Časozvrat

Byl večer a U Prokopnutého bubnu to vypadalo jako obvykle.Většina lidí se mlátila v právě vyvolané šarvátce.
Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ji nevyvolala jedna vážená čarodějka z Lancer. Velitel Elánius tomu nechtěl uvěřit, ale podle svědků byla spatřena Paní Zlopočasná u Bubnu, jak se po prohraných kartách urazila a skolila k zemi jednoho trolla. Nechtěl tomu uvěřit hned ze dvou důvodů: za prvé, co by dělala Paní Zlopočasná u Bubnu v Ankh-Morporku, když v Lancer právě začínaly nějaké místní svátky a za druhé, proč by hrála karty a obzvlášť s trollem, protože trollové neradi prohrávají a také moc nevěřil tomu, že by tak stará čarodějka vlastníma rukama zvedla ze země trolla a mrskla s ním o zem. Ale bohužel tomu tak asi bylo, protože téměř všichni dotázaní tvrdili to samé. Samuel Elánius nevěděl co si o tom má myslet. Náhle někdo zaklepal na dveře jeho kanceláře.
„Můžu dál Pane?“
„Ale jo Karotko, pojď. Máš nějaké novinky?“
„Nebude se vám to líbit, pane, ale podle jednoho svědka byla právě spatřena Bábi Zlopočasná při potyčce z trpaslíkem, který se z neznámých důvodů zhroutil a odmítá s námi komunikovat.“
„Ale sakra,“ ulevil si Elánius.
„Kde se to stalo?“
„Poblíž náměstí Náhlého osvícení, pane.“
„A je tady ten trpaslík?“
„Ano pane, je dole.“
„Tak jdeme!“ Karotka s Elániem vyšli z místnosti. Došli do cel, kde si u stolu pobrukoval Fred Tračník.
„Brý den, pane“
„Dobrý den Frede, tak co, kde ho máme?“
„Tadyhle hnedka za mnou,“ Elánius vkročil do cely, kde hořela jedna svíčka, která kolem sebe vrhala matné světlo.V rohu se krčil trpaslík.
„Jak se jmenuješ příteli?“ žádná reakce.
„Pane, to už jsme zkoušeli,“ ozval se Karotka. „On nepromluví ani slovo.“
„Hmmm, pokud se nechceš bavit s námi, třeba si budeš chtít promluvit s Bábi Zlopočasnou.“
Trpaslík vykulil oči, chvíli zíral na velitele, ale za pár vteřin se zase schoulil a začal vzlykat.
„Můžeš ho pustit Frede, z něj nic nedostanem.“
„Provedu pane!“

***

Mezitím v kanceláři Vzoromila Výsměška v Neviditelné Univerzitě.
„Počkejte, počkejte, to chcete jako říct, že se někdo vloupal do knihovny a ukradl knihu ?“
„Oook!“
„Ale počkat, myslel jsem si, že se tam vloupat nedá. A co přesně vzal?“
„Oook, ook ooook“
„Temná magie?! A díl o Časozvratech? To se mi nezdá, kdo by podobnou knihu chtěl ?“ Knihovník pokrčil rameny.
„Nevíte, kdy přibližně k tomuto hanebnému činu došlo ?“
„Ook.“
„Hmm a to jste zjistil teprve teď?“ Knihovník se na něj zlostně podíval svým pohledem.
„No dobře a nenašel jste třeba nějakou stopu nebo tak něco?“ Lidoop mu podal červený špičatý klobouk. Výsměšek se zhrozil. „Který mág by toho byl schopen?!“
„DĚKANE!“
„Ano pane?“ řekl po chvíli udýchaným hlasem Děkan.
„Přiveďte mi Tichoče!“
„Myslíte toho, co se až nebezpečně zajímá o temnou magii “
„Ano, toho.“
„Tak ten je od předvčerejší noci jaksi nezvěstný pane.“
„Jak nezvěstný?“
„Jako, že ho nikdo nemůže najít,“ řekl opatrně Děkan.
„Já vím co to znamená být nezvěstný! Proč mě to ještě nikdo neřekl?“
„Ehm, mysleli jsme si, že se třeba vrátí nebo tak něco, nebo že alespoň pošle dopis.“
„Dopis?“
„Ano pane,“ polkl nervózně Děkan.
„Hmmm. Knihovníku, máme ještě nějakou jinou kopii té knihy?“
„Snad ji nechcete číst. Takové knihy jsou moc špatné.“
„Ptám se vás na něco?“
„Tak co?“
„Ook!“
„Takže asi zavoláme hlídku.“
„Hlídku?“
„Ano.“
„Ale to… hmm… nemohli bychom to vyřešit sami? Nebylo by dobré, kdyby se veřejnost dozvěděla, že se někdo vloupal na Univerzitu.“
„Podle všeho se nikdo nevloupal, ale spíš naopak. Někdo vzal tu knihu a utekl a já se domnívám, že je to Tichoč.“
„Ale proč by to dělal pane?“ ale to už mág kráčel pryč. Děkan přešlápl, pokynul Knihovníkovi na pozdrav a vypotácel se z kanceláře. Měl namířeno do jídelny. Cestou potkal Mrakoplaše, neschopného mága, který má na klobouku vyšité slovo „MÁK“ a který neuměl čarovat.
„Dobrý den pane, v pokoji Tichoče byl nalezen dopis.“
„Ah, výborně a co na něm stojí?“
„Ehm, nic pane.“
„Jak nic?“
„No, je to jen prázdný dopisní papír.“
„Aha, ale pokud vím, tak většina mágu má v pokoji dopisní papír. Co je na tom zvláštního?“
„Netuším pane.“
„Tak to jsi mě pomohl.“
„Díky pane.“

Výsměšek vyšel ven z budovy a vydal se směrem k sídlu Ankh-Morporské městské hlídky.
Před vstupem si poupravil svůj klobouk a vstoupil. Bylo to něco nezvyklého, vidět mága jak vstupuje do budovy hlídky, proto se cítil nesvůj.
„Je tu někde velitel Elánius?“ K Výsměškovi se připotácel malý flekatý mužík.
„Ano pane , co potřebujete?“
„Potřebuji nutně mluvit s velitelem , tak mi ho prosím zavolejte.“
„Ano pane.“ Po chvilce čekání k Výsměškovi přišel velitel Městské hlídky Ankh-Moroporku Samuel Elánius.
„Dobrý den pane Výsměšku.“
„Dobrý den veliteli.“
„Co bych pro vás mohl udělat?“
„Co víte o té nešťastné věci s paní Zlopočasnou, sire ?“

***

Tichoč byl mág, který se ale zajímal o temnou magii. Temnou magií se dalo ublížit člověku, dělila se na různé obory, například nekromancie, Tichoč se ale zajímal hlavně o proměnnou magii.U proměnné magie jde hlavně o přeměnu člověka na jinou věc nebo třeba vtělení do někoho jiného.Podle některých se o ni zajímal až moc, proto nebyl nijak oblíbený ani mezi staršími mágy ani mezi studenty.Tichoč neměl ani žádné přátele a neměl si s kým popovídat taky občas v noci tajně vyšel z univerzity do nějaké hospody poslouchat lidi, protože občas se dozvíte něco velice zajímavého, a jednou takhle vyslechl rozhovor mezi dvěma podivnými lidmi.
Bavili se spolu o jakési tajuplné věci, věci která dokáže vrátit čas v celém vesmíru a umožní vám ovlivnit určité lidi. Jednoduše jste se prostě přenesli třeba do doby před třiceti lety. Samozřejmě jste se tam nemohl přenést hmotně, to nešlo, byl jste tam jako „duch“. No a prostě jste třeba probudili spícího nepřítele a vtloukli mu do hlavy ,pomocí té věci, že se třeba nemá stát vojevůdcem za žádnou cenu a po návratu do současnosti z něj byl jen nějaký místní kovář, a ne vojevůdce, který předtím táhl proti vám. Samozřejmě že takový přístroj byl velice nebezpečný.
V dávných dobách ho sestrojil jeden temný mág, který ale byl nedlouho po vynalezení přístroje nalezen mrtev. Ti podivní lidé ho nazývali Časozvrat a říkaly že předtím, než mág zahynul, prý napsal návod na sestavení a používání do jedné knihy, která je v knihovně Neviditelné univerzity. Tichoče to velice zaujalo a začal se o Časozvrat zajímat. Zjistil, že přístroj byl zničen a kniha ukryta někde v knihovně NU. Také se dozvěděl, že stačí změnit jedinou věc v běhu vesmíru a můžete se stát třeba vládcem všeho. Tichoče to okouzlilo, a proto tajně zjistil, kde se kniha ukrývá a jednou v noci knihu ukradl a utekl z univerzity.
Momentálně se ukrýval v jedné rozpadlé chatrči na Stínově, nejhorší části města Ankh-Morporku. Už tu seděl celé hodiny a při svitu svíčky četl. Čím víc četl, tím víc se mu zdálo, že by měl přístroj sestrojit a vládnout celé Zeměploše nebo ještě lépe celému vesmíru.
Druhý den, po přespání na té nejhorší posteli, jakou dosud kdy viděl, se vydal shánět věci potřebné na jeho sestrojení. Některé díly bylo těžké najít, ale nakonec se mu přece jen povedlo Časozvrat sestrojit. Podle knihy ho zkusil použít. Zprvu se nic nedělo, ale po chvíli měl pocit, jako by ho někdo protáhl velice úzkou hadicí a tu pak smotal a slisoval na velice, ale opravdu velice malou velikost. Na chvíli všechno potemnělo. Když otevřel oči, stál ve svitu ranního slunce na louce v Lancre. Časozvrat chtěl použít k ovlivnění velké čarodějky Bábi Zlopočasné, aby byla zlá a poslouchala ho.
To se mu naneštěstí povedlo a on se vrátil zpátky, ale co netušil on ani nikdo jiný, snad kromě Bohů, bylo to, že při výrobě udělal malou chybičku. Přístroj nefungoval správně tak, jak by měl. Místo toho, aby danou osobu ovlivnil, vytvořil její dokonalou kopii. Kopie se octly na ploše ve reálném čase ale co bylo nejhorší, Tichočovi se je nedařilo ovládnout. Navíc ani nevěděl, že vyvolal kopie a proto si myslel, že ovlivnil pravou Bábi, která se z neznámého důvodu ukázala v Ankhu a začala mlátit lidi pomalu na potkání, a která nereagovala na Tichočovi rozkazy vrátit se do Lancre a počkat na správnou chvíli. Proto se rozhodl pozměnit nebo lépe řečeno nakopírovat nějakou jinou osobu, která by ho byla schopná poslouchat a rozhodl se pro další velkou čarodějku Stařenku Oggovou.

***

Kapitán Elánius si povzdechl, podle všeho to vypadalo, že nějaký mladý mág ukradl knihu z univerzity a s tou knihou teď dělá opravdu nepěkné věci. Taky tu byla ta nešťastná příhoda s paní Zlopočasnou.
To přece nemohla být ona, pomyslel si, ona by něco takového nikdy neudělala.Možná že tyhle případy měli nějakou souvislost. Navíc se schylovalo k šesté hodině a doma už ho čekala jeho manželka Lady Sibyla a jeho synek, který čekal na každodenní předčítání pohádky.
„Karotko, prosím pojďte sem,“ zavolal do mluvícího systému hlídky.
Po chvíli se ozvaly kroky a někdo zaklepal na dveře jeho kanceláře.
„Pojďte dál.“
„Co je pane?“
„Pošlete semaforovou zprávu do Lancre pro Paní Zlopočasnou. Zjistěte, zda byla teď někdy v Ankhu.“
„Ano pane“! Karotka odkráčel a Elánius se zvedl k odchodu. Musel jít domů číst malému Samíkovy a navíc si vzpomněl, že od chudého oběda nic nejedl, takže se těšil na večeři.

***

Pan Chlívek už zavíral obchod. Těšil se domů k manželce a k dětem. Dnes neměl nijak dobré tržby, ale celkově jeho řeznictví docela prosperovalo.
Najednou se ozval dunivý zvuk, jako když někomu spadne pánev na podlahu. Rychle odemkl a vtrhl do obchodu. I přesto, že to byl docela velký a silný chlap, takový, jaký má správný řezník být, pomalu a tiše vešel do zadní části obchodu, kde skladoval maso.
„Kdo je tu?!“
„HEJ ! Kdo je tam ?!“ Nic, žádná odpověď. Najednou zezadu vyběhla ženská velice podobná čarodějce.
„Ale to je přece Stařenka Oggo….“ než to však stačil doříct, vrhla se na něj a praštila ho velkou dřevěnou tyčí, používajíc ji jako kyj.
„A máš to! HA!“ ozvalo ze zlověstné uchechtnutí. Velice připomínala Stařenku Oggovou. Vytáhla malou čutorku a dala si z ní trochu domácí pálenky. Poté se vrátila k rabování řeznictví.
Asi po půl hodině se vykradla ven a začala utíkat nebo se o to alespoň pokoušela s kapsami plnými klobás a jitrnic. Po chvíli zmizela v tmavých ulicích nočního Ankh-Morporku.

***

Tohle už bylo i na Elánia trochu moc. Právě se dozvěděl od nějakého pana Chlívka, který má řeznictví, že ho prý napadla Stařenka Oggová. Tohle přeci nebylo možné.
To znamená že v Ankhu mají obě čarodějky a obě napadají lidi. Náhle někdo zaklepal, Elánius si povzdechl.
„Dále.“
„Dobrý den pane, mám špatnou zprávu.“
„Pane bože, jen to ne.Tak to vyklop Karotko.“
„No, oni z Lancre nějak neodpovídají.“
„Tak to tu chybělo.“
„Co budeme dělat pane ?“
„Asi budeš muset do Lancre osobně.“
„Ano pane, spolehněte se já je přivedu.“

***

V Lancre probíhaly slavnosti. Lidé z celých Beraních hor se sjížděly na tu slavnou událost.
Karotka se v doprovodu čtyř mladších policistů a strážnice Anguy právě proplétal mezi davem lidí, kteří se snažily dostat na představení kočovných kejklířů až ze Sto Lat.
„Dobrý den, nejste vy z Ankh-Morporku ?“
„Ano, sháníme Paní Zlopočasnou.“
„Jo, to já taky, kdybyste jí potkali řekněte, že jí shání Magráta, ona už bude vědět.“
„Dobře a nevíte alespoň, kde je Paní Oggová ?“
„Ale jo, ta bude u toho stánku s medovinou,“ Magráta se otočila a ukázala někam za sebe, „tam určitě bude.“
„Mnohokrát děkujem.“
„Není zač.“
Karotka i se svým doprovodem vydal k určenému stánku. Když se přiblížil, poznal Stařenku Oggovou na první pohled. Seděla u malého stolku, proti ní byl mladý statný chlap. Soutěžil se Stařenkou o to kdo, rychleji vypije korbel medoviny a Stařenka zatím vedla na celé čáře.
„To je divné Anguo.“
„Jo, jak může sedět tady a zároveň být i v Ankhu?“
„Noo je to čarodějka ne?“ Ozval se jeden policista.
„Ano ale ani čarodějka by necestovala tak rychle po Ploše a už vůbec ne tahle,“ Karotka popošel blíž.
„Dobrý den, já jsem kapitán Karotka z Městské hlídky Ankh-Morporku, posílá mne velitel Elánius. Jste Paní Oggová ?“
„Jo. škyt Co potřebuješ?“
„Byla jste teď někdy v Ankh-Morporku ?“
„Ale to né já už tam nebyla, škyt roky.“
„Ale byla jste viděna v Ankhu a navíc jste neodpověděla na semaforovou zprávu.“
„Zprávu? Jakou zprávu, já teda o žádné nevim a v tom zpropadeném městě jsem nebyla.To vím určitě.Co bych tam dělala teď před svátkama?“
„To nevím, ale mám rozkaz přivést vás do Ankh-Morporku, a to okamžitě.“
„Tak to pozor mladíku. Mně nikdo rozkazovat nebude.“
„Co se děje Gyto?“ Náhle se ozval přísný hlas.
„Ále Esme, tenhle mladý pán by si mě rád odvedl do Ankh-Morporku.“
„A proč by to dělal? Zase jsi něco provedla?“
„Dobrý den, vy jste Paní Zlopočasná, že ano?“
„Jo a kdo se ptá?“
„Já jsem kapitán Karotka z Městské hlídky z Ankh-Morporku.“
„A co od Gyty potřebuješ?“
„Byla spatřena, jak vykrádá řeznictví a navíc ošklivě uhodila jeho majitele železnou pánví.“
„Aha, hmmm, a jste si jistí tím, že v Ankhu to opravdu byla Stařenka?“
„Ano. A vy jste tam byla spatřena také. Nadělala jste pěknou neplechu. Takže mám rozkaz předvést vás dvě na výslech.
„A kdo tě posílá?“
„Velitel Sir Samuel Elánius, paní.“
„Aha Samuel. Ano to mě něco říká. Ale říkám ti tady a teď. Do žádného Ankh-Morporku nepojedu ani kdyby mě to nařídil třeba samotný Patricij!“
„Ale Paní Zlopočasná, já vás tam musím odvést. Dělala jste v našem městě pořádný svinčík, bijete lidi na potkání, děsíte trpaslíky a mlátíte dokonce trolly.“
„Tak to pozor. Ty ses asi zbláznil. Ani já, ani Gyta jsme v tom tvém Ankh-Morporku nebyly a pokud ještě jednou řekneš podobnou pitomost, tak toho budeš litovat!“
„Paní Zlopočasná já nemůžu dopustit, abyste dělala ve městě…“
„JÁ TI ŘÍKÁM, ŽE JSEM VE MĚSTĚ NEBYLA!“ Karotka polkl, Angue se naježily chlupy v zátylku a policisté ustoupili o krok zpět.
„Dobře, tak proč jste neodpověděla na klikač?“
„Protože máme rozbitou věž, proto.“
„Ale náš Jeník už na tom pracuje, nebojte se,“ ozvala se Stařenka, která doteď jen seděla a naslouchala.
„A nevadí vám, že nám po městě pobíhají vám dvěma strašně podobné osoby a dělají vám tam špatnou, ale opravdu špatnou pověst?“ Bábi Zlopočasná se zamyslela.
„V tomhle máš pravdu, tohle si nenechám líbit. Až já tu věc dostanu, bude litovat, že se narodila.“
„No počkej Esme a co svátky ?“
„Ty počkají tohle je moc. Ale mladíku, pokud mi lžeš budeš litovat, že ses narodil.“

***

Mezitím v budově Neviditelné Univerzity.
„Aha takže podle všeho to vypadá že sestrojil Časozvrat že?“
„Ano pane.“ Řekl mladý Rozšafín Ctibum.
„Ale kdo by něco takového dělal?“ Ozval se Děkan.
„Kdo je celkem jasné, ale proč…“
„Počkejte to si myslíte že Tichoč…“
„A kdo jiný. On má tu knihu a podle všeho propadl temné magii.“
„Takže proto ty čarodějky ve městě? On je změnil a ony teď ničí město.“ řekl lektor zaniklých run.
„V tom by se mu mělo zabránit, než změní někoho z nás!“ prohlásil razantním hlasem Děkan.
„Ano, ale jak to provedeme Arcikancléři ?“
„Tak to nevím. Nejlepší bude když začneme mapovat větší thaumatické výboje a budeme muset pokaždé zjistit, co je vyvolalo.“
„Ale Arcikancléři, to zabere hodně času, měřit celé město.“
„Ale profesore, to nezabere skoro nic, když si povoláme na pomoc Hlídku.“
„Hlídku?!“
„Ano.“
„Ale pane, víte jak rychle se po městě roznese, že mágové nejsou schopni něco vyřešit sami?“
„To je jedno. Pokud ovšem nechcete skončit jako nějaký otrapa, který bezdůvodně mlátí lidi a dělá všelijaké nechutnosti.“
„No dobře.“
„Ooook Ook Oook Oook !“
„Knihovník říká, že on pomůže dobrovolně.“
„Výborně, tak do práce.“
„Já se vydám za velitelem Hlídky a vy tu zatím začněte s měřením. Pokud byste narazili na něco opravdu neobvyklého, pošlete pro mě.“

***

Jakmile Arcikancléř dorazil do budovy Hlídky, okamžitě cítil magii. Pomyslel si, že by se tam mohl skrývat Tichoč a přidal do kroku.
„Ah, dobrý den Paní Zlopočasná. A Paní Oggová to je milé překvapení.“
„Ale, Arcikancléř. Jak se máte?“
„Ale není to špatné, co vy tady?“
„Tady Velitel nás pozval.“
„Přišel jsem za vámi, veliteli.“
„Za mnou? Co potřebujete?“
„Potřebujeme pomoc,“ slovo pomoc řekl Výsměšek velice tiše, ale i tak atmosféra zhoustla a všichni ztichli.
„Pomoc?“
„Ano.“
„A co konkrétně byste chtěl?“
„Měříme thaumatické výboje po celém Ankhu, protože se domníváme, že víme co zapříčilo ty problémy.“
„Co to je?“
„Možná to budou znát tady paní čarodějky. Je to Časozvrat.“

Jakmile se čarodějky dozvěděly, co se stalo, začaly okamžitě jednat. Hlavně Bábi Zlopočasná začala jednat, Stařenka Oggová se vytratila neznámo kam. Mágové zatím měřili výboje po celém městě a Výsměška napadlo, že kdyby byla Hlídka vyslána pokaždé, když na něco narazí, trvalo by to opravdu dlouho a času nebylo nazbyt. Proto se domluvil s čarodějkami. Mezi mágy a čarodějkami odjakživa vládla nedůvěra, čarodějky prostě neměly moc v lásce mágy a naopak. Ale protože tohle byla výjimečná situace, byli nuceni spolupracovat. Bábi totiž ovládala umění zapůjčení. To znamenalo, že jsi mohla zapůjčit mysl jakéhokoli tvora a používat jeho oči a uši. Fungovalo to velice jednoduše, jakmile mágové zaznamenali nějaký větší výboj, propůjčila si Bábi mysl nějaké krysy nebo jiného malého živočicha a zkontrolovala situaci. Ve městě moc velkých výbojů nebylo a pokud se nějaký ukázal, většinou to byl jen nějaký alchymista nebo narušená konstance ve vesmíru, opravdu nic neobvyklého. Občas se ukázal i nějaký výboj bez příčiny, to už bylo zvláštní.
Bábina mysl putovala městem celé odpoledne, když se náhle stalo něco velice zvláštního. Bábi byla zase vyslána za výbojem, tentokrát za velice silným a bylo to do té nejtemnější části města, do Stínova. Vypůjčila si mysl jednoho mladého potkana a schovala se do staré plechovky. Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozvala rána, záblesk a najednou všechno utichlo a na zemi ležel muž v levném oblečení. Po chvíli se zvedl a najedou ho Bábi poznala. Byl to Sir Samuel Elánius.Rozhlédl se kolem a rozběhl se pryč. Bábi se okamžitě vrátila zpět do svého těla, které leželo na stole v budově Neviditelné Univerzity.
„Ale sakra!“ Vykřikla Bábi, která se náhle posadila.
„Cco se sstaloo?“ Zakoktával se děkan, který se strašlivě lekl.
„Objevil se tu další dvojník, Elánius!“
„A viděla jste, jak se to stalo?“
„Ano. Ale to teď není důležité, musíme to zastavit.“
„Ale jak?“
„To ještě nevím. I když… počkejte, říkali jste, že je pořád ten mág ve městě?“
„Ano, teda snad.“
„No, co kdybychom vyvolali jeho obraz v křišťálové kouli?“
„To by šlo, že nás to nenapadlo.Tak honem dělejte!“ Arcikancléř zatleskal a mágové se rozeběhli.
Bábi vyvolala obraz Tichoče na skleněné kouli. V té době už byl v budově informovaný a pravý Sam a okamžitě poznal místo, které obklopovalo Tichočův obraz v kouli.
„To je Stínov. Vím přesně, kde to je, je to ta stará bouda. Honem pojďte.“
„Ano pane, zavolám i zbytek lidí,“ všichni se vydali do Stínova, cestou potkali i Stařenku, která se vracela, mírně přiopilá, s jedné Ankhské hospody Po chvíli uviděli utíkat muže a jediný Sam věděl kdo to byl, jeho dvojník vyvolaný tím zpropadeným mágem. Po nějaké době dorazili na místo. V boudě se svítilo.
„A teď potichu. Rozdělte se do skupina a obkličte to tu.“
„Ano pane, rozkaz!“ Během chvíle bylo všechno hotovo. Elánius rychle rozrazil dveře a vtrhl dovnitř se vztyčeným mečem.V boudě bylo pusto prázdno. Jen na zemi byla otevřená ztracená kniha a vedle ní nějaká oválná věc s podstavcem.
„To je přece Časozvrat. A ta kniha, neuvěřitelné.“
„Ale kde je ON?“
„To nevím možná že s…“ ozvala se ohromná rána a záblesk. Objevili se najednou dva Tichoči a oba najednou ztuhli. Elániovi muži na nic nečekali a oba mágy rychle svázali. Vtom se začali hýbat.
„J-já jsem ten…pravý,“ řekl chraplavým hlasem.
„Ne-e to jjá.“ řekl ten druhý a oba se najednou začaly zmítat.
„Co máme dělat pane?“ otázal se policista Reginald, jediná zombie v celé Hlídce.
„No, odveďte je oba.“
„Ale počkat,“ ozval se Arcikancléř. „To poznáme jednoduše, protože ta kopie nemůže vědět co dělal pravý Tichoč předtím, než sestrojil Časozvrat. Takže, kdy byl tvůj první nástup do školy?“ Oba Tichoči se poněkud zhrozili, pak se ale jeden z nich zamyslel a odpověděl.
„Výborně, vezmeme si tě na Univerzitu a tam nám povíš co a jak. Ale je tu ještě jedna nevyřešená otázka. Jak zničit ty kopie a proč se objevují?“
„Pane, myslím že Tichoč udělal chybu v konstrukci Časozvratu,“ řekl Ctibum zamyšleným hlasem. Na chvíli se odmlčel, zkontroloval, zda ho všichni poslouchají a zase spustil: “a teď místo toho, aby Časozvrat nějakou osobu ovlivňoval, tak ji zkopíruje a zhmotní a samozřejmě že na tu kopii má vliv, jak s ní chtěla ten, co ji vyvolal, zacházet. Takže pokud chtěl, aby byla Paní Zlopočasná zlá, a aby ho poslouchala, tak se to tak stalo, ale místo toho, aby to ovlivnilo starou Paní Zlopočasnou, vytvořilo to její dokonalou kopii, která byla ovšem zlá a měla by poslouchat Tichoče.“
Všichni se otočily na Tichoče, ten potichu vzlykal.
„Já za to nemůžu, oni mě neposlouchají a dělají si co chtějí. A i ten zatracený stroj si teď dělá co chce. Já nevím jak to zastavit. Chci je zničit, všechny, ale nejde to.“ Tichoč spadl v poutech vyčerpáním k zemi.
„Takže teď je to opravdu jasné. On ho sestrojil špatně a Časozvrat dělá kopie lidí, kteří nikoho neposlouchají, jen samy sebe. Jenže nevíme, jak je zničit, ani jak celou situaci vyřešit, to je zapeklitá situace,“ řekl Výsměšek „ale možná by to šlo, můžeme zničit Časozvrat?“
„Ano pane, ale obávám se, že by se to mělo udělat na uzavřeném místě, v té věci je spousta surové magie.“ Všichni se tedy dali do pohybu. Mágové si odnesli pravého Tichoče, Časozvrat a knihu, Hlídka si odešla s falešným Tichočem a čarodějky jen přihlížely celému dění. Potom se ozvala Stařenka Oggová.
„Pokud si dobře pamatuju, tak se odjakživa kopie ničí tím, že zničíte jejich předlohu ne?“
„To asi jo Gyto, ale nemáš nějaké řešení, ve kterém by zemřela jenom ta kopie?“
„Aha tak to asi moc nepomůžu.“

***

Druhý den bylo téměř všechno jasné, pravý Tichoč byl určen, Časozvrat zničen a kniha byla nakonec zničena také, i když se jí to moc nelíbilo a hodně se bouřila. Teď už zbývalo jen zjistit, jak zničit kopie. Na to přišel Noby Nóblhoch.
„Takže jak se ti to povedlo Noby ?“
„Ja sam nevim šéfe, já ho prostě praštil tim obuškem, páč se jakože to… zmítal, ale mu to nic neudělalo, tak sem ho majzl pořádně a von zakvičel ten druhej.“
„Takže to znamená že jsou nějak propojeni,“ ozval se zase jeden z mágů a zase to byl Ctibum, „pokud má bolest cítit kopie cítí ji originál takže to musí být i naopak ne?“
„Ano zkuste praštit pravého Tichoče.“
„Rozkaz.“ Noby se otočil a dal pravému Tichočovy ránu obuškem, chvíli se nic nedělo, ale pak kopie Tichoče zařvala a složila se na zem.
„Takže, čistě teoreticky, pokud zabijeme pravého Tichoče zemře originál.“
„Zdá se že ano, ale nemusí to fungovat.“
„To nevadí, stejně by si ani jeden z nich nezasloužil žít, za to co ten pravý udělal, by měl být stejně popraven.“
„Když myslíte pane.“

Nakonec se to tedy podařilo. Kopie byly zničeny, jen Čarodějky moc nesouhlasily s tím, že by jim měl někdo useknout hlavu, takže se zabily navzájem. Skoro všechno dopadlo dobře až nato, že byl i pravý Tichoč, jak už to bývá, nalezen mrtev. Až na tuto nešťastnou událost byli všichni spokojeni a šťastni, no skoro všichni, ale to už není naše věc.
Když Tichoč umíral sám nevěděl jak se to stalo, prostě byl najednou mrtev.
„Takže jsem mrtvý?“
ANO
„A nevíte náhodou jak k tomu došlo?“
NE, PROSTĚ JSI BYL NAJEDNOU MRTVÍ, ASI NĚJAKÝ TREST BOHŮ NEBO CO
„A vy jste Smrť…“
SPRÁVNĚ
„A teď mně dovedete do věčného království smutku, kde jsou uloženy v pohodlí a bezpečí všechny duše zemřelých že?!“
NEVÍM, TO ZA CHVÍLI POZNÁŠ
Smrť sekl svou ostrou a duch Tichoče zmizel.

Tak tedy končí náš skromný příběh, který zase trochu narušil pravidelný a nudný chod Zeměplochy, která je podpírána čtyřmi velkými slony, kteří stojí na hřbetě gigantické želvy,
velké A´Tuin.

Pozn. Autora :
Tuhle kratičkou povídku jsem psal ještě dříve než jsem četl Noční Hlídku, takže jsem ještě nevěděl nic o mniších času, navzdory možné pochybnosti. Taky se omlouvám za případné chyby a doufám že se vám to líbilo, i když vím, že to asi nebylo nic moc.