Prazvláštní situace

V jistém, nepostřehnutelném okamžiku, ve chvíli, kdy to navíc nikdo ani nečekal, se stala nečekaná, prazvláštní věc. Možná to bylo osudem, možná se to stalo náhodou a nebo to taky mohl být i něčí kopanec*. Každopádně najednou, na setinu zlomku vteřiny, kterou čas, a s ním i všechny hodiny na světě přeskočily, jakoby ani ta setina zlomku vteřiny nikdy neexistovala, se vesmír, kosmos našich životů a nejen těch, rozhodl dát si pauzu a reality dvou vesmírů si daly piknik. A kdyby někdo byl vůbec schopen tu setinu zlomku změřit a pozorovat její průběh, uslyšel by překvapeně pouze hlasité a hluboké „PLOMP!“
Svět Zeměkoule…

„No tak, pánové, přece si dnes nezkazíme večer nějakým výhrůžným dopisem. Myslím, že teď prostě půjdeme na scénu, na chvíli na vše zapomeneme a pak to někde ohlásíme a budeme to řešit!“ snažil se své dva kamarády uklidnit Max Veliký, přirozený vůdce této skupiny tří známých akrobatů, možná dokonce v této branži i těch nejznámějších. Je pravda, že Max nebyl přitom zrovna věrný svému jménu, aspoň výškou své postavy tedy byl ze všech tří nejmenší, ovšem při dané skutečnosti, že byli všichni tři, Max Veliký, Oro Bohatýr a Lis Železňák, liliputáni, tak se to tak nějak i ztratilo.
„Já si myslím, že by jsme s tím měli okamžitě praštit. No co ti je víc milejší, peníze nebo život?“ ozval se na to Oro.
„Peníze nebo život? Jsme snad v nějaké džungli, či co, a nás snad přepadli nějací banditi? Ne! Ticho a makáme na tu scénu, už nás vyvolávají podruhé!“
Na tak jasný rozkaz přirozeného vůdce nezbývalo ostatním než uposlechnout a rychle se rozběhli směrem k aréně na své vystoupení. Nevšimli si však nenápadného stínu skrytého za těžkými plnými regály se středověkými zbraněmi i nějakou tou zbrojí, a hlavně, ke své smůle, si ani nevšimli, že onen stín má kolem sebe ještě několik takových stínů a všichni dohromady naráz zatlačili na ten obrovský regál, kterému nezbylo, než se svrhnout na překvapené a šokem zmražené liliputány… „PLOMP!“

* A čí, pro Boha?

Svět Zeměplocha…

„To snad nemyslí vážně! Pouhých 100 zlaťáků za naše hlavy! To jsme schopni vydělat za pár neděl, a to klidně i bez přesčasů. Co jim vůbec na nás vadí?“ zakroutil hlavou Zlatovous.
„Myslím, že tady prostě jen trochu ty rádobyzákony žerou. Kdo to kdy viděl, že loupit a krást můžou jen členové nějakejch blbejch cechů. Máme snad svou hrdost, ne? A ta nebude nikdy organizována v jakémkoliv nesmyslu!“ odpověděl Mlčoch.
„Každopádně teď ale nevíme, jestli se máme tímto apelem vylekat nebo rovnou naštvat!“
„Já sem teda pořádně nasranej!“ zareagoval Pojadchleb.
Docela tichý rozhovor tří pravých horských trpaslíků, v podstatě recidivistů, kteří sami sebe hrdě nazývali „Bratrstvo Tří“, najednou uťal nenápadný klapot podkovaných bot mířících směrem k jejich skrýši schované v šeru noci i tmavého stínu přilehlé už značně sešlé budovy. Možná nakonec těch bot bylo i o něco víc, protože najednou se z okolní tmy vylouply kužele světla a zkoprnělé trpaslíky hned oslepily.
„Jménem zákona města Ankh-Morporského! Zde Městská hlídka, jste téměř obklíčeni, vzdejte se!“
„Hlupáku, jak téměř, docela! Ta zadní stěna hraje za nás a to se taky počítá!“
„Jménem zák…Uhmm!“ zarazila Rulfena, čerstvého desátníka hlídky, pořádná rána do zad.
„Zkus to dál, Rulfe, a nezdržuj!“
„Ehm, ehm! Pod…pokud se nevzdáte hnedka teď, zaútočíme! Poslední varování!“

Samozřejmě, že to už tři veteráni všemožných bojů byli schováni před světlem v nejbližším úkrytu, za hromadou rozbitých dřevěných beden, kde bleskově vyhodnocovali situaci.
„Braši, co teď?“
„Kurde, to je ale překvápko, určitě nás prásknul ten Bonzy Prstonožka, však mu to nedarujem!“
„Takovej skvělej úkryt a teď tohleto.“
„No jo, co ale teď?“
„Zabijem ho, pro výstrahu všem ostatním, kdo by nás zase chtěl prásknout! A tak důvěryhodně přitom vypadal!“
„To si musime zas najít jinou skrýš, prostě pakárna, dneska opravdu není náš den!“
„Hej, vy tupouni! Už nám dali třetí poslední varování a mám ten dojem, že by jsme neměli řešení nějak moc dlouho odkládat. Návrhy?“
„Já tedy navrhuji tu naši známou fintu. A potom likvidaci Bonzyho Prstonožky!“
„Tákže… připrávit… KŔŔŔLÉÉÉŠ!!!!!“

I z pohledu zkušeného, dokonce velmi zkušeného policisty, jakým bezesporu seržant Tračník byl, se ovšem vyskytnou situace, které mohou napoprvé vypadat úplně nesmyslně, možná dokonce až sebevražedně, přesto jej takovéto situace vždy dokážou překvapit. A zrovna v případě obklíčení tří recidivistů nestačil jeho zkušenostmi protřelý mozek pochopit způsob, jakým se tito tři pašíci snažili vzdát. Pravda, ruce vzhůru měli, ale … ale ty sekery a kladiva v nich zrovna nebyl klasický postoj a navíc, což bylo vůbec nejhorší, si za místo svého odevzdání se zákonu vybrali zrovna to jeho a než si seržant Tračník mohl promyslet další taktiku, proběhli v šíleném úprku s „krleš“ na rtech kolem něj a ani přitom nezpomalili. Myšlenka, zpočátku velmi nesmělá a taky i trochu vystrašená, konečně dorazila na to správné místo, kde nalezla takový výrazný červený knoflík a … „POPLÁÁÁCH!!!“ zařval z plných plic seržant, „Zdrhli nám!!! Desátníku, to si vypijete, jak je možné, že jste je nechal zase utéct, vyřešíme to později. Za nimi!“

Pojadchleb se ohlédl, málem se mu to však stalo osudným. Naštěstí ten šok z pohledu na rozzuřené policisty všech druhů a ras, kteří se za nimi rozběhli, dokázal rychle překonat a o to více zrychlil. Okamžitě se zarazil o Mlčochova záda. „Kurvafix, jsme v prdeli! Kterej blbec tady postavil slepou ulici?“
„No, snad se ale nevzdáme, když jsme tak brilantně prorazili to obklíčení?“ ozval se Zlatovous.
„Pokud by měl někdo takový návrh, ať se nejdříve podívá na naše pronásledovatele!“ navrhl Pojadchleb a jako na povel se všichni ohlédli zpět. Na začátku slepé ulice se vynořili první z těch lovců a zjevně ani nemínili zpomalit, přičemž výraz jejich nasranosti ve tváři stoupal úměrně se vzdáleností, kterou museli při pronásledování uběhnout. Navíc se ani nešlo ulít, když je zezadu hurónským řevem pobízel jejich velitel seržant Tračník. Zlatovous promluvil všem z duše: „Ti nevypadaj na to, že by dodrželi při zatýkání ňáká naše práva.
„Doprdele, musíme odsud pryč a to hned!!!“ a s dalším „krleš“ na rtech se vrhnul se svou sekyrou na malá pokovovaná dvířka ve zdi. Prvně to přitom odnesl nápis „Služební vchod, vstup zakázán, životu nebezpečno!“
Bratrstvo Tří na poslední chvíli vběhlo do místnosti za dveřmi, tedy za tím, co z nich zbylo, a jako tornádo nehledíc na důsledky, se vrhli všichni do další místnosti, plné nějakých baněk a skla a nádob i nějakého zvláštního človíčka, který tam cosi zrovna kuchtil a při pohledu na tři hřmotné trpaslíky, kteří v plném běhu zlehka proráželi koridor jeho pracovnou, zbledl okamžitě ve tváři, na hlavu naučeným pohybem narazil přilbu, ruce zastrčil pod ochrannou vestu a vrhnul se na zem.
„Bhúúúmpf,“ obrovská ohnivá exploze, tlaková vlna, řinkot tříštěného skla, hroutící se stěny i strop, naprasklé ušní bubínky a pocit lehkosti. Tři trpaslíci a jeden človíček* vyletěli jako projektily z ústí hlavně stropem i střechou budovy a …„PLOMP!“

Zeměplocha…

Liliputáni se překvapeně zvedli z hromady trosek, ze kterých ještě stoupal dým a kouř.
„Ježíši! Jeden blbej regál a takováhle spoušť. Stejně nechápu, kde se tu vzala!“ zakroutil hlavou Max.
„Chlapi! To se mi nějak nezdá. Toto přece nemůže být náš cirk?“ zauvažoval Oro.
„Támhle za tím dýmem vidím nějaké postavy, Maxi, ale zvlášť ta jedna je nějak podivně veliká, nezdá se ti?“ ukázal na siluety postupující závalem. Za chvíli zahlédli zejména jednu vysokou mohutnou siluetu, s přilbou na hlavě a nějakým klackem v ruce, jak se protlačuje sutinami k nim. Silueta na ně hlasitě zařvala:
„Stůjte, delikventi, tady Navážka, seržant Městské hlídky a okamžitě se mi odevzdejte, ináč vám natluču, že vás vlastní máma nepozná!“
„Chlapi, průser! Zdrháme!“
Po několika minutách usilovného běhu neznámými uličkami najednou liliputáni zahlédli malé postavy v dáli, jak vcházejí do jedněch dveří v kamenné zdi domu, nad nimiž visela velká cedule „U trpasličího trylku“. Přitom postavy byly tak malého vzrůstu, jakoby snad všichni byli také liliputáni. Našinci!

*Onen človíček je samože alchymistou, a pokud má tak skvěle chráněný zrak, nos včetně své myslivny i ruce, není třeba se ním dál zabývat. Přežije, a na místě dnešního výbuchu bude už další den chystat další nesmělý a o to nebezpečnější pokus!

Celá hospoda na chvíli ztichla, když se ve vstupních dveřích objevili tři neznámé stíny. Když ale v přítmí a dýmkovém kouři poznali, že jde jen o další tři trpaslíky, zabáva se opět v plném proudu rozproudila. V hospodě se právě domlouvali na rvačce s troly, která měla proběhnout dnešního večera někde u starých zřícenin Ankhbronxu. Zároveň několik dalších nedočkavců si začlo leštit zbroje, válečné sekyry i bojová kladiva, včetně několika mečů. Hospodský, mimochodem také trpasličího původu, ovšem podnikatel, zatím svižně roznášel plné tácy žejdlíků piva i masa. Za chvíli zabočil ke třem nově příchozím, sedících zplihle u stolu v koutě. Na stůl jim hodil tři piva a okamžik počkal na další objednávku, poté odklusal dál. Tři liliputáni se pustili hltavě do položeného piva, jen zasyčelo.
„Hele, Rejpe, tam ti tři sou opravdu divní. Ty jejich šaty a tak, určitě nejsou zdejší,“ zamumlal k jednomu z vehementně debatujících trpaslíků hospodský. Ten se jenom pousmál a řekl ostatním:
„Že by nám tu Městská hlídka nasadila své agenty? Jestli náhodou nedomlouváme další rvačku s těmi blbými nedorostlými troly? Myslím, že bude jen dobře je trochu vyzkoušet, co kamarádi?“ a pomalu se zvedl od stolu a zamířil ke třem liliputánům.
„Zdar, přátelé!“
„Nazdar, známe se snad, pane?“ odpověděl Max.
„Tak nás tady celou tu partu v hospodě, cirka dvacet poctivejch trpaslíků, napadá, estli pak nejste vod hlídky a neděláte tu nějakou posranou špionáž, špiclové zasraný!“ přitvrdil Rejp a všichni za ním znatelně potichli a své zbraně vyzývavě položili na stoly. Max s Orem měli přitom co dělat, aby udrželi už nervově nabíhajícího Lise.
„Klídek, Lisi, to bude nedorozumění, pane!“ obrátil se Max na Rejpa. „My nejsme žádní špióni, ani žádná hlídka. A taky by jsme nejraději ani žádnou hlídku či policajty vůbec nepotkali!“
„Ohó, to je ale přesvědčení! No nic, hospodskej, podej mi tu pro ty naše nové chlapy nějaké zbraně, ať se taky připraví, půjdou s náma a tam nás všechny přesvědčí, že to myslí vážně!“ přikázal hospodskému, který už za chvilku chvátal zpátky s několika kusy zbraní, pozůstatku po několika jiných trpaslících, kteří svou životní pouť ukončili v této hospodě a neměli ani poblíž žádné příbuzenstvo, které by po nich mohlo dědit. Liliputáni nevěřícně hleděli na hromadu železa před sebou, ale když pohlédli na ke všemu odhodlanou hospodu, neváhali a začli si vybírat. Max a Oro si vybrali po narezlém meči, co nejlehčímu, a pouze Lis Železňák hned šáhl po nejtěžším a nejmajestátnějším kusu, po obrovském válečném kladivu, které si uznale potěžkal v ruce.
„No tomuhle říkám kus železa, přátelé. S tímhletím se pustím třebas sám do celé téhlé hospody, stačí říct!“ a významně pohlédl na Rejpa, který trochu pobledl. Když však za ním zahlédl zvedající se spoustu trpaslíků, někteří s podobným vercajkem, rychle se opravil: „Ale škoda ho vybíjet na tuhle přátelskou partičku, raději se pustím do těch troupů, o kterých jste se před chvílí bavili!“
Na hlavním Ankhbronxském náměstí, na jeho obou koncích, se pomalu formovaly dvě skupiny nepřátelských trpaslíků a trolů. Skutečností zůstává, že náměstí už mělo svůj zenit za sebou a s nejvyšší pravděpodobností se takových bojů, jaký se chystal i dnes, tady událo bezpočet. A podle toho také již vypadalo. Jen pamětníci pamatovali, že kus rozbitého skaliska uprostřed kdysi býval pěknou kašnou. A právě ke kašně vyrazili postrčení tři liliputáni s Železňákem vepředu. Když si pečlivěji prohlédli nasupené troly, v několika okamžicích jim před zatmělýma očima proběhly nejdůležitější chvíle života a Oro Bohatýr se málem dostal do fáze tmavého tunelu s jasným světlem na konci.
Na druhé straně náměstí zatím netrpělivě čekalo deset trolů v čele s Pruďasem. Většina z nich měla okované palice a dva si vzali dokonce i řemdichy. Kolem těchto dvou si ostatní udělali uctivý odstup, zvláště po zkušenostech z minula, kdy přišli k úhoně nejen vedle stojící spolubojovníci, ale uživatelé řemdichu sami byli ještě dnes pěkně pochroumaní a potlučení. Pruďas všem pokynul a parta trolů se pomalým vážným krokem vydala proti trpaslíkům.
Liliputáni neměli kam ustoupit a dopředu se jim moc nechtělo. Pouze Železňák, když uviděl skupinu obrovských nepřátel, se už viditelně těšil na nadcházející souboj. Snad se v nitru jeho mozkovny probudila skrytá touha nebýt jen zakrslým člověkem, liliputánem, ale stát se opravdovým trpaslíkem, neohroženým válečníkem a odvěkým nepřítelem trolů.

„Hurááá!“ zařval z plných plic Lis Železňák a rozběhl se proti trolům s železným kladivem roztočeným kolem své hlavy. Jeho kamarádi chtě nechtě vyrazili za ním.
Z pohledu Pruďase vypadal ten předvoj souboje dvou ras trochu zvláštně. Ti tři trpaslíci vypadali nějak divně a snad jenom o tom prvním by se dalo říct, že vypadá, jakoby by měl opravdu v úmyslu zaútočit. Než však stačil domyslet jakékoliv souvislosti, pochopil, že roztočené těžké železné kladivo může být ještě nebezpečnější než roztočený řemdich trolí rukou a to když právě tím kladivem s letícím trpaslíkem na jeho konci dostal obrovskou ránu přes hubu a v bezvědomí se skácel k zemi. Další dva trpaslíci se navezli do zbytku trolů, kteří se do nich pustili zbraněmi hlava nehlava. Po pádu se Železňák stačil akorát otřepat z nečekaného letu vzduchem a svou novou oblíbenou zbraní začal útočit na kolena a prsty nohou nepřátel. Trolové se všemožně zatím snažili tři dotěrné trpaslíky zatlouct nebo rozdrtit, ale způsob boje, proti jakému bojovali, vůbec neznali. Zejména když dva z trpaslíků, Max a Oro, namísto tvrdého boje odhodili své zbraně a různými přeskoky, přemety a salty se úspěšně vyhýbali jejich zásahům. Netrvalo dlouho a v zápalu boje na řadu přišli i obávané řemdichy. Měly úspěch. Aspoň pro stranu soupeře, který už s úsměvem sledoval, jak se zbytek trolů snaží vyhnout svištícím jehelnatým koulím na řetězu a někteří zasažení dokonce i zapomněli na řevnivost s druhou rasou a snažili se vracet rány řemdichem vlastním spolubojovníkům.

„Kamarádi, Železňáku, Maxi a Oro! Tak takovýhle boj sme už dlouho neviděli a doufám, že se tu zdržíte o něco déle, s vámi je fakt sranda! Hospodský, nalejvej, jde to na mě!“ zařval veselý Rejp a celá trpasličí hospoda zaaplaudovala vítězům dnešního souboje s troly, o kterém už po celém městě začaly pobíhat historky. Každý začal s pivem v jedné a s flákotou v druhé ruce rozebírat jednotlivé detaily boje a očividně se této zábavy nemohl nikdo nasytit. Dnes je Velký Trpasličí Den.
„Buch! Buch!“ zaklepal někdo na dveře hospody. Ta naráz ztichla, vždyť v hospodě se nikdy neklepalo. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil trpaslík v uniformě Městské hlídky. Okamžitě všichni nenápadně vytasili zbraně, až zarezonoval vzduch v místnosti.
„Ehm, ehm! Prosím, žádné problémy, občané, soudruzi trpaslíci! Musím jenom předat nějaký dopis a nerad bych, aby tak banální záležitost tady u vás řešil ještě někdo jiný!“ rázně pronesl Postihnout a vydal se neohroženě přímo mezi stoly, kde zahlédl ony tři slavné nové bojovníky.
„Pánové! Otiskněte mi, prosím, váš palec na tento list a já vám zde předávám obsílku k nám, na Policejní stanici, k podání vysvětlení, samozřejmě!“

Zeměkoule…

„PLOMP!“… těžký regál s řádnou silou narazil do tří trpasličích začouzených hlav, zakrytých zprohýbanými přilbami, a zarazil je pod sebe do země. Stíny ve stínech se zase tiše rozplynuly do jiných vzdálenějších stínů. Hluk způsobený pádem několika desítek plechových zbrojí i zbraní na místo hned přilákal několik lidí, zaměstnanců Cirku.
„Ty vole! Víš, jak nás teď šéf sjede? Rychle to musíme dát zpátky, zaberte!“
„Umpf, hrmpf, doprdele!“ ozvalo se z pod obrovské hromady spadlého harampádí. Zároveň z hromady bleskově vyjela pěst a cestou nahoru odpálila jednu ze zbrojí na překvapené okolostojící, kteří s okamžitým šokem uskočili o něco zpět. Někteří jen v tichu vyčkávali, zdali se za rukou neobjeví nakonec i zbytek, doufajíc, že nepůjde o jednu z těch nechvalně známých mumií.
„No to jsou srandičky, pánové!“ zvolal zpoza ostatních nově příchozí, samotný to šéf Cirku, sir Mantinel, který už jen spatřil těla vyhrabávající se z plechové hromady. „To si myslíte, že lidi tam uvnitř si snad dají pauzu, než vy se uvolníte? Okamžitě na SCÉNU!!!“
„Si dělá prdel, ne?“ zamumlal Mlčoch, kterému se ještě, jako i ostatním oboum, kouřilo ze šatů i zbroje.
„Ňák mě bolí hlava a co je to tu za bordel kolem?“
„Óóó, tolik vercajku jsem pohromadě už dlouho neviděl,“ odpověděl Pojadchleb a zkusmo vybral nejbližší palcát z hromady, „a to je mi pěkná lotrovina, kdo tenhle zmetek vyrobil, ten by si tím zasloužil i zemřít!“
„Nechte si ty řeči, pánové, támhle je vstup a makejte!“ zařval už téměř nepříčetný šéf, až i veškeré železo v okolí zarezenovalo.
„No, no!“ ozval se ohluchlý Pojadchleb, „snad se až tak nic nestalo, aby jste nám dělal takovýhle věci, ale když už si přejete našich služeb, za dobrý peníz vám rádi splníme každé vaše přání.“
Mantinel překvapeně polkl, „ehm, ehm, tak takovéhle jednání o zvýšení platu jsem v životě nezažil. Jen aby se vám to někdy nevymstilo! Bohužel by mě ti lidi asi roztrhali místo vás, tak platí, zbytek dohodneme později, ale pamatujte: JÁ jsem tu šéf a teď už konečně padejte!“

Tři příslušníci Bratrstva Tří nekompromisně vběhli pod ohromným modrým závěsem do kruhového prostoru za ním, kde je uprostřed oválné plochy na místě zastavil ohromný potlesk několika plných řad okolosedících diváků. S úžasem se rozhlédli kolem sebe, bojové sekyry i kladiva v pohotovosti, a ostražitě pozorovali, odkud přijde ten údajný nepřítel, kterého rozsekají na kousky. V tom se zezadu ozval Zlatovous:
„Dyť my sme vlastně v kleci, no podivejte na to!“
„Doprdele! To je past! Ale zadarmo naše životy nedáme, to ne!“
„Jeden za všecky a všickni za jednoho!“ zvolal Mlčoch a pootočil se ve směru právě se otvírajících nízkých vrat, z nichž v klídku vyběhli tři velmi nebezpečně vypadající lvi. V hledišti postupně ustal potlesk a jen jakoby z jednoho hrdla zazněl hluboký povzdech. Tři lvi za zatím usadili naproti sobě stejně daleko na třech barevných bubnech. Unaveně zívli, se zuby vyceněnými.
„A kurde! Tyhlety přerostlé chlupaté asi kočky sice neznám, ale ta jejich kukuč a ty zuby se mi vůbec nelíběj!“ špitl Mlčoch.
„Tak jak teď? Každý jednu nebo všichni na jednu?!“
„Navrhuji naše taktické a osvědčené „kkŕŕŕlééš!““

Zatím nedaleko ocelové klece postával muž, který právě něco vysvětloval velmi vehementně něco vedle stojícímu jinému muži.
„Sire Mantineli, tohleto je už vrchol, co si dovolíte. Tohleto vůbec není program, jaký jsme si domluvili dle smlouvy. Jestli vaši muži jen máchnou tou zbraní směrem k mým lvům, tak se na ně vrhnou a roztrhají je cobydup. Doufám, že mají dobrou pojistku.“
„Předem se omlouvám, pane Hnědopichu, taky se mi dnes zdají ti tři nějací divní, ale na mou duši, můj nápad to nebyl!“

První ze lvů, který měl tu čest být vybrán za cíl číslo jedna, zpozorněl. Aby ne, když nějací zarostlí a smradlaví pidižvíci se řítili směrem k němu s lesklými předměty v rukou a všichni dohromady na něj něco řvali. Něco v něm, přímo v jeho srdci, mu napovídalo, že takto by se přátelé chovat neměli, a z hloubi duše se na povrch začalo prodírat tiché, ale hutné a výhružné zavrčení. Tři muže to ovšem ani nezpomalilo, ba naopak, ještě více zesílili svůj bojový pokřik a každý z nich svou zbraň roztočil ve smrtonostné piruetě nad hlavou. Tiché zavrčení se najednou přelilo do své další fáze a lev strašlivě zařval, s vyceněnými tesáky se vztyčil na svém bubnu a napjal se, připraven k už zapomenutému útočnému skoku na kořist. Ostatní lvi vyprovokovaní vyslanou zuřivou aurou svého druha provedli totéž. Tři trpaslíky nejdříve nárazová zvuková vlna šokovala a poté i za ní následující zkažený lví dech. Lvi skočili. Teď už to nebyli ti cirkusoví lví krotcí maňásci, ale pořádně nasraní lvi, kteří si navíc uvědomili, kde by mělo patřit jejich místo a že jsou to oni, kdo jsou vládci všech tvorů na světě. A důkazem jejich sebeuvědomění budou právě ti tři, kteří se o to nejvíce zasloužili.
Ovšem tři trpaslíci jako veteráni mnoha bojů se zmrazující zvukovou vlnou nenechali zaskočit, a i když je okamžitě jejich „kkŕŕŕlééš!“ zejména pod náporem smradlavého dechu přešlo, pohotově se pod prvním letícím lvem vyhli a zatímco on sám měl potom problémy s dalšími dvěma, kteří se na něj řítili vzduchem, zatočili hned ke kovové kleci a po

profesionálně provedeném útoku na kovové tyče klece vběhli mezi nadšeně aplaudující obecenstvo a zmizeli další dírou v protější stěně stanu.*

„Já vám říkám, že po nás někdo de! A to tvrdě!“ odpověděl Pojadchleb.
„No jo, ale kvůliváčemu? Dyť jsme snad ještě ani nikoho nezabili, pokud se tedy nějak nepřipletl.“
„Jak jsme dopadli do té hromady plechu, tak přímo přede mnou vlál ve vzduchu tenhle papírek, pro jistotu jsem si ho schoval, však víte, kdyby mě to najednou chytlo… nečumte tak blbě!“ ohradil se Zlatovous s kusem papíru v ruce, po krajích zdobeného nějakými kresbami. Když to uviděl Pojadchleb, okamžitě mu ho vytrhl z ruky:
„To by mohlo být nějaké prokletí, blbe, proč si to bral vůbec do ruky? Vidíš ty záhadné runy po krajích?“
„Tak co se tam píše, Pojadchlebe?“ rýpnul si Zlatovous a dál pokračoval v cídění své oblíbené sekyry.
„Neprovokuj, ti dobře radím! Ale mám nápad, někoho zastavíme a slušně, zdůrazňuji slušně, požádáme, aby nám to přečet!“

* aplaudující obecenstvo nadšeně aplaudovalo jen do chvíle, než se na chvíli sami sebou zaměstnaní lvi otřepali a čerstvě vzniklou dírou v kleci pronikli mezi ono obecenstvo, kde začali jasně všem dávat najevo, kdo že je tady tím pánem všeho tvorstva.

Policejní hlídka sedící obkročmo na dvou koních* znuděně pozorovala okolí zábavního parku města a co chvíli po očku pokukovala po hodinách, o kolik času se už přiblížila chvíle padla. Najednou první z nich na koni, který vypadal jakoby už mlel z posledního**, zpozorněl a ukázal před sebe, kde se na něj šklebil nějakej lilipután se sekerou v ruce.
„Přejete si pane?“ zcela bez emocí se zeptal první policista.
„Ehm, ehm. Já jenom, jestli bys mi, kámo, mohl přečíst něco z tohohle papírku.“
„Srandičky, to vás užije. Ale my tady nejsme na žádné pouti ani v cirkusu, takže prosím my si netykáme a už vůbec nejsme žádní kamarádi!“ napružili se oba orgáni.
„Ohóó! Tak my panstvu nejsme dost dobrý?! Ale máš štěstí, že mám výjjimečně dobrou náladu, a tak mi KURVAFIX!!! přečti ten cár papíru a pak si běž klidně potykat do prdele!“ zaculil se Mlčoch, jehož úsměv plný zkažených zubů za strništěm vousatého slepence na chvíli zarazil i začínající vztek policistů. Mlčoch se obrátil na nedaleko stojící přátele:
„Doufám, že je to porád slušně, protože jestli mě budou ještě chvíli srát, tak do nich skočím. Takhle blbé a nafoukané lidi bys i u nás pohledal!“
Policisté se na sebe významně podívali a nenápadně povytáhli dlouhý gumový obušek.
„Ták dobrá, pane, včetně vašich přátel, prosím vaše doklady totožnosti a to ihned!“
„Toto co? Tady mám jen tenhle ten papír a rád bych už věděl, co na něm je!“ se sebezapřením a maximálním ovládáním podal orgánu papír.
„No, na občanku to tedy nevypadá. Ukažte?“ převzal kus papíru policista a nahlas četl:

Rozsudek

Tímto vás odsuzujeme k trestu smrti jakýmkoliv způsobem za vaše činy směřující proti zájmům naší organizace. Proti tomuto rozhodnutí není odvolání, vykonání bude provedeno neprodleně! Y A K U Z A !!!

* konkrétně tedy každý jeden policajt na jednom koni…
** ony totiž u policistů – koňáků jsou známy dvě základní sorty lidí i koní. Poznáte je velice jednoduše. První skupina koní je ta veselejší, bývá méně unavená a vůbec má i pozitivnější přístup k životu. Ta druhá skupina je dá se říct pesimističtější k životu. Druhou skupinu koní práce už ani nebaví, jsou neustále unavováni a do stáje na konci šichty přicházejí často i zpěnění. Vysvětlení? Vysvětlení je právě v těch dalších dvou základních skupinách policistů samotných. Nejde ani tak o jejich přístup k životu, i když ten také hraje svou roli, ale zejména o jejich přístup k životosprávě a tomu odpovídající tělesně konstituci.
„Braň se, Bille! Chtějí nás zabít, volej posily!“ zabodl první policajt ostruhy do svého koně a snažil se svého koně marně přinutit k rychlé akci směrem vpřed. Pozvedl svůj dlouhý obušek, napřáhl se a … a v té chvíli, když kůň konečně zabral, mozkové centrum rovnováhy se přetížilo a policista pomalu začal přepadat vzad dolů. Na to druhý policista téměř v šoku volající do vysílačky o naléhavou pomoc vytasil zbraň z pouzdra; „Jménem zákona, vzdejte se a odhoďte zbraně, jinak střelím!“ A nato hned okamžitě následoval svého druha v letu na zem, když do něj bleskurychle udeřil tupou stranou své sekyry jeden z těch malých útočníků.
„To byla asi zase nějaká městská hlídka, co?“ se díval na ležící policisty Zlatovous.
„Taky myslím, fakt dost akční, ale asi to budou nějací nováčci, ty jejich reakce by nestačili ani na zkamenělého trola!“
„Hej, chlapi! Myslím, že máme další návštěvu, už je sleduju delší dobu a furt nás pozorujou. Jo, támhle ti vlevo, už míří k nám,“ upozornil ostatní dosud nečinný Pojadchleb.

Zeměplocha…

Kapitán Elánius seděl za svým stolem v kanceláři, když hlásná trouba na stole naráz zařinčela. Elánius ji pozvedl, chvilku poslouchal a odpověděl pouze: „Ať vstoupí!“
Do místnosti vešli tři liliputáni a přijali místo nabídnuté kapitánem.
„Takže, pánové, rád bych věděl, kdo vlastně jste a co tu pohledáváte!“ přešel přímo k věci Elánius. „Nemám rád zvláště rušivé elementy ve městě a vy jste mi za poslední dva dny vyvedli téměř polovinu města ze svého klidu. A já vás snad ani nemůžu řádně potrestat, aby mi tu ještě nevznikla nějaká blbá demonstrace!“
„Kapitáne, rádi vám vše vysvětlíme,“ začal Max, „ovšem ani my sami nevíme vlastně, na čem jsme a vy by jste nám snad mohl pomoci“ a pustil se do vyprávění zážitků těchto dvou dnů. Takticky ovšem vynechal tu část života, kterou jakoby prožili na jiném světě, zejména poté, co se to pokusili vyprávět a snažit se nějak zdůvodnit v hospodě „U trpasličího trylku“ a parta to brala jako jeden z dalších perfektních fórů dne. Kapitán Elánius pozorně poslouchal a vážně pokyvoval hlavou.
„Dobrá, ale stejně by mě zajímalo, co všechno jste mi zamlčeli, třebas z vlastní minulosti. Teď ale mám důležitější věci. Krom jiného jsem vás předvolal, protože se mi doneslo, že na vás vyslal své hrdlořezy představený cechu vrahů, Morthus, nejspíš jedna z jeho
pravidelných objednávek. A já si opravdu nepřeji nepokoje ve městě, aby mi tu trpaslická menšina potom zahájila válečné tažení proti členům cechu. Ne, ne!“ významně se odmlčel Elánius a pohlédl na vyjevené trpaslíky.
„Tak nám nějak zkuste zajistit policejní ochranu, pane kapitáne,“ ozval se Oro, ale na mimické reakci ve tváři kapitána Městské hlídky hned viděl, že to asi nebude ten správný nápad.
„No, já vidím pouze dvě řešení. Buď okamžitě opustíte město, k čemuž vás samozřejmě nutit nemůžu a nebo…, ehm, ehm, nebo se můžete přihlásit do jednoho z našich zkušebních projektů a pak by jste snad mohli i tu vaši ochranu mít.“
„A co to má jako být? Dělat terče na střelnici, pokusné figuranty nebo tak něco?“ Zeptal se Železňák. Elánius jen zavrtěl hlavou.
„Ne. Ale na oficiální žádost patricije, tedy rady města chtěl jsem říct, musím zahájit zkušební projekt Policejní akademie a pokud to váš zdravotní stav, věk a fyzička dovoluje, můžete nastoupit. Taky je třeba vašeho čestného prohlášení, že v minulosti jste nikoho nezabili, pouze v sebeobraně a čestném souboji. Co vy na to?“
„To jako že by z nás byli policisté?“
„To myslíte vážně, kapitáne?“ nestačil se Max spolu s ostatními ještě ani vzpamatovat z prvního šoku, když zjistili, že se neznámo jak objevili před šokem druhým, úplně někde jinde a možná i na jiném světě a teď by ještě z nich chtěl tenhle kapitánek zdejší policie udělat blbé policisty. Jenže měli jiné řešení ve světě, který byl pro ně jednou velkou neznámou, s najatými zabijáky v zádech?
„Kapitáne, myslím že se dohodneme a tu práci berem!“ potvrdil Max poté co ostatním v rychlosti osvětlil neutěšený stav věci.

„Budíííčééék!!! Tramtarará!“ probudil všechny nové rekruty Policejní akademie řev z chodby jejich ubikací.
„Nástup na kondičky! Pět minut!“
A tak začal první z mnoha perných dnů při výcviku v akademii, jehož se zúčastnilo třicet absolventů, představitelů různých tříd a ras města, každý se všelikou minulostí. Harmonogram výcviku byl jasný a jednoduchý. Každé ráno budíček, rozcvička, snídaně, školení až do oběda, potom praxe a večer občas i volno, někdy zase praxe. A tak to mělo trvat celé dva měsíce, na závěr ukončené závěrečnou zkouškou.

„Dobrý den přeji, pánové absolventi!“ zvýšil hlas Rulfen, desátník Městké hlídky, který před chvílí právě dostal na starost výuku dopravní bezpečnosti města.
„Dnes vám řeknu něco o řešení situace, kdy odstavené povozy brání dalším v průjezdu. Pokud tedy není možno projet kolem takového zaparkovaného povozu, musíte nejlépe v nejbližších dveřích najít majitele a řádně mu přikázat, aby s povozem odjel, jinak bude neprodleně rozebrán na součástky a na jeho náklady odvezen na sběrné místo. Koně, voli, osli a vůbec tažná zvířata budou zabaveny v Městských stájích do zaplacení pokuty. Nějaké dotazy?“
„A pokud majitele neseženeme?“ zeptal se jeden z absolventů.
„Musíte to řešit taky trochu intuitivně, že jo! Chvíli se snažíte ho najít a pokud ho nenaleznete, prostě necháte vůz rozebrat a na stěnu nalepíte upozornění, tenhleten tiskopis a žádný rukopis, kde se jeho zbytky nacházejí. Tak mě ještě napadá, před vlastním rozebráním se zkuste kouknout na dvířka, jestli tam není nějaký erbovní znak, korunka apodobně. Rozebrání takového vozu by vás mohlo nakonec stát i místo. U těchto povozů se zvlášť nezapomeňte slušně podívat i dovnitř. Jak říkám, řešte to intuitivně na místě! Ano, další dotaz?“
„Bude už kuřpauza?“

„Tak co, seržante Vymysliku, jak si vedou naši nováčci?“ zeptal se v křesle uvolněný Elánius přiděleného třídního učitele absolventského prvního ročníku akademie. Vymyslik sám, staršího věku s pokročilou pleší a tvrdýma učitelskýma očima, stál před kapitánem neustále v pozoru a teprve až opakovaná rázná žádost, ho přinutila provést před velitelem pohov.
„Pane, většina z nich, na to jací to jsou lempli a se svou minulostí, ujde. Ovšem trápí mě zejména ti tři, na které jste mě obzvlášť upozorňoval. Ze všech stran ke mně od přednášejících přichází stížnosti. Nic vážného, ale oni snad na každé přednášce něco mají proti zažitým zvyklostem, například se podivovali, že kvůli každému špatně stojícímu vozu děláme takové tirády, když někdy je podle nich jednodušší a rychlejší jim nasadit botičku a nechat upozornění nalepené na tom voze s tím, že se mají spojit s nejbližší hlídkou a to jim pak tu botu proti pokutě sundá. Chápete to? Už jsem si myslel, že je nějak uplatil obuvnický cech kvůli kšeftu nebo něco podobného, ale potom taky začali řešit otázku alkoholu při řízení, oni dokonce chtěli nejen zatrhnout chlast při tom řízení, ale i před ním! Umíte si představit důsledky takovéhle prohibice? Jo, a taky další stížnost od Rulfena, kterému při přednášce ti tři vytýkali, že by bylo vhodné, kdyby si občas na určitá místa bral civil a vystupoval tak nějak operativně. Vždyť policista v civilním ošacení, kapitáne, snad už ani policista není, že? A to ještě nemluvím o jejich žádosti o vydání Zákona o Policii, Vyhlášky o dopravě a jiných papírových nesmyslů, jako by jsme si měli my, strážci pořádku a nejvyšší ozbrojená síla ve městě, něco nechat blbým zákonem nařizovat!“
„Hmmm,… zajímavé, Vymysliku, zajímavé. Ono na nich něco bude. Zatím to tak nechte být, myslím že s vaší prací v akademii bude spokojena i naše vrchnost, zítra jim nesu hlášení, zmíním se o tom. A řeči těch tří ignorujte, pouze mi vždy na vašem hlášení u mě oznámíte jejich další moudra. Děkuji, můžete jít!“

„Naposledy vás upozorňuji na bezpečnost při spolupráci s naším pyroalchymikem. On je sice opatrný, ale to samé se nedá říct o těch jeho koktejlech, ty mají občas tendenci vybuchovat. Budete tam tedy chodit po čtyřech, praxe bude asi na hodinu, tak první běžte!“ a pokynul Maxovi připravenému s ostatními na další část dalšího dne v akademii, tentokráte na řízené praxi v jedné z alchymistických budov ve městě. Ještě se k nim připojil nenápadný Krkoun, muž menšího vzrůstu. Když vešli do vstupní místnosti budovy, čekal už na ně pyroalchymik Zmizik a zval je dál. Ještě předtím mu nenápadně pokynul Krkoun a sám do další části budovy už nevstoupil. Zmizik tři liliputány zavedl dovnitř a tam jim hned začal vysvětlovat různé postupy namíchávání zápalných i třaskavějších láhví.
„Tak, pánové, zde máte tři tekutiny a tady ten prášek. Zatím to smíchejte v tomhle pořadí a prášek dejte naposledy. Nechte minutku uležet a pořádně protřepte. Potom vám to zkontroluji, teď se musím zajít podívat na vašeho kolegu, nějak mi tu chybí. Hned tu budu!“ a spěšně odešel dveřmi ven za Krkounem. Ten už na něj netrpělivě čekal za obrovským dubovým stolem v rohu místnosti.
„Zmiziku, doufám že jde vše, jak je domluveno!“
„Jasně, Krkoune, já zas doufám, že pak nezapomeneš na tu malou protislužbu a tu semetriku mi odstraníš co nejdřív. To víš, já to tak tiše nedokážu. Ale tady jsme v bezpečí, až tam nasypou ten prášek, vznikne prudká třaskavina reagující na jakýkoliv otřes, ale s malým dosahem, takže to odnesou akorát ti tři.“
„Konečně! Už mě to absolvování nebaví a i náš kápo je nervózní, to víš, blíží se volby do představenstva a to je vždy riziko, že předem zvoleného starého kápa se pokusí někdo odstranit se záminkou nesplněného závazku.“
„PLOMP!“

Zeměkoule…

V masce a černém kimonu zahalený velitel Killeryama mlčky pokynul svým dalším pěti také zahaleným druhům schovaných ve stínu starého činžovního domu. Překvapeně sledoval profesionální odstranění dotěrných policistů a už po druhé dnešní den ho napadlo, že splnění tohoto úkolu asi nemusí být tak jednoznačnou a jednoduchou akcí, zejména poté, když si připomněl jejich bezchybný únik ze lví klece, po kterém ještě jeho lidem i jemu samotnému zůstalo několik krvavých šrámů. Ovšem ne všichni se nakonec z té pasti a v ní řádících sebeuvědomělých lvů dokázali dostat s takovým štěstím a jen s několika zraněními. I když… pár nějakých nedorostlých trpaslíků…, hmm, hodil poraženecké myšlenky za hlavu a vyrazil svižným krokem vpřed. Nepozorovaně vytasil svou katanu a vydal se rovnou k prvnímu trpaslíkovi. Ostatní jeho akci zopakovali a jako bezchybně promazaný stroj si každá dvojice předem vybrala svého soupeře. K trpaslíkům se vznesly tři šipky se smrtonosnou přesností, aby hned poté dopadly na místo, kde stály jejich terče. Japonské bojovníky jen na okamžik zarazilo, že ony šipky sice přesné byly, ovšem tři liliputáni se jim ještě stačili uhnout a navíc se rozběhli směrem k nim. Jako pravé vycvičené zabijáky jejich reakce ani na chvíli nezastavila ta skutečnost, že je to vlastně poprvé, kdy se jim někdo takhle postavil, místo aby jen se po spatření stínu Yakuzových zahalených mužů, pokud přežil následující vteřiny, otočil a co nejrychleji utekl kamkoli jinam. Nebo se aspoň o to pokusil.
Jako dvě armády se na place nedaleko velkého Cirku střetli představitelé dvou ras, dvou světů… Nárazová zvuková vlna mohutně zařinčela až se i stanová plátna Cirku prohnula dovnitř a okolní skla oken se nebezpečně zachvěla. Katany a meče se zarazily o sebe a jen kousek za jejich čepelemi zůstávaly zarputilé a napjaté obličeje soupeřů. Boj na život a na smrt začal. Zlatovous, který jako první odrazil útok Killeryamy, se s přetočením dostal pod paži dalšího z nindžů, který jen tak tak stačil uskočit zpět pouze s lehkým šrámem na boku. Killeryama s bojovým pokřikem na rtech se vrhnul na Zlatovouse. Roztočil smrtící piruetu své katany ve stylu Dračí dech a použil tak tajnou techniku svého rodu, nikým zatím nepřekonanou. Trpaslík však počkal na správný okamžik a do rozmazané šmouhy protivníkova meče vložil svou sekyru. Killeryama zarezonoval. A jenom dlouho trénovaný instinkt mu umožnil saltem zpět se dostat z dosahu okované pěsti. Při jeho dopadu však Zlatovous na nic nečekal a jedním skokem vpřed se dostal na úroveň Killeryamy, který už opět pozdvihnul svůj meč na obranu, avšak místo útoku sekyrou přišla bleskurychlá a nečekaná rána nohou do rozkroku a vůdce japonských bojovníků zcela samovolně přijal celou její energii a provedl tak v krátké chvíli už druhé salto vzad. Trpaslík si ho však poté naštěstí přestal všímat, ostatně již nevypadal jako někdo, kdo by mohl někomu ublížit, a pouze s hrůzou přihlížel, jak si vedou ostatní jeho spolubojovníci. Pouze o třech jeho mužích by se dalo říci, že ještě drží jakous takous remízu a spíše brání své postavení, než že by útočili. Další dva bohužel už leželi na zemi, možná mrtví, možná v bezvědomí. V tom Killeryama zaslechl vzdálený něco mu říkající zvuk. Zvuk, který nerad slyší kdokoli, kdo nemá čisté svědomí, zvuk, po kterém se většina těch „bez svědomí“ zvedá a z místa co nejrychleji prchá. Konečně mozkové centrum zapnulo, houkačky policejních sirén. A spousta! Killeryama z posledních sil vstal a domluveným signálem zavelel okamžitý ústup. To už však na náměstíčko před Cirk s plnou parádou rychle přijelo pět policejních vozů, smykem se zastavili bokem k bojujícím a ze dveří vyskočilo asi deset policajtů s pistolemi i brokovnicemi v rukou a s jedním megafonem.
„Jménem zákona!“ zařval policista Makoun a nadechl se k dalšímu povelu. Najednou se však před ním objevilo zablesknutí následované kouřovou clonou. Policisté začali okamžitě pálit, ale když se mlha zvedla, poblíž nikdo nebyl, dokonce ani žádný mrtvý či zraněný. Všichni jako jedno tělo se ohlédli k dalšímu z nich držícího v ruce stále několik slzných granátů a zásahových výbušek.
„Chlapi, já nic, já tam nic ještě ani nestačil hodit!“ rozpačitě se začal bránit a nevěřícně koukal stále dopředu, „ale támhle jsou! Za nimi!“

Killeryama a jeho zasmušilí spolubojovníci běželi co nejrychleji stínem úzké zatuchlé uličky města, aby v jednom z temných výklenků boční zdi domu nenápadně zmizeli. Ovšem jen několik desítek metrů za nimi se řítili i zadýchaní tři trpaslíci.

„Kurvafix! Zrovna jsem se rozjel, když přijeli ti burani a celá legrace je v prdeli!“ postěžoval si Mlčoch, ale statečně běžel dál.
„Jasně, jenom nám nesmí zdrhnout. Snad se konečně dovíme, co proti nám mají!“
„Jo, ale musíme si pohnout! Tfuj! To je makačka. Musíme to stihnout dřív, než nás doběhnou ti blbečci v modrém za námi!“ téměř vyflusnul něco na způsob rozkazu Pojadchleb poté, co se ohlédl za sebe a uviděl hordu vyloženě aktivních policistů, možná i nasraných, když se auty do uličky nevlezli a museli běžet po vlastních. Pojadchleb zacítil pocit jakéhosik dejá vu. Neměl však čas nad tím přemýšlet, protože první Mlčoch zatočil zničehonic do jednoho z výklenků, kde v plné rychlosti prošel zavřenými dřevěnými dveřmi.

„Vstupte!“ ozvalo se potichu za dveřmi, ale Killeryama by si nikdy nedovolil v tomto případě a na tomto místě cokoli nezaslechnout.
„Mistře!“ uklonil se a potichu vyčkával.
„Ááá, konečně, můj yazi! Už jsem si začínal myslet, že se snad s tebou něco stalo. Že snad máš nějaké potíže s tím banálním, ale přesto velmi důležitým, úkolem!“ odmlčel se Mistr. Přitom, jak seděl za velkým dubovým stolem, ani nevypadal na to, že je jedním z nejmocnějších vůdců nechvalně proslulé Yakuzy, společenství vrchnosti japonské mafie, starý šedivý muž, shrbená ramena a hlava bez vlasů. Při uvítání pomalu pozvedl svůj zrak, ostré pronikavé oči, na Killeryamu, jednoho ze svých nejlepších lidí, kterému kdykoli mohl svěřit jakýkoliv úkol. Zatím nezklamal. Jenže něco neznámého v Killeryamových očích mu říkalo, že nemusí být vše tak jednoznačné, jak na první pohled vypadá.
„Mistře, odpusťte mi!“ poklekl yazi Killeryama a třískl hlavou o zem. A když Mistr zůstal mlčet, rozhodl se podat mu tu zprávu bez vyzvání. „Jsou to ďáblové, Mistře, ovládají neznámé a nepřekonatelné bojové umění, na které jsme byli krátcí. Snad jen větší počet nidžů by je mohl zvládnout!“ a začal zachmuřenému Mistrovi podávat zprávu o dnešní akci. V tom do místnosti vrazil jeden z osobních mistrových strážců.
„Mistře! Dovnitř se dostali nějací tři ozbrojení liliputáni. Naši lidé je právě pacifikují, ale vyhlásil jsem pohotovost. Už byli spatřeni v ulici i policisté zásahové jednotky a to by mohl být problém!“
„Nepodceňuj ty tři, Yamo!“ upozornil pohotově strážce Killeryama, který už tušil, k čemu asi může ještě dnes dojít. Mistr vstal od stolu a z vrchního šuplíku vytáhl starou dobrou pistoli ČZ-75.
„Nechcete snad ode mě, abych je šel vyřídit sám?! Na ty tři se jdu hned podívat, pošli nějaké muže, ať zablokují náš vchod a pošli těm chrtům tam venku zatím nějakou návnadu, snad se nám vyhnou!“

Mlčoch jen v údivu zíral kolem dokola, když do něj zezadu narazili jeho přátelé a málem ho povalili na zem. Všichni strnuli, taková nádhera v tak zvenku špinavém a smradlavém domě. Stáli v obrovské hale pokryté hustým perským kobercem, zářícího čistotou, až na ty rozbité dveře na zemi a pod nimi ležící postavou s černým copem na hlavě, momentálně v bezvědomí. Na konci haly stoupaly vzhůru pravé dřevěné schody v barvě dubu do výšky několika pater. A na těch patrech stejně jako oni na ně zírali i další muži v jakýchsi hábitech a s černými copy na hlavách. Pouze chvíli však vydržel tento stav rovnováhy a po náhlém ukončení tohoto opravdu vzácného okamžiku se posvátné ticho rozměrné místnosti přeměnilo naráz v bojové zaryčení třech trpaslíků a i několika desítek mužů ze schodů. A opět nastal boj, tentokráte boj o to, dostat se zespoda nahoru i naopak, každá strana s jiným cílem. Boj proti takové přesile vypadal předem rozhodnutý, jenže tentokráte Bratrstvo Tří neponechalo nic náhodě a jako rozjetý vlak se řítili zástupy nepřátel, jejichž snaha je zadržet se projevila pouze ve zpomalení jejich postupu nahoru. Najednou z vrchního patra vykoukla lesklá hlava Mistra. Když viděl tu spoušť a marnost svých lidí, pozvedl svou zbraň a zamířil na prvního trpaslíka, Mlčocha. Zazněl výstřel a v tu ránu se postup vetřelců na okamžik zastavil. Pojadchleb udiveně zařval, když se mu na levé paži po neviditelném zásahu objevila krev. Všichni trpaslíci, kteří nikdy žádnou pistoli neviděli, ba ani o ni nikdy neslyšeli, však okamžitě pochopili, že nejúčinnější obranou bude živý lidský štít mezi tou zbraní a nimi, a tak se opět vrhli do boje, pouze první Mlčoch popadl toho nejbližšího tzv. trpaslickým chvatem, za koule jednou rukou a ostřím ke krku s rukou druhou, a zatímco ostatní bojovali jako divoký orkán, zároveň pomalu postupovali směrem k Mistrovi, který se marně snažil jejich postup nějak zbrzdit.
Celá hala ztichla a ponořila se do napjatého očekávání. Katany i připravené další zbraně ztuhly v půli pohybu. Jejich Mistr právě upadl na zem po prvním úderu nejbližšího trpaslíka. Takový moment, kdy by někdo Mistra udeřil, byl zaznamenán pouze v nejstarších legendách a jen pokus o to se vždy trestal pomalou a bolestivou smrtí. Mistr byl odjakživa tabu. Teď však tabu leželo s přeraženým nosem na zemi a nad ním stál jeden z těch malých upocených trpaslíků. Naráz Mistr vyskočil na obě nohy a postavil se do bojového postoje.
„Rád tě poznávám, ale myslím, že je už nejvyšší čas ukončit tu maškarádu a zaplatit za všechny škody, co jste mi způsobili!“ vyrazil ze sebe Mistr a zbraň odhodil od sebe.
„Navrhuji ti souboj beze zbraní, a pokud zvítězíš, můžete svobodně odejít!“ pomalu přenesl Mistr váhu na zadní nohu, a když vývojem situace překvapený Mlčoch odložil sekyru na zem, okamžitě se z ní odrazil a v otočce druhou nohou švihem kopl Mlčocha do tváře. Naštěstí pro Mlčocha však tento nebezpečný kop zachránila už jeho opodál letící přilbice. Jenže Mistrovy rány začaly padat jedna za druhou a Mlčoch pomalu ustupoval kolem svých druhů směrem ke schodišti. Mistr na okamžik přestal útočit a obrátil se i na ostatní dva trpaslíky.
„Pokud se teď všichni vzdáte, možná ušetřím i vaše životy!“ s povýšeným úsměvem si vychutnával vítězství. Ovšem jenom do doby, než z úst jednoho těch trpaslíků vyrazilo povzbuzení pro Mlčocha:
„No tak, doprdele, už si s ním nehraj a doraž ho, ta ruka mě tu pořádně štípe!“

A souboj začal znovu. Jenže tentokrát už nebyl tím dominantním Mistr Yakuzy, ale hlavním útočím elementem se stal divoký Mlčoch a Mistr měl co dělat, aby se jeho ranám ubránil. Pohyby obou soupeřů splynuly v jedinou šmouhu na jejich pozadí. V jednu chvíli se Mistr pokusil zvrátit boj ve svůj prospěch a několika přemety vzad se vzdálil od trpaslíka, aby znovu v situaci pod svou kontrolou bleskově zaútočil vpřed a to kombinací úderů i kopů. Jenže Mlčoch byl důstojným soupeřem a po několika utržených ranách do střední části svého těla i do hlavy se skokem hlavou vpřed vrhl jako nezadržitelná střela do svého protivníka. Mistr se zapotácel a to s trpaslickou hlavou v oblasti solaru plexus a než stačil vydechnout v uvolňujícím kime a dál zaregovat, Mlčoch se kolem jeho těla prosmýkl a chytil jeho krk do kleští. Z nohavice přitom vytáhl nůž a přiložil jej na Mistrovo hrdlo.
„Vyhrál jsi! A potupil tak mou čest! Musíš mě teď zabít, dělej!“ požádal Mistr Mlčocha o poslední službu. Jenže ať už si o praktikách Bratrstva Tří myslel kdokoli cokoli, tak skutečností zůstávalo, že nikdo z nich bezdůvodně nikdy nikoho nezabil. Ani na vlastní žádost. Samozřejmě to ale také nikomu v podobných situacích jako byla tato nikdy neoznámili a snažili se z toho přitom vytřískat co nejvíc.
„No podívej se, starče!“ začal Mlčoch, „možná tě ještě podříznu, ale všem tady nahlas řekni, té své bandě rádobyvrahounů, ať už nám navždy dají pokoj!“
„Jasně, chápu!“ a nahlas do celého prostoru zvolal:
„Od této chvíle, prohlašuji, že tito tři jsou čestnými bojovníky Yakuzi, a tím také od této chvíle k nim budeme takto přistupovat!“
„A to znamená jako co, plešoune?“ zeptal se ho Zlatovous, pořád nevěřícně se sekerou ve střehu, pozorujíc nervózní muže okolo.
„To znamená, že teď už si můžete dělat víceméně co chcete, a pokud přímo nezaútočíte na člena Yakuzy, nikdo od nás vás za to nebude hnát k zodpovědnosti. I vaše minulé činy proti nám jsou tímto zapomenuty.“
„Fajn! To berem!“ přikývl Mlčoch, „jenom bych rád, abys pochopil, že my pocházíme z kraje, kde i důvěřivost má své meze, a pokud bys tento slib nějak porušil nebo někdo z tvých mužů, rádi tu znovu přijdeme a dokončíme to, co jsme začali. A konkrétně ty, dědku, nám to pak budeš vysvětlovat!“ rázně odpověděl Mlčoch a sundal nůž z Mistrova hrdla, který se pomalu odsunul dál od něj. V hlavě už mu přitom začaly vířit myšlenky, jak zajistit, aby tyto tři venku nenapadl třebas blbý vagabund a oni si to mylně nevysvětlili a …
… v tu chvíli v silné explozi vybuchl skleněný vikýř haly a na zem dopadlo několik zásahových výbušek a slzných granátů. Celý prostor okamžitě prosvětlily světelné a hlučné výbuchy výbušek a místnost se zahalila do těžkého plynu. Jen opravdu dobře postavení a pozorní muži v hale zahlédli, jak se ze střechy rozvinulo asi pět lan a po nich se najednou tiše spouštěly černé postavy v kuklách, balistických přilbách a neprůstřelných vestách, s automatickými zbraněmi v rukou. Zároveň i ve spodní části haly vtrhli dovnitř za doprovodu výbušek a slzáků černí muži s kuklami a brýlemi na očích a s výkřiky „Policie, policie! Růce vzhůru, nehýbat se!“
Mužům Yakuzy dlouho netrvalo, než poznali, že se nejedná jen o ledajakou policii, ale dokonce o obávané příslušníky SPJ, Speciální protiteroristické jednotky, o kterých bylo až moc dobře známo, že opravdu neradi, ale neradi, berou zajatce. A proto po vpádu dalších eliťáků SPJ vchodovými dveřmi a jejich obsazení spodní části haly se proti nim všichni postavili a v přehuštěném a zadýmeném prostoru tak začal v dějinách města dlouho proslavený a i v kronikách zanesený „Vpád do yakuzáckého doupěte“.
Ovšem bohužel pro stratégy SPJ a následně i jejich muže nepočítali s omezeným prostorem haly a množstvím osob, proti kterým bude třeba zasáhnout. A také i bojovníci Yakuzy se nedali ničím zahanbit a začali se okamžitě po vpádu troufalých policistů SPJ kolem sebe zadýmovat tak, že ani pro ně, ani pro SPJ nebylo možné používat automaty a pistole a na řadu se tak dostala bojová umění jednotlivých soupeřů. A i když jsou japonští bojovníci, zejména několik jejich nindžů, známí svým uměním, tak snad nikdy v životě se ještě nesetkali se situací, kdy krom bojového umění protivník ještě použil významu pořekadla policistů snad všude na světě „V množství je síla“. Několik dalších desítek příslušníků SPJ se stále spouštělo dolů do místnosti po lanech a další vbíhali dovnitř dveřmi. Nekonečný proud SPJáků. Začal urputný boj, boj kvality i kvantity, boj spravedlnosti proti zlu, prostě boj Yakuzy a SPJ!
Ale tři trpaslíci nic nelenili, a když prohlédli beznadějnost situace, nechali Mistra Mistrem a zamířili pohromadě dolů po schodech, skrz spousty dýmu a bojujících slzících mužů. Naštěstí na ně slzný plyn neúčinkoval jako na lidi, přesto však přes mlhu nic neviděli a tak vytvořili jednolité nezastavitelné beranidlo z vlastních těl a začli si prorážet cestu ven.
Zatím v uličce v okolí vchodových dveří byli připraveni další elitní policisté SPJ v záloze, v pozadí s řvoucím megafonistou Makounem, ovšem už značně nervózní ze značného hluku ozývajícího se ze dveří a také z té spousty dýmu, který z nich vycházel. Snad i proto ani nestačili zareagovat, když už z neviditelného vstupu najednou vystřelil nějaký zvláštní tvor, maximálně metr padesát vysoký a né moc dlouhý, který než si uvědomil, že je už ve volném prostoru a bylo by záhodno zabočit, nezměněnou rychlostí proběhl přímo skrz protější stěnu. Zkoprnělí SPJáci v údivu hleděli na otvor ve stěně starého opuštěného činžovního domu, když o zlomek okamžiku později té značně zchátrálé budově došlo, že u jejího základu není něco v pořádku a než stačila překonat šok z tohoto zjištění, tak její poškozená stěna se s velkým rámusem a zachvěním okolní země zřítila přímo do uličky, kde jen na poslední chvíli stačili policisté uskočit stranou. A ještě těsně před samotným zřícení všichni zaslechli jedno hlasité a zřetelné „PLOMP!“

EPILOG

Bratrstvo Tří se naráz objevilo v dýmu a kouři ještě v rozběhu a se zaslepenými zraky jako tarasnice skrz regály plných různých baněk, kbelíků a skleniček v obou místnostech a při jejich rozražení za sebou způsobili reakci nejméně tří desítek různých chemikálií a tak metodou pokusu a omylu zázračně nechtěně objevili jeden ze zázraků alchymie, nikdy později už nezopakovaný, projevující se implozním rudě ohnivým výbuchem s následným hřibovitým mrakem nad epicentrem výbuchu a s tlakovou vlnou, která stále pelášící trpaslíky odmrštila snad až za Okraj, minimálně však na okraj Ankhu. Smůlu v tomhle případě však měli pouze překvapený vrah Krkoun i alchymista Zmizik, když zahlédli tři trpaslíky vyběhnout v plné rychlosti ven z místnosti a jejich nefalšovaný údiv zarazila až právě obrovská imploze, která je nic nečekajíc stáhla do svého středu a jejich těla už ve formě popela a kouře vyslala vzhůru jako další součást hřibu.
„Tys to totálně posral, Zmiziku, za tohle mi zaplatíš a to svým životem!“ obrátil se s nožem v ruce s jasnými úmysly na vedlejší postavu, která zrovna dychtivě pozorovala důsledky imploze a krásný hřibovitý mrak nad ní. V tom postava zacítila závan větru ve svém těle.
„MYSLÍM, ŽE TU DOŠLO K NĚJAKÉMU OMYLU! ASI NECHÁPEŠ SITUACI, KRKOUNE! JÁ NIC NEPOSRAL, ALE TU RÁNU NOŽEM A DÍRU V PLÁŠTI TI SAMOZŘEJMĚ VRÁTÍM!“ a Smrť máchnul kosou a duši Krkouna poslal na další cestu za svým osudem.
Zatím Bratrstvo Tří na nic nečeká a když uvidí několik členů Městské hlídky běžících k nim, okamžitě berou nohy na ramena a zamíří k nejbližšímu východu z města.

EPILOG 2

Max a jeho společníci unaveně seděli na terase starého domu, v dohledu jednoho nedávno zříceného domu, ze kterého ještě stoupal dým a prach a vzduch v okolí byl téměř nedýchatelný. Kolem se to jen hemžilo záchranáři a policisty, včetně dvou hlídkujících vrtulníků. Když si uvědomili, kde to zase vlastně nejspíš jsou, ulevili si pouze slovy: „A do prdele!“

EPILOG 3

A obě reality, kosmosy mnoha miliónů životů, se v nepostřehnutelném okamžiku od sebe oddělily a s dobrým pocitem zaslouženého odpočinku se opět vydaly dál svou nekonečnou cestou vesmírem, v souladu s nekonečnou řadou nových životů i životů, které náhle ukončily svou pouť, aby se někde na jiném místě znovu objevily… … ale to už je zas jiný příběh!