Dárek

Tonička se pomalu zhoupla na židli, potom zase, a zase. Potom už se nezhoupla, jelikož tam nebyla. Nebyla tam proto, že shodila láhev Zvláštního mazání pro ovce. Kdykoliv opustilo Mazání svou láhev, schylovalo se k pohromě horší, než bychom já, nebo vy čekali.
Místo Toničky tam nyní byla hromada mlátících se fíglů. Tonička pomalu otevřela dveře a dívala se.

Když boj utichl a Tonička poznala, že je vypito, otočily se na ni hlavy všech modrých mužíčků. Chvíli se ozývalo mumlání, a pak fíglové, nespouštějíc z ní oči, opatrně prošli kolem jejích nohou. Tonička zakašlala. Chvíli poslouchala, a…
…nic!
Tonička si oddychla. Chvíli počkala, a potom si vzala koště. Vyšla z domu, zaťala zuby a nasedla na něj.

Letěla, a byla jí zima. Nestěžovala si, protože musela dělat mnohem důležitější věci. Mezi ně patřilo také vyhýbání se okolo letícím ptákům. Na to ovšem zapomněla. Chudák vrána. Tonička prudce zabočila a začala přistávat. Na kopci uviděla čtyři kolečka a malá kamínka. Vzdychla, ale měla na práci důležitější věci, vedle kterých by vrány vypadaly jako…
…rovnocenní partneři.
Roland na ni čekal. Opíral se o jasan a neměl, co by řekl. Však Tonička také ne. Začala nejistě přešlapovat. Dala mu balíček pro něj připravený, a opřela se vedle něj. Mlčeli a opírali se. Začínala se podobat babičce Bolavé a dobře to věděla.
Najednou se strom, o který se opírali, pohnul, a zespoda se ozvaly slabé, ale zřetelné hlásky.
Tonička po očku sledvala Rolanda. Věděla, že poslouchá, ale nedala to najevo. Ona nepotřebovala poslouchat. Roland si rozbalil dárek.
„Jé, či, či, čí,“ Roland se málem rozplynul.
„Poďme na něho!“
Než stačila zareagovat, už viděla, jak její pracně chytaná kočičí víla mizí v dálce.

* * *
Starý Smrďa Rum rozhrnul křoví. Nenašel tam staré boty, jak očekával, ale bylo tam něco…
„Pokud mě políbíš,“ řeklo to.
„Tak ?“ Zeptal se, protože tuhle větu slýchával z otevřených oken domů na ulici.
„Ne, beru zpět“ řeklo to a zároveň to vylezlo. Smrďovi se na chvíli naskytl pohled na malé mourovaté koťátko. Potom se proměnilo ve slimáka.
„Heleď, že ty seš šotek!“ Smrďa poprvé a asi naposled uviděl pohled nasupeného plže.
„A nejsem! Já jsem víla, abys věděl!“ řekla víla, a na důkaz se proměnila zpět v kočku. Myslící pes zaštěkal a najednou se objevil šedý stín a víla zmizela.
„Já…“ řekl stín a zmizel za ní.
Smrďa zatřepal hlavou a dál hledal něco k jídlu a přemýšlel, kolik toho v minulých hodinách vypil.