víc.
„Copak pro vás mohu udělat, pane Igore?“ tázal se doktor.
„Vhíte, jhá jhsem dhěda toho Ighora, co u vás bhyl asi břed dvěmha thýdny.“
„Áha. Vám už došly léky?“ ptal se Ždímal a vyrazil k truhle pro pilulky.
„To nhe, bháne.“
„Tak nějaké potíže?“
„Thaky ne. Jhá vhám břišel oshobně phoděkhovat, bháne. Thy philule sou učhiněný zházrakh,“ řekl Igor a natáhl svoji ruku s tradičními dvěma palci. „Dhěkuju nhastothisíckráth, bháne. Zhachránil sthe mhojí phověsth.“
„Rádo se stalo,“ odpovídal doktor a nechal si třást rukou.
„A khdybyste nhěkdhy photřebhoval vhýpomocnou rhuku, sthačí řhíct. Nhebo nohu. Vhlastně chokoliv.“
„Děkuji vám za vaši nabídku, pane Igore. Jenom doufám, že ji nikdy nebudu muset využít.“
„Nhikdy nhevíte, bháne. Jheště jhednou dhíky a nhashle, bháne dochthore.“ A s těmi slovy se otočil a odešel.
To zrovna, pronesl polohlasně Ždímal. Nechat si přišít cizí ruce. Pche. To budou dřív krávy létat.
Kdyby si jen lidé dávali větší pozor na to, co říkají. V obyčejných, nemagických světech by něco takového prošlo bez obtíží. Krávy totiž nemívají tendenci létat. Tedy s výjimkou dobývání hradů tradičními dobyvateli, kteří užívají ještě tradičnější metody. Jde o ono vrhání mírně rozloženého dobytka z katapultů za hradby v bláhové naději, že se tak ještě více zhorší životní podmínky posádky a ta pak kapituluje. Musíme ještě dodat, že v současné době bylo od této léty prověřené metody upuštěno a to poté, co se na trhu objevila speciální kořenicí směs z Genovy, s jejíž pomocí lze i takovéto maso zpracovat do celkem přijatelného hovězího guláše. Dobyvatelé se tedy v současné době musejí spokojit s tradiční municí do katapultů, jako jsou kameny, zapálené hadry nasáklé olejem a nebo lidské či zvířecí exkrementy.
Ale zde, v Überwaldu, byly věci o dost jinačí než v obyčejných světech. Zde zbytková magie z této napůl vyřčené tužby zformovala částici inspirace a vypustila ji do světa. Ta pak nějaký ten čas nazdařbůh putovala okolím, až nakonec zasáhla mozek spícího dr. Vypitvala.

Nedělní odpoledne si dr. Prádelník vyhradil na vycházku po okolí. Chvíli bloumal městečkem, a tak došel až k hospodě „U rozšlapanýho trollem“. Vývěsní cedule byla vyřezaná do velice zajímavého tvaru. Zjistil, že má chuť na nějaké to pivo a kus družného hovoru, a proto neváhal a vešel dovnitř. Místnost uvnitř byla velká a kupodivu i čistá. Protější stěnu zabíral z větší části krb. Všichni rázem ztichli. Ždímal smekl svůj klobouk a pozdravil. Kdesi v rohu se zvedla ruka a s ní i pan Vemínko.
„Zdravíčko, pane doktore! Přisedněte si! Járo, hoď sem jedno pro pana doktora!“ halekal pan Vemínko. Ždímal se propletl lokálem až ke stolu pana Vemínka a potřásl si s ním rukou.
„Tak, mládenci, tohle je ten doktor, o kterém jsem vám tuhle vyprávěl,“ spustil znovu pan Vemínko.
„Dobré odpoledne vespolek, pánové,“ pozdravil znovu doktor.
Ozvalo se několik variací na téma pozdrav a Ždímal usedl na volné místo. Hostinský Jára před něj postavil vyřezávaný dřevěný korbel a zaduněl :
„Tak ať vám šmakuje, doktore.“
Ždímal poděkoval a napil se. No tedy. Tohle ale není vůbec špatné pivo, pomyslel si. Napil se pro jistotu ještě jednou.

O tři hodiny a šest piv později opouštěl doktor hospodu značně nejistým krokem. Hlavou se mu neustále honily myšlenky o ústředním tématu hospodského rozhovoru. Igor prý v městečku sháněl mrtvou krávu. Nikdo nevěděl, na co ji potřebuje, ale to nikomu nebránilo ve vymýšlení těch nejroztodivnějších teorií. Ždímal nejprve poslouchal a po několika pivech se přidal k teorii krávy s několika vemeny. Teď ale obrátil svůj pohled k hradu. Vypínal se nad městečkem. Na cimbuří právě kdosi něco dělal s nějakou dlouhou tyčí. Obloha se zatáhla a začala se blížit bouřka. Ždímal vyrazil k domovu. Asi za minutku udeřil první blesk a zahřmělo. Ždímal vystřízlivěl a značně zrychlil. Zhruba v polovině cesty domů se znovu otočil směrem k hradu. Kolem cimbuří něco poletovalo. Něco velkého. Po cimbuří pobíhala postava a lomila rukama. Pak se zdvihl silný vítr. Létající objekt se začal ve vzduchu převracet. Nakonec se jeho let změnil v pozvolný pád. Ždímal s hrůzou zjistil, že padá směrem k němu. Chtěl utéct, ale nohy se odmítaly pohnout. Znovu zvedl hlavu. To, co spatřil v následujícím záblesku, jej vyděsilo až k smrti. Skoro půl tuny vyděšeného hovězího se snažilo na několika párech velkých husích křídel udržet ve vzduchu. Přišel další silný poryv větru. Kráva svůj statečný boj s gravitací prohrála se zoufalým bučením se zřítila přímo na doktora.
Ždímal se probral. Bolelo ho snad úplně všechno. Když se mu obraz konečně zaostřil, zjistil, že se nad ním sklání dívka. Tedy nebyla to zrovna kráska. Měla naprosto obyčejný, tuctový obličej. Ale oči měla nádherné. Jako dvě pomněnky.
„Thak jak se cítíte?“ pronesla hlasem, který by dokázal i stoletého mnicha uvyklého odříkání a samotě přehodnotit názor na celibát.
„Všechno mě bolí. Kde to jsem?“
„U nhás. Thedy u mhého dědhečka Ighora.“
„Ach. A co se mi to stalo?“
„Sphadla na vhás tha létající khráva. Dhěda jí šhel hledat. Nhaštěstí si vás všiml. Měl jsthe štěstí. Jenhom vás zamáčkla do bahna. Nhemáthe nic zlomheného, ale potlučený jste pěkně.“
„Jak dlouho jsem tady?“
„Dva dny. Thohle vhypijte.“
„Co je to?“
„Thaková mhedicína. Phomáhá to hojení.“
Ždímal spolkl lžíci nažloutlé tekutiny. Nechutnala vůbec dobře. Než si stačil uvědomit, jak moc je odporná, usnul.
Dyž se znovu probral, automaticky se posadil. Pak si teprve uvědomil, že už ho nic nebolí. Užasle ohmatával svoje tělo, když se náhle otevřely dveře. V nich stála dívka s pomněnkovýma očima. Když na Ždímala promluvila, roztřásla se mu kolena.
„Khoukám, že už jsthe se probral. Jhak vám je?“
„Výborně. Vůbec nic mne nebolí. Ta vaše medicína je úplný zázrak!“
„Thak to je dhobře. Něco jsem vhám přinesla.“
Ždímal začichal. „Hmm. Voní to úžasně. Copak to je?“
„Polévka.“
„Z čeho?“ vylétlo z doktora. Pak mu došlo, co řekl, a začervenal se. „Omlouvám se, slečno.“
„Tho nic. Omhlouvat se nemhusíthe. Jhe to tlusthá biřthlovka. Thučná pholévka s párkem.“
„Víte, já…“
„Jen shi to phěkně snězte. Já se vrátím za chvíli zphátky. Dhobrou chuť.“
„Děkuji vám,“ poděkoval Ždímal a ponořil velkou lžíci do husté polévky. Byla skvělá.
Když dojedl, zkoušel vstát a pomalu se procházel po pokoji. Asi o pět minut později do místnosti vstoupil děda Igor.
„Thak jhak she dhaří, phane dhochthore?“
„Jak už jsem říkal, výborně.“
„Tho jsem rhád. Vhíte, měl jshem o vhás sthrach, Bhyla tho moje vhina. Měl shem tu zhatrhacenou khrávu lhíp uvázhat.“
„A jak se vyrovnáme, pane Igore?“
„Nhijakh. Tho je v phořádkhu. Phojďte, jhá vhás dhoprovodím.“ řekl děda Igor a směroval doktora do dveří. Když se ocitli venku z malého domku, ukázal Igor na cestičku „Thudy she dhostanete do městhečka cobhy dup. Jhe to chelou cestu z khopce.“
„Jsem vám velice zavázán, pane Igore. Opravdu.“
„V phořádkhu, phane dhokthore. Cho je dhoma, tho se phočítá. No, a khdybyste měl nháhodou cesthu kholem, thak se sthavte.“
„Děkuji vám. Nashledanou, pane Igore.“
„Nhashledanou.“
Ždímal vykročil k domovu. Po třiceti krocích se otočil. V okně stála Igorína. Zamávala mu a usmála se. Také jí zamával, otočil se a odešel. Děda Igor, kterému mávací epizodka neunikla, pomalu odcházel do domku a něco si sám pro sebe huhlal.
Doma podrobil Ždímal své tělo důkladné prohlídce. Když nenalezl žádné rozdíly, zhluboka si oddechl, oblékl se a dal se do úklidu ordinace.

Život se pomalu vracel do původních kolejí. Lidé, a nejenom lidé, se naučili k doktorovi chodit častěji. Zřejmě ho začali považovat více za místního. Ždímal pomáhal, jak se dalo. Někde radou, jindy mazáním. Také nevynechal jedinou příležitost k návštěvě domku dědy Igora. Buď mu nesl jeho pilulky, nebo se jen tak náhodou procházel kolem. Záhadou mu však zůstávalo, že ať přišel kdykoliv, pokaždé jej čekali. Nikdy nemusel klepat dvakrát a vždy byl na čistě prostřeném stole připraven čaj a koláčky. Když se poptal, jak je to možné, Igorové mumlali cosi o mentální rychlosti. Chirurgové to však byli jedineční. Ždímal měl možnost je několikrát pozorovat při práci. Nestačil ani sledovat prsty při šití. Pak tu ještě byla Igorína. Nebyla to žádná krasavice, ale ráda a hodně se smála. A postavu měla nádhernou. Ždímalovi při pohledu na její křivky vysychalo v krku.
Týdny vystřídaly měsíce a přišel podzim. Jednoho zvláště sychravého podzimního rána se Ždímal opět chystal na cestu k dědovi Igorovi. Sklenici s pilulkami měl zabalenou, a tak se nasoukal do kabátu a vyrazil. U domku dědy Igora byl během chvilky. Uhladil si vlasy (nebo se o to alespoň pokusil) a zaklepal. Nikde nikdo. Ani na druhé klepání nikdo neotvíral. Přitom podle všeho byla uvnitř nějaká zábava. Rozhodl se nakouknout oknem. Tolik Igorů opravdu nečekal. Místnost byla úplně plná. Všichni něco vykřikovali, zvedali ruce s papírky. Tu a tam se některý prodral dopředu, obdržel malý balíček a s vítězným výrazem na tváři se vracel na své původní místo. Ždímal ještě chvíli pozoroval a pak sebou trhl. Někdo mu položil ruku na rameno. Byla to Igorína. Ždímal polkl a o krok ustoupil.
„Nhemusíte se bhát, pane Ždhímale. Já vhám neublížím.“
„Já jsem klepal, ale nikdo neotvíral,“ vysvětloval doktor, „a tak jsem se rozhodl podívat, co se uvnitř děje a … Jo, a také jsem přinesl pilulky pro dědečka.“
„Hm. Vhíte, on už je dhěda nhebude potřebovat.“
„He?“
„Že dhěda nebude potřebovat už žádné pilulky.“
„A proč to?“
„On… odhešel.“
„Kam?“
„Aha. Bhřesnější by bylo říci, žhe zhemřel.“
Doktor jenom naprázdno polkl. „A…“ začal.
„On bhyl velice stharý. Vhysloveně si přál, abychom uspořádali thombolu.“
Tak to bylo to shromáždění. Igorové neumírali. Rozdávali se. Zvláštní. Užiteční celý život a užiteční i po smrti.
„Ach tak. Já tedy ty pilulky zase odnesu. Promiňte, že jsem vás takhle vyrušil. Nashledanou.“
„Phočkejte ještě. Mhám vám dát tohle,“ řekla Igorína a podávala Ždímalovi malý balíček. Když uviděla jeho výraz, rychle dodala: „Nemhusíte se bhát. Bhalil to on sám, takže v thom nebude nhic…“
„Děkuji vám. Nashledanou,“ poděkoval Ždímal, vzal si balíček a vyrazil domů. Ještě se otočil, zamával Igoríně a pak už zmizel za ohybem cesty.
V ordinaci položil balíček na stůl a opatrně jej obcházel. Co asi tak může být uvnitř? Po půlminutě balíček zabublal. Ždímal překonal svůj strach a třesoucími se prsty ho rozbalil. Byla v něm lahvička s nějakou zelenou břečkou. Doktorovi se rozklepal i zbytek těla. Vítězná formule. Možnost stát se Igorem. A asi také jediná cesta k Igoríně. Tedy cesta bez potíží, které by byly, kdyby to zkoušel jako člověk. Konec člověčenství, začátek Igorství. Podíval se na sebe do zrcadla. No co. Uvidíme. Uchopil lahvičku a naráz ji celou vypil.