3. místo v soutěži O Knihovníkův banán za rok 2007

Na švestkách

Autor: Hana Medříková
Rok vzniku: 2007

Upozornění: Všechny postavy a události v tomto příběhu jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečností je pouze náhodná.

„Vsadím se, že zase tak docela smyšlený nejsou,“ poznamenal autorův vnitřní hlas. „Ten, co první křičí ‚Já to nebyl´ je zaručenej viník. Protože potrefená husa kejhá dycky sama.“
„Ty toho nějak moc víš,“ zašklebil se autor a velmi se soustředil, aby svůj dotěrný vnitřní hlas umlčel.
„Jsem výjimečně vzdělanej vnitřní hlas,“ vysvětlil vnitřní hlas. „Tak co bude s těma skutečnýma událostma?“
Autor rezignovaně povzdechl. „Koukni, i kdyby na nich něco pravdivého bylo, tak to prostě nemůžu jen tak říct. Protože můj krk si už vypěstoval dost důvěrný vztah k mé hlavě a dost nerad by o ni nějakou nešťastnou náhodou přišel. Rozumíš?“
„Jo, tohle vysvětlení mi připadá dostatečný, šéfe.“
„A navíc jde opravdu jen o vymyšlený příběh.“
„No jo, jasně.“
„Tak už mlč, sakra.“ Autor úspěšně zaplašil všechny zlé myšlenky a dal se do díla.

Přenesme se nyní na Zeměplochu, na tu úžasnou, tajemnou a neskutečně skutečnou vesmírnou pizzu bez ančoviček. Přenesme se do Ankh-Morporku. Přenesme se na pozemek Karlose Řepky a chvíli tam zůstaňme. Zaměříme-li svůj pohled na obrovskou švestku rostoucí uprostřed zahrady, nespatříme nic jiného než strom bohatě obsypaný zralými plody. Pokud bychom však přesunuli svou pozornost k vysokému plotu, povšimli bychom si blonďaté čupřiny a dvou rukou přidržujících se jeho okraje tak, aby jejich majitel nespadl na zem a zároveň aby mohl vidět dovnitř.
„Je to dobrý, vzduch je čistej!“ syknul na své kolegy čekající dole. Stáli v úzkém kroužku a o něčem nervózně debatovali. „Po starým Řepkovi ani stopy!“
„Pomoz mi nahoru, Jáblbe.“
Blonďatá Čupřina podal ruku Uhlově Černé Čupřině a pomohl mu vyhoupnout se na plot za ním. Ostatní chlapci k nim vzhlédli. „Tak co je?“
„Jdeme do akce, hoši,“ zavelel pevným hlasem Uhlově Černá Čupřina. „Ty, Podlezi, tu zůstaneš, protože jsi moc malý, jasné?“
„Ale Huberte-“ Podlez nestačil dokončit větu. Zarazil ho Hubertův pohled.
„Budeš nám krýt záda, kamaráde. To je hrozně důležitá činnost.“
Podlez zaváhal. „Jak moc důležitá?“
„Ta nejdůležitější. Hvízdneš, kdyby se někdo objevil, a tím nám zachráníš krk, protože budeme moct včas utéct.“ Hubert na něj mrknul modrým okem a Podlez se nadmul pýchou. „A teď, pánové, kupředu.“
Jako první do zahrady skočil Uhlově Černá Čupřina, přezdívaný Hubertus a krátce pak Hubert. Rozhlédl se zkušenýma očima a když nezaznamenal žádné hrozící nebezpečí, začal se přesouvat ke švestce. Následoval ho Blonďatá čupřina Jáblb a těsně za ním se plížili Sežer, Jamambotu a Sekvoj, pro kterého plížení představovalo nadlidský výkon, vzhledem k jeho nadměrné výšce. Podlez statečně hlídkoval za plotem a záviděl klukům, že nemohl jít s nimi.
Jeden po druhém se postupně vyhoupli do větví vzrostlého stromu a usadili se tam jako slavící na bidýlkách. Měli štěstí, nikdo je neviděl.
„Páni, ty fou ale dobvý,“ pokoušel se artikulovat Sežer, zatímco si cpal do pusy švestky.
„Jako med, jako med,“ pochvaloval si Hubert. „Za tohle bys, Jáblbe, měl dostat medaili! Nikdy by mě nenapadlo, že má starej Řepka tak fajnový švestky.“
„Jestli někde existuje švestkovej bůh, tak mi připomeňte, abych se mu při nejbližší příležitosti poklonil,“ zasnil se Jamambotu a vyplivl pecku. Pravděpodobnost, že zasáhne Sežerův nos byla jedna ku milionu. Zasáhl ho. „Promiň, kámo,“ zařehtal se.
„Pomsta!“ vykřikl Sežer a střelil peckou tak silně, že Jamambotovi odmrštil čepici. Hoši, když to viděli, propukli v neobyčejné veselí a zahájili peckovou bitvu všech proti všem, neboť tak už to úspěchem rozjaření kluci dělávají.
Ve stejnou chvíli Podlez rudnul strašlivou námahou. Když mu Hubert říkal, že má v případě nebezpečí zahvízdat, Podlez úplně zapomněl, že hvízdat ani v nejmenším neumí. To byla osudová chyba, protože ke klukům se s elegancí parního válce právě řítil pekař Karlos Řepka a hrozivě mával vidlemi, zatímco ubohý Podlez syčel a prskal jako přehřátý papiňák. Nakonec se rozhodl pro zásadní změnu taktiky a z plných plic zařval: „Pomooooc!!!“ což de facto sdělovalo celou podstatu problému.
„A do prasečí řiti!“ zaklel Hubert, který volání uslyšel jako první a téměř současně zahlédl zuřícího Řepku s vidlemi. „Padáme!“ vykřikl a seskočil na zem, udělal několik kotrmelců, sebral se a rychlostí blesku pádil pryč. V zaťatých pěstech ještě stále drtil nedojedené ovoce. Ostatní se hnali za ním. S neobyčejnou mrštností, které je člověk schopen, jen pokud ho honí hladová šelma nebo chlápek mávající zemědělským náčiním, se prchající přehoupli přes plot a zmizeli v ulicích města.
„Vy spratkové! Vy ničemové! Jen počkejte!“ halekal za nimi Řepka. „Vím kde bydlíte, darebáci!“

Hubert vlezl oknem do svého pokoje. Místnůstka to sice byla nevelká, ale pro úzkou postel a několik kusů nejnutnějšího nábytku stačila ažaž. Konec konců, chlapec v ní netrávil tolik času, aby ho napadlo zatoužit po něčem komfortnějším. Většinou se zdržoval ve škole nebo mnohem raději někde venku, popřípadě v otcově pracovně, kde toho bylo tolik k prozkoumání (a vzrušoval ho pocit, že jeho otec na tyto průzkumné akce nikdy nepřišel. Protože kdyby ano, chodil by Hubert nějakou dobu o berlích.).
Na desce psacího stolu se povalovalo množství knih a z kalamáře trčelo ozdobné psací pero. Hubert předpokládal, že by měl udělat nějaké domácí úkoly, ale celou záležitost odbyl tím, že zpražil knihy nevrlým pohledem a vyšel z místnosti.
„Ty už jsi doma?“ ozval se hlas jeho matky. Podle jejího tónu usoudil, že se stalo cosi velmi znepokojujícího. Otočil se, a když uviděl její výraz, ještě to utvrdilo jeho přesvědčení, že něco není v pořádku.
„Já… byl jsem doma celé odpoledne, mami,“ zalhal.
„Opravdu?“ nakrčila čelo. „Volala jsem tě ke svačině. Před dvěma hodinami.“
„Musel jsem na chvíli usnout, omlouvám se. Studoval jsem učebnici etiky, bylo to hrozně vysilující, víš.“
„Tak tebe etika vysiluje, mladý muži?“ zeptala se ho matka kysele.
„Jistěže ne, mami,“ bránil se.
„Výborně,“ vyštěkla. „A píše se ve tvé učebnici i něco o zlodějích? Nebo o švestkách?“
Hubert zamrkal. Jak je možné, že se o tom dozvěděla? A takhle rychle?
„Tak co mi k tomu povíš?“
Sakra! Sakra, sakra, sakra!
„Nevím, o čem to mluvíš, matko. Celé odpoledne jsem strávil ve svém pokoji. Nad knihami,“ snažil se mluvit klidným a vyrovnaným hlasem.
V matčiných očích zablesklo. „A ruce máš ulepené od knihařského klihu, co?“
„Ale-“
„Ticho! Teď mluvím já!“ okřikla ho. „Právě jsem měla velmi nepříjemný rozhovor s panem Řepkou. Prý tebe a tvé kamarády nachytal na švestkách. Nachytal vás, jak… kradete! A víš ty co? Já mu věřím!“
„Ale-“
„Ticho! Jak se opovažuješ! Jak se opovažuješ něco takového… spáchat!“ poslední slovo vyplivla s nechutí. „Můj syn! Můžeš si dovolit kupovat ovoce až z Klače, a ty místo toho… kradeš… švestky!“
Hubert už se nezmohl na jediné slovo. V porovnání s jeho matkou by i rozzuřený tygr vypadal jako koťátko na hraní.
„Panu Řepkovi jsem škodu samozřejmě zaplatila. A očekávám, že se mu zítra půjdeš osobně omluvit, je ti to jasné?“
„Ano, mami.“ Zdálo se mu, že matce z uší stoupá pára.
„A máš domácí vězení. Do odvolání,“ zakončila rázně celou věc. „Běž do svého pokoje, Havelocku.“

V Ankh-Morporku neexistovalo nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo popelnice. Odpadky se většinou vyhazovaly rovnou na ulici nebo ještě lépe do řeky, která už mnoho dlouhých let vypadala jako velmi bahnité smetiště. A protože se městští uličníci ve všech známých vesmírech s oblibou shromažďují právě u smetišť či alespoň kontejnerů, aby tak dokázali, že se neštítí opravdu ničeho, posedávalo pět šestin Hubertovy kliky na zábradlí Měděného mostu klenoucího se přes řeku.
„Má zpoždění,“ konstatoval Sežer znuděně při pohledu na nedalekou věž hodin.
„Třeba se mu něco stalo,“ zamyslel se Jamambotu. Nasliněnou dlaní si uhladil vlasy a odcvrnknul smítko ze svého ramene.
„Hubertovi? Tomu se nemůže stát nic,“ nesouhlasil Jáblb, dokonale obeznámený s Hubertovými dovednostmi v oblasti úniků. Dlouhou chvíli si krátil tím, že plival na hladinu Ankhu a fascinovaně pozoroval, jak se jeho plivance pomalu vsakují do bahna.
„Ale je pozdě,“ připomenul mu Jamambotu, zatímco si pečlivě prohlížel své nehty.
„No, už je skoro noc,“ pípnul Podlez. „Máma už mě určitě hledá.“
„Nemůžem to přece nechat jen tak plavat,“ trval Jamambotu na svém.
„Jsem si docela jistej, že Hubert bude určitě naštvanej, když na něj nepočkáme,“ přidal Sekvoj svou trošku do mlýna.
Sežer se dlouze zamyslel a zahleděl se na nedaleký strom. „Co je to?“ pronesl pak do nastalého ticha.
Kluci sledovali jeho pohled. Jáblb řekl: „To je strom, ty troubo.“
„Já vím, že je to strom, ale jakej druh?“ nedal se odbýt Sežer.
„Co? Asi vrba, nebo já nevím.“
„Pojď se na něj podívat,“ navrhl Sežer a pokusil se k němu Jáblba odtáhnout. „Co kdybychom tam nechali Hubertovi vzkaz?“
„A jak asi?“ protestoval Jáblb a oči upřel prosebně k nebi.
„Nemáš kousek křídy?“
„Ne.“
„Hm… Tak to mu vzkaz asi nechat nemůžem…“ uznal nakonec Sežer sklesle.* „Co budeme dělat?“

Hubert se proloudal pokojíkem, což mu zabralo jen velmi krátký okamžik, a zkroušeně dosedl do starého křesla. Zadíval se ven z okna, odkud se mu naskýtal pohled na téměř celý Ankh-Morpork, a napadlo ho, že se do jeho špinavých (navzdory tomu však neobyčejně lákavých) ulic a uliček nějakou dobu nepodívá. A jak znal svou matku, mohlo se klidně jednat o řadu velmi dlouhých a nudných měsíců, kdy jediným povyražením bude vyučování ve škole, kam ho ovšem matka osobně zavede.
Opřel se bradou o stůl a rukama si sevřel temeno hlavy. Při myšlence, že ho matka bude vodit do školy jako nějakého prvňáka, se mu studem zvedl žaludek. Povzdechl si.
Ne, že by nemohl utéct. To on samozřejmě mohl. Pro vcházení do domu dávno používal raději okno než dveře a byl více než zběhlý v nepozorovaných únicích odkudkoliv – pak si vzpomněl na nešťastný útěk před Řepkou. Takže téměř odkudkoliv. Stále však měl výhodu, protože byl dost rychlý na to, aby dokázal případným pronásledovatelům vyklouznout. Jenomže… utéct by nebylo správné. Samozřejmě, že správné nebylo ani kradení švestek, ale takové chování je omluvitelné. Všichni kluci občas provedou nějakou tu vylomeninu. Jinak by snad ani nebyli kluky ale spíše kusy více či méně zajímavého nábytku. Zatímco vzepření se vůli rodičů… to jednoduše nebyl jeho styl. A Havelock Vetinari byl vždycky hrdý na to, že on styl měl. V dobách, kdy se sotva batolil a pevná strava pro něj znamenala hudbu budoucnosti, se dokonce dokázal stylově zapatlat krupičnou kaší!
Utéct nechtěl. Bylo mu tedy jasné, že musí vymyslet plán, jak matku přimět, aby změnila svůj názor a svobodu mu vrátila sama.
Hubert se v křesle napřímil, opřel se lokty o polstrovaná opěradla a zamyšleně se zadíval na město přes propletené prsty svých rukou. Navzdory nízkému věku najednou vypadal podivně dospěle.

Z přemýšlení ho vytrhl cinkavý zvuk, jaký obvykle vydávají drobné kamínky narážející na velkou skleněnou tabuli. Buďto se venku strhl opravdu velmi podivný déšť, nebo se někdo v zahradě snažil upozornit na svou přítomnost. Hubert vstal a opatrně otevřel okno, to pro případ, že-
Do čela ho uhodil oblázek.
Když se pak vykláněl ven, aby viděl, kdo je dole, raději si clonil tvář dlaní. „Sežere?“ zavolal šeptem.
„Kde trčíš, Huberte? Měli jsme se sejít na Měděným mostě! Před čtyřmi hodinami!“
Hubert mu stručně vysvětlil situaci. „Vyšplhej se po okapu, drží pevně,“ dodal ještě, načež se v hustém loňkovém keři objevily čtyři hlavy. „Tak pospěšte,“ syknul na ně.
Když se v jeho malém pokojíku všichni shromáždili a porůznu usadili, začali velmi tiše rokovat.
„Já už jsem doma byl,“ prohlásil Sekvoj. „A naši nic nevědí, o švestkách ani o ničem jiným.“
„Možná, že se u vás Řepka objevil až potom, co jsi odešel?“ nadhodil Hubert, ale pak si všiml výrazů ostatních. „Mluvil jenom s mojí mámou, že je to tak,“ pochopil. Věděl, že on nebyl jediný z chlapců, koho Řepka znal, a také nemohl být jediný, koho poznal, když se hnali pryč – například dlouhána Sekvoje by jistě nepřehlédl. Byl sice rád, že jeho přátelé vyvázli lépe než on, ale zároveň tiše zuřil. Řepka mu to udělal naschvál!
„Nenávidí tě od tý doby, co jsi mu pod pult vysypal šváby,“ konstatoval Sežer a Hubert se musel proti své vůli zasmát.
„No jo, to byly časy,“ souhlasil Jáblb a poplácal kamaráda přátelsky po zádech. „Navrhuju, abysme se mu pomstili a nasadili mu je do pekárny znovu. Můj bratranec teď do svý sbírky dostal speciální žravej druh až z Jakazačistánu, hahá!“
Sežerovi se na tváři objevil výraz, kterého by se zděsil i démon. „Co takhle mu vyměnit mouku za rychle tvrdnoucí sádru?“ řekl pomalu.
„Cha! Představte si,“ řehtal se nahlas Jamambotu, „jak pobíhá po Ankh-Morporku s rukama zatvrdnutýma v těstě!“
„Chceš říci v instantním trpasličím chlebu,“ opravil ho Jáblb a měl co dělat, aby při té představě nevyprskl smíchy. Řepka nenáviděl trpaslíky.
V tom se na schodišti ozvaly kroky a všichni, kromě ďábelsky se smějícího Jáblba, ztuhli hrůzou. Jáblb si po chvíli všiml, že ostatní ztichli a nechápavě se po nich rozhlédl. „Co je?“
Hubert si přiložil prst na ústa a naznačil mu, aby nemluvil. Pak velmi tiše zašeptal: „Schovejte se. Rychle.“
Následujících několik vteřin bylo velmi hektických. Otevíraly se skříně, lezlo se pod postel a místností v naprostém zmatku vířily hlavy, ruce, nohy a kusy čehosi barevného. Možnost, že by se mohlo pět lidí schovat uvnitř tak malého pokoje, se jevila stejně reálná jako tvrzení, že se dá slon zamést pod koberec.
Ozvalo se krátké zaklepání na dveře. Ty se vzápětí otevřely dokořán a dovnitř vplula Hubertova matka. Měla dlouhé zelené šaty a přísnou tvář. „Ty tady někoho máš?“ zeptala se a podezíravě se rozhlédla.
Hubert zavrtěl hlavou. „Ne, mami.“
„Zdálo se mi, že odtud slyším vycházet hlasy.“
„Jistě, mami,“ nebránil se jejímu obvinění. „Učil jsem se nahlas,“ vysvětlil. „Omlouvám se, jestli jsem byl příliš hlučný. Nechal jsem se unést.“
„Heraldika je velmi vzrušující disciplína, pomyslela jsi na to někdy?“ dodal.
„Slyšela jsem i smích,“ trvala na svém.
„Je také velmi zábavná,“ nenechal se Hubert vyvést z míry.
Jeho matka zabodla pohled do všude kolem poházených kusů synova oblečení.
„Rozhodl jsem se, že si na klopy vyšiji znak našeho rodu.“ Do svého hlasu vložil tolik nadšení, kolik právě bylo v jeho silách.
Na chvíli se zatvářila nejistě, potom velmi pomalu řekla: „Víš, chlapče, možná, že bys to s tím studiem neměl tolik přehánět. Raději si na chvíli odpočiň.“
„Samozřejmě, mami.“
„V osm se podává večeře.“
„Dobře, mami. Ještě něco?“
Zamyslela se. „Vlastně ne.“ Ještě naposledy se rozhlédla.
O chvíli později za ní zaklaply dveře. Sekvoj se s žuchnutím zřítil ze stropu, pod kterým se zapíral roztaženými končetinami. Teď, stále ještě v poloze ležící hvězdice, bolestně sténal a nedokázal se pohnout. Hubert si ho nevšímal a vyčerpaně klesl na svou postel. Tohle zvládl na jedničku.
„Au! Že já blb si dycky ustelu na tom špatným místě!“ ozval se odněkud zdola zastřený Jáblbův hlas a deka pod Hubertem se pohnula. „Taky jsi mi nemusel sedat zrovna na hlavu.“
„Promiň,“ omlouval se Hubert a pomohl Jáblbovi ven. Pak odemkl skříň, kde se těsnali Sežer a Jamambotu. Podlez vylezl zpod postele.
„To bylo o fous,“ vydechl.
„Jo,“ souhlasil Jáblb. „Netušil jsem, že umíš vyšívat, Huberte.“ (Hubert pokrčil rameny) „Nicméně teď bych se rád vrátil k naší diskusi. Skončili jsme u sádry, tuším.“ Odsunul Hubertovy šaty stranou a posadil se na stůl.
„Něco takovýho by mu patřilo,“ mínil Sekvoj. „Už vidím ksichty tý pekařský komise, až se zakousnou do kusu sádry.“ Mnul si ztuhlé svaly a tiše naříkal.
Podlez se na něj otočil s přihlouplým výrazem někoho, kdo má dojem, že mu unikla nějaká všeobecně známá informace. „Tý pekařský komise?“
„Řepka si brousí zuby na ocenění za nejlepší pečivo v Ankh-Morporku, kterou uděluje cech pekařů a cukrářů,“ vysvětloval Sekvoj. „A zvláštní komise se pozítří vydá do všech pekáren, aby posoudila, kdo ho dostane.“
Jamambotu se zamyslel. „Sekvoji, ty seš génius!“ téměř vykřikl. „Stačí, když Řepkovo pečivo něčím… ochutíme, a naši pomstu pak dovrší posměch cechu pekařů a cukrářů!“
„Navrhuju kousky krys!“ to byl Jáblb.
„Nebo brouky!“ Sežer.
„Nebo kousky krys a brouků!“ rozzářil se Jáblb. „A kočičí tentononc!“
„Já bych mu raději třeba nastražil nějakou past tak, aby spadnul do svojí žumpy,“ navrhl Podlez nesměle, inspirovaný dodatkem o kočičincích.
„Tak dost,“ vložil se Hubert poprvé do debaty. Přešel k oknu a tiše promluvil směrem k nočnímu Ankh-Morporku: „Takhle by se mstily rozzlobené děti.“ Na chvíli se dramaticky odmlčel. „Ale my nejsme jenom hloupé, rozzlobené děti, mám pravdu?“
Hoši váhavě přikývli. Hubert se otočil směrem k nim a pokračoval: „Jsme sice rozzlobení, ale ne hloupí. My máme jistou… úroveň.“
„No jasně,“ souhlasil Sežer, i když si nebyl příliš jistý, kam Hubert směřuje.
„A navíc,“ zazubil se a pozvedl ukazováček, jakoby chtěl na něco zvláště upozornit, „jsem vymyslel něco mnohem zábavnějšího.“

* * *

„Já si rozhodně vobličej bahnem natírat nebudu. Je to tak… tak hnusný! Přímo nehygienický! Dovedete si vůbec představit, co všechno se v tom válelo? Já důrazně protestuju! A taky mám nový boty. Nevím, proč bych měl dřepět ve špinavým záhoně ve svejch úplně novejch botách,“ rozčiloval se Jamambotu a s odporem si prohlížel Jáblba, Podleza a Sežera a jejich přírodní make-up.
„Neblbni, jak jinak se chceš zamakuf… zakafum… zamaskovat? A pokud to neuděláš, někdo tě uvidí a pak s náma bude ještě větší ámen než kdykoliv předtím,“ snažil se mu vysvětlit Podlez a plácnul si na hlavu poslední hroudu bláta. Něco se v ní hýbalo.
„Jo. A moje máma si dělá skoro každej večer bahenní pleťový masky a nikdy se jí nic hroznýho nebo nehygienickýho nestalo,“ přidal se Jáblb.
„Ale to je mořský bahno,“ nedal se zviklat Jamambotu. „Zatímco tohle,“ ukázal pod sebe, „je obyčejný bahno z hlíny. To znamená úplně jiný bahno.“
„Tak hele,“ dopálil se Sežer. „Jestli chceš nějaký jiný bahno než to, se kterým jsme se spokojili my, skočím ti dolů k řece pro ankhský bahno. A myslím to smrtelně vážně.“
Jamambotu se zarazil. Sežerovy výhružky nebylo radno brát na lehkou váhu a představa, že by se měl jen dotknout čehokoliv, co pocházelo z Ankhu, způsobovala Jamambotovi silnou žaludeční nevolnost. „Když to vidíš takhle,“ zabručel a s krajní nechutí hrábnul do ulepeného bláta pod svýma nohama.

Zatímco se ostatní hádali pod oknem Řepkovy pekárny, Hubert obešel nízké stavení a zamířil k hlavním dveřím. Cestou minul širokou výlohu plnou umně naaranžovaného pečiva, nad kterým se skvěl výrazný nápis: PEČEME S LÁSKOU A Z NEJLEPŠÍCH PŘÍSAD. Od nešťastné události se švestkami už uběhl celý jeden den a nyní se šel Hubert pekaři za své selhání omluvit, přesně jak mu přikázala matka.
Neměl strach. Nebyl dokonce ani nervózní. Bylo mu však jasné, že se od něj podobné pocity jaksi očekávaly a proto si včera před zrcadlem v koupelně pečlivě trénoval podřízený výraz peskovaného viníka. Netušil, jak dobrý je herec, ale věděl, že Řepka je příliš tupý, než aby si nějaké nedokonalosti všiml. Ještě si naposledy zopakoval svou řeč, pak vzal za kliku a vstoupil.
„Uctivá poklona,“ pozdravil rychle, aby tak předběhl proud Řepkových nadávek. Ušetřil tak oběma stranám dlouhé minuty zbytečného rozčilování. „Já jsem se vám přišel omluvit,“ pokračoval bez jakékoliv pauzy mezi oběma větami, takže se zaskočený Řepka, odhodlaný zdolat svůj pult skokem plavmo, vrhnout se na Hubertovo hrdlo a škrtit a škrtit a škrtit, zarazil. Je pravdou, že se cítil být podvedený, jelikož nemohl vykonat krvavou pomstu, ale zachoval si ještě dostatečnou dávku příčetnosti, aby se dovedl ovládnout a Huberta vyslechl. Vždyť ten kluk se před ním krčil naprosto odevzdaně a navíc vypadal, jako by ho trápily nějaké střevní potíže.
„Tak spusťte, mladý pane,“ pobídl ho Řepka a vyčkával. V duchu si stále pohrával s původním scénářem Hubertova osudu. Ta myšlenka se mu líbila a nemínil se jí tedy jen tak vzdát. Alespoň ne bez boje.
„Víte, já jsem si uvědomil svou chybu,“ začal Hubert s pohledem upřeným kamsi za pekařovo levé rameno. „Hrozně mě mrzí, co se stalo, a velice lituji mladické nerozvážnosti, kterou jsem projevil při plánování svého politováníhodného činu. Takové chování je naprosto nehodné postavení mého a mé rodiny.“
Řepka uznale pokyvoval hlavou a vyzval Huberta, aby pokračoval.
„Jsem si vědom toho, že jsem se do vaší zahrady neměl vplížit uprostřed dne a za plného světla. Také se velmi stydím, že jste mě přistihl, a ujišťuji vás, že v budoucnu udělám vše pro to, aby se už nic podobného neopakovalo,“ řekl nahlas a v duchu pro sebe dodal: Protože příště budu mnohem chytřejší.
„Omlouvám se, že jste mě takhle hloupě nachytal,“ zakončil svou řeč a ztichl.
Ve stejném okamžiku zacinkal zvoneček nad dveřmi a do pekárny vešel zákazník, vysoký muž s černým knírem, oděný do velmi drahých šatů. Horní polovinu tváře mu zakrýval klobouk se širokou krempou.
„Dobré odpoledne, hrabě von Chlebbotyeste,“ pozdravil muže Hubert a přehnaně hluboce se uklonil. Hrabě Hubertovi velmi rezervovaně pokynul a dále si ho nevšímal.
„Eh, ano, vítejte, hrabě,“ blekotal Řepka. On sám sice žádného von Chlebbotyesta neznal a nikdy o něm ani neslyšel, urozená návštěva ho však vyvedla z míry. „Budete si přát?“ Pokusil se o přívětivý úsměv.
„Och, anó,“ přikývl hrabě, „já pšála si nějaká toprá Ankh-Morporská koláše pro moje dcerá, mně fšecí toporučat fás jako nejlepší v tato město.“
Řepka na něj chvíli beze slova zíral, než si slova uspořádal v hlavě. Pak třesoucíma rukama vybral nejlepší koláčky a pečlivě je pro hraběte zabalil. Pohled mu padl na čekajícího Huberta. „Co ty tu ještě děláš?“ zavrčel, načež se opět zářivě a velmi přihlouple usmál na hraběte.
„Ó, já slyšelá, še fy opraftu ten nej nej nej,“ pokračoval hrabě von Chlebbotyest, když se za Hubertem zavřely dveře. „Mně moje bratranec pofidalá, on chlafoun f der brotbekr cech. Já also slyšelá, še fy zítrá vychrát ta soutěš.“
„O-o-opravdu?“ zakoktal se pekař. Jistě, velmi si přál vyhrát a dokázat všem v Ankh-Morporku, že jeho pečivo je široko daleko nejlepší, a mnoho lidí to o něm vědělo, ale ještě od nikoho ta slova neslyšel nahlas.
„Ja, to já slyšelá. A já nemýlit! Ale já tuze nešťastná kvulifá tomu, protoše já nerada, aby takofý fajnofý brotbekr jako fý měla takofá katastrof ve sfůj krám,“ kroutil hrabě smutně hlavou.
„Jak-jaká katastrof?“ vykulil na něj Řepka oči.
„Jaká, jaká. Fý nefědět co fás čekat? To být felmi nefér ot fáš cech, na ja,“ povzdechl si von Chlebbotyest. „Oni nešíct, aby oni fás nepolekat, já myslelá. Protoše kto vychrát, ten uš nepéct brot, na ja. Kto vychrát, ten jenom starosti mít, to já fám řichála. Vy muset pak všecho nechalá, fáš brot und fáš krám, a fy muset jesdít po celá Erdefläche, tedá Seměplochá, a fy koštofát brót ot jiná brotbekr, a taky tělat roschofóry o brot a psát knichy o brot a nemít ziemlich šádná tolar, protoše oni myslet, še fy ráda to dělala, protoše fy fychrála!“
Řepka nevěřícně poslouchal a potil se. Tak takhle to tedy bylo. Oni ho chtěli využít! Pche! Soutěž! Na takovouhle soutěž on by se jim mohl leda tak-
„A co mám tedy dělat?“ zakvílel.
„To jednotuche jak facká, já poradit fám, sajisté,“ nabídl se hrabě von Chlebbotyest a spiklenecky se k Řepkovi naklonil.

Hubert se svými přáteli všechno sledoval z bezpečného stanoviště pod oknem. Neslyšel, co si hrabě a pekař povídají, ale viděl postupně narůstající zděšení ve tváři druhého z nich. Pak se von Chlebbotyest naklonil blíže a něco Řepkovi šeptal, nakonec si oba muži potřásli rukama, hrabě schoval zabalené koláčky pod kabát a opustil pekařství. Zamířil pryč ulicí, po několika krocích však prudce zahnul za roh a rozběhl se na smluvené místo, kam se zároveň přesunuli i bahnem maskovaní hoši.
„To jsi provedl báječně,“ halekal na hraběte už z dálky Jáblb. „Chvílemi bych ti fakt věřil!“
„Na ja, já snašilá felmi,“ pokýval hrabě hlavou. „Už ze sebe můžu sundat tu maškarádu?“ zeptal se následně a odlepil si falešný knír.
„Jsi třída, Sekvoji,“ poplácal ho Hubert po zádech. Na tváři měl široký úsměv. „Řekl jsi mu všechno, na čem jsme se dohodli?“
Sekvoj přikývl. „Mám taky nějaký koláče. Dostal jsem je gratis,“ uchechtl se a vytáhl balíček. „Pokoušel jsem se je cestou nepomačkat.“
Sežer se do jednoho z nich s chutí zakousl jako první. A ještě než dožvýkal sousto, hystericky se rozesmál. „Ty kráso, ty koláče sou švestkový!“

Toho dne se Hubert převaloval v posteli dlouho do noci a nedokázal usnout. Tolik se těšil, až za ním kluci zítra přijdou a budou mu dopodrobna vyprávět, co se stalo v Řepkově pekařství!

* * *

Aby mohl přijít večer, kdy kluci Hubertovi šťavnatě povypráví dopad pomsty na ubohého, avšak neméně zákeřného pekaře, muselo nejprve nastat velmi dlouhé odpoledne naplněné nekonečným čekáním, a ještě předtím se musel chlapec probojovat dopolednem, které se mu zatím jevilo jako hotová noční můra. A bylo to ještě mnohem, mnohem horší. Protože kdyby šlo o noční můru, utěšovala by Huberta naděje, že se dříve nebo později probudí.
Neprobudil se. I když se doopravdy pokoušel. Stále dokola zavíral oči, znovu je otevíral a neslyšně přitom šeptal: „Až otevřu oči, budu ve své posteli a tohle všechno zmizí!“
Snažil se předstírat, že má mor. Když jeho matka namítla, že mu na těle chybí několik podstatných detailů, jako jsou obří boláky nebo alespoň jakékoliv barevné skvrny, přehodnotil svou diagnózu a odevzdaně prohlásil, že tedy zřejmě umírá na černý kašel, a dokonce se namáhavě rozkašlal, aby o své nemoci podal nezvratný důkaz. Postupně jeho onemocnění ještě několikrát zázračně změnilo svou podobu, takže Hubert v pár minutách prodělal zápal mozkových blan, srdeční slabost, žlučníkový záchvat, zánět slepého střeva, šedý zákal, tasemnici, a přestože (nebo spíše právě protože) nevěděl, co to slovo znamená, rozhodl se tvrdit, že má menstruační bolesti. Nakonec mu neprošla ani obyčejná zvýšená teplota. Došlo mu, že jeho osud je tímto zpečetěn.
Matka ho povede do školy.
Sbalil si pečlivě všechno, co potřeboval pro dnešní výuku, oblékl si čisté šaty a s výrazem odsouzence jdoucího na popravu sešel po schodech do haly, kde už na něj matka čekala. Beze slova ji následoval k vozu a nepromluvil ani v průběhu cesty. Myslel jen na to, jaké potupy se mu dostalo a jak by mohl odvrátit blížící se katastrofu.
„Nemůžeme zastavit už tady?“ řekl konečně. Byli ještě dost daleko od školní budovy, aby ho jeho spolužáci neviděli přijíždět, a hlavně aby nepoznali, že přijíždí v doprovodu své matky. „Prosím?“ vrhl na ni prosebný pohled.
„Abys mohl zmizet a potloukat se někde s těmi svými kamarády? To tak. Osobně dohlédnu, abys došel až do své třídy.“
Hubert polkl.
„Nemysli si, že nevím, jak se chováš za mými zády,“ pokračovala. „Lady Rzezaczová mi dokonce nedávno naznačila, že podle ní máš špatný vliv na jejího syna. Jaká ostuda.“
Na Sežera? To sotva, pomyslel si Hubert. „Něco takového bych si nedovolil,“ řekl nahlas.
„To doufám,“ odtušila. „Ale nelíbí se mi, že si o tobě lidé podobné věci myslí. Kdy už se konečně naučíš ovládat?“
Hubert si vybavil rozhovor, který s ní vedl včera, když u něj bylo schovaných pět kluků, z nichž jeden mu visel zapřený pod stropem přímo nad hlavou. Jestli tohle nebyl příklad dokonalého sebeovládání, tak si nedovedl představit, co jím bylo.
„Už jsme tady,“ upozornila ho.
„Ty… nechceš jít se mnou dovnitř, že ne?“ ujistil se, když za ním vystoupila z vozu.
„Ale samozřejmě, že ano. Neřekla jsem snad, že-“
„Že osobně dohlédneš na to, abych došel až do třídy,“ dokončil sklesle. „Jistě.“
Když se polomrtvý hanbou loudal chodbou, následovaný svou pečlivou a přísnou matkou, hlavou se mu honila jen jediná myšlenka: Až dospěje, nikdy nikomu nedovolí, aby mu cokoliv přikazoval nebo ho dokonce ponižoval. Nikdy.** A taky si pořídí pejska, to především.
Najednou vrazil do něčeho měkkého a mokrého.
„Dávej přece pozor!“ ozval se odněkud zdola pisklavý hlásek. Hubert shlédl dolů a uviděl malého druháčka, který na něj rozhořčeně upíral obrovské oči. Zvedl ručku a výhružně zabodl svůj prstík do vzduchu. „Kvůli tobě jsem vylil všechnu vodu,“ obvinil ho. Teprve teď si Hubert všiml kyblíku rozlitého na podlaze a špinavé houby na tabuli v chlapečkově druhé ruce. „Řeknu to paní učitelce!“
„Tak promiň,“ pokrčil Hubert rameny a chvíli přemýšlel, jestli by neměl říct ještě něco. Koutkem oka sledoval, jak se potůček kalné vody blíží k jeho nohám. Druháček v pěstičce rozzlobeně žmoulal houbu a Hubertovi bylo jasné, že kdyby se ho ten klouček nebál, pořádně by ho praštil. Tedy pořádně dle měřítek sedmiletých capartů. Vtom za sebou uslyšel nervózní poklepávání špičky střevíce o podlahu.
Hubert se přátelsky usmál a řekl: „Pomůžu ti to uklidit, kluku.“
„Jmenuju se Sam,“ houkl bezmyšlenkovitě. Zvykl si, že si lidé nepamatovali jeho jméno a on jim ho musel připomínat.
Hubert mu vzal houbu, klekl si na podlahu a začal pečlivě vysušovat rychle se rozšiřující kaluž. Rytmický zvuk za jeho zády ho poháněl jako buben veslaře.
Po dvou minutách se jeho matka vzdala, teatrálně si povzdechla a konečně se rozhodla odejít. „Jestli se dozvím, že ses místo vyučování někde potuloval,“ pozvedla výhrůžně prst, ale pak gesto dokončila pouze zoufalým mávnutím rukou.
Hubertovi se velmi ulevilo. Sledoval ji, dokud nezmizela za rohem, pak podal druháčkovi zpola plný kbelík a šetrně mu vysvětlil, že zbytek bude muset dodělat sám. Oprášil si kolena a světáckým krokem se vydal do své třídy.

Po celé vyučování na sebe s Jáblbem a Sežerem spiklenecky pomrkávali a potutelně se na sebe usmívali. Jamambotu se pomrkávání a usmívání raději neúčastnil, protože se snažil soustředit na výklad a navíc nestál o to, aby na sebe zbytečně přivábil kantorovu pozornost. Čas od času si ze saka odcvrnknul mikroskopické smítko nebo si prohlédl své nehty, aby se ujistil, že jsou dokonale čisté. Podlez se chichotal sám ve vedlejší třídě, protože chodil do nižšího ročníku, a Sekvoj čmáral po lavici ve třídě naproti přes chodbu v ročníku vyšším. V myšlenkách se zaobíral strašlivým osudem pekaře Řepky a pokoušel se tvářit ďábelsky.

* * *

Sedm hodin večer. Hubert neklidně vyhlížel ze svého okna a čekal, kdy se jeho přátelé a spiklenci konečně objeví.
V osm hodin začal být nervózní a dokonce se přistihl, jak s rukama za zády neklidně přechází po pokoji.
O půl deváté otevřel okno a vyklonil se ven s nadějí, že kluci už přišli, ale že on si jich ještě nevšiml.
V devět hodin seděl ve svém křesle a mračil se na spojené špičky svých prstů.
V devět hodin a pět minut vystřelil z křesla jako podpálená veverka, protože na jeho okno konečně dopadla sprška drobných kamínků. Pomohl chlapcům dovnitř a když se všichni usadili, napjatě poslouchal jejich vyprávění.
„Číhali jsme na stejným místě jako posledně,“ začal Sežer.
„A zase jsme se museli zamaskovat blátem,“ zabručel popuzeně Jamambotu a konečky prstů se opatrně dotkl své tváře, aby se ujistil, že mu kvůli bahnu nezačala po kusech odpadávat kůže.
„A já se musel ztratit z vyučování vo hodinu dřív,“ podotkl Sekvoj. „Ale to neva,“ dodal s úsměvem.
„Takže jsme tam chvíli jenom tak dřepěli a nic se nedělo,“ pokračoval Sežer a přitáhl si misku smažených brambůrků. „Viděl jsem oknem dovnitř a když jsem si prohlíd, jak to tam vypadalo, fakt jsem se začal bát, že se Řepka přes noc rozhod, že svoji vynikající pověst nakonec poškodit nehodlá. Krám měl pečlivě vyzdobenej. Nekecám, všude od stropu visely malinkatý houstičky a koláčky a všelijaký pentličky a baňky, vopravdu hrůza. Pečivo měl pečlivě naaranžovaný v regálech. Přiznám se, že se mi na něho sbíhaly sliny, poněvadž vypadalo líp než mana nebeská.“
„Měli jsme chuť to zabalit, Huberte. Bylo nám jasný, že náš plán nevyšel,“ doplnil ho Jáblb.
„Když se Řepka vkolébal za ten svůj vyleštěnej pult, zástěru měl bělejší než zasněženej vrchol Cori Celesti,“ pokračoval Sežer. „A tvářil se, jako by byl samotnej Slepej Io. Nadutej jak krocan.“
„Čekali jsme asi hodinu, než dovnitř vešli dva chlápci a ženská, nástroje naší pomsty, do kterejch jsme vkládali svý poslední naděje. Všichni tři měli na kabátech nějaký blýskavý odznaky, asi řád zlatýho chleba nebo co, takže jsme věděli, že jsou od komise. Mysleli jsme, že až z pekárny odejdou, budeme za nima muset běžet a Řepku nějak šťavnatě pomluvit.“
„Ale nakonec jsme nemuseli,“ přerušil Sežera opět Jáblb.
„Hele, nechceš mu to celý povykládat místo mě?“ dopálil se Sežer. Neměl, opravdu neměl rád, když ho někdo přerušoval. A navíc si vychutnával, jak mohl Huberta napínat. „Takže. Nejdřív všichni zdvořile švitořili, předpokládám, že Řepku pochválili za barevnou výzdobu,“ uchechtl se. „Taky kontrolovali, jestli je pekárna čistá a jestli mu tam nelezou švábi. Ty nenašli, což nás dovopravdy zklamalo.“
„Jo. Výslovně jsem mu řek, še si má do sfoje obchod pošídit aspoň dfa nebo tši šfáb,“ rozčiloval se Sekvoj.
„Nakonec jim Řepka ukazoval samotný pečivo. Nakrájel chléb a každýmu z nich podal krajíc. Přitom s nima o něčem mluvil, takže se na ty svoje krajíčky ani nepodívali, než se do nich zakousli.“
„To byla psina,“ smál se Podlez.
„Jasně. Jednou dvakrát převrátili to sousto v hubě, pak se na sebe vyděšeně podívali pohledem, kterej bych asi nazval nechci-doopravdy-vědět-co-to-vlastně-žvejkám, a jako jeden muž kolem sebe začali plivat a prskat. Zatímco se jim Řepka omlouval a vysvětloval, že nemá nejmenší ponětí, jak se mohlo něco takovýho stát, oni na něj vrhali znechucený pohledy a snažili se rychle vypadnout. Ženská mu ještě ve dveřích pohrozila prstem a s pořádným prásknutím za sebou zabouchla dveře.“
„A ten pitomý Řepka se za svým vycíděným pultíkem vítězně šklebil,“ dokončil Podlez.
„Amen,“ dodal Jáblb.
Rozhostilo se ticho, když si chlapci užívali hřejivý pocit pomsty.
„Co bylo v tom chlebu?“ zajímal se Hubert.
Všichni pokrčili rameny.
„Nejsem si jistý,“ ozval se Podlez. „Ale když jsem pak večer šel do pekárny, abych Řepkovi vyložil, kdo vyhrál místo něho a na jaké všechny výhody se může vítěz těšit, přesně jak jsi mi nařídil, Huberte, tak jsem si všimnul, že se mu chleby ve výloze prokousávali nějací malincí bílí červíci.“
„Výborně,“ usmál se Hubert a přikývl. „A co se stalo, když jsi mu řekl všechno o těch výhodách, o které přišel?“
„Coby,“ odpověděl Podlez. „Pekelně se rozzuřil, jak byl podvedený, sprostě nadával a taky házel věcma. Tadyhle mám ještě modřinu, koukej,“ ukázal na svou paži.
Hubert se zamyslel, pak se podíval na ostatní. „Tak tedy pánové, dovolte mi, abych vám oznámil, že naše pomsta byla dokonána, alespoň ta její část, kterou jsme mohli sami ovlivnit,“ pronesl slavnostním hlasem. Byl bych naše vítězství oslavil s vámi, ale bohužel mám stále domácí vězení.“ Které však už nebude mít dlouhého trvání, dodal pro sebe.
Hoši mlčeli. Tak nějak čekali, že by se mělo stát… něco. Něco zvláštního. Cokoliv. Samozřejmě, že když Podlez Řepkovi vysvětloval, o co všechno svou sebesabotáží přišel, oni vše sledovali oknem a s pocitem zadostiučinění se náramně bavili. Ale Hubert tam s nimi nebyl a neválel se s nimi smíchy v záhoně s tváří pokrytou blátem. Hubert byl teď tady v pokoji, se zájmem vyslechl jejich vyprávění, pyšně se usmíval, ale neválel se.
Prohlížel si tváře jednoho každého z nich. On věděl, co od něho očekávali. Proto zničehonic vyskočil na postel a hlasitě zvolal vítězné „Hurá!“ a smál se a smál se a smál. Kluci se smáli společně s ním. Nezáleželo mu na tom, jestli ho jeho matka přijde kvůli podezřelým zvukům opět zkontrolovat. Klidně by se vymluvil na učebnici historie a na svou radost z úspěchu bitvy na Okousaném vršku, která se odehrála před třemi sty padesáti lety.

* * *

Ráno ho probudila matka. „Vstávej, musíš do školy,“ řekla a zatřásla s ním.
„Už zase?“ zabručel ještě téměř ve spánku. Pak si vzpomněl, že bude muset jít opět s ní. A dneska už ho nezachrání ani tabulová služba. „To ne…“
Rozlepil jedno oko, po chvíli i to druhé. Všiml si matčiny ustarané tváře. Vždycky se tvářila buďto ustaraně, nebo přísně, on však nyní očekával spíše tu druhou možnost. A stejnou přednášku o svém chování jako včera. „Děje se něco?“ zeptal se a posadil se na posteli.
„Ano, Havelocku, obávám se, že ano. Slyšel jsi, co se stalo panu Řepkovi?“
„Ne,“ kroutil hlavou a snažil se vypadat co nejvíce překvapeně a hlavně nevinně. Přemýšlel, jestli by měl také pokrčit rameny.
„Včera v noci ho zatkla hlídka. Vykřikoval na ulici jméno nějakého hraběte a opravdu nepěkné výhružky. Taky prý něco o červech a švábech. Když ho chtěli policisté uklidnit, jednoho z nich vážně zranil. Uklidnil se, až když ho shodili do Ankhu.“
„To je strašné…“ hlesl Hubert a měl co dělat, aby se ovládl a nezatvářil se vítězně.
„Mezi lidmi se povídá, že se zbláznil.“
Přemýšlel, jak se matka o všem dozvěděla tak brzy, ale bylo mu to vlastně jedno. Napjatě čekal, co bude následovat.
„Nemáš v tom prsty, že ne?“ ujistila se.
„Cože? Já? A jak bych mohl? Vždyť jsem měl – tedy pořád mám – domácí vězení, a navíc nevím, jak bych mohl někoho přivést až k šílenství…“ ohradil se.
Pomyslela si, že ji přivádí k šílenství neustále, ale musela si otevřeně přiznat, že na tom zdaleka nebyla tak špatně jako pekař.
„Máš pravdu,“ přikývla nakonec. „A tvé domácí vězení ruším, protože zřejmě nemám právo tě odsuzovat za něco, z čeho tě obvinil šílenec,“ řekla pomalu.
Hubert se k ní natáhl, aby ji objal. „Díky, mami.“ Opravdu miloval ten pocit, když všechno vycházelo přesně podle jeho představ.

„Myfím, ve fi to vymyfel napofto dokonale,“ chválil Huberta Sežer s plnou pusou.
„Jasně, kdo by si pomyslel, že uděláš z Řepky naprostýho cvoka a eště dostaneš vomilostnění vod matinky,“ doplnil ho Jáblb a kousek si poposedl od Sekvoje, který si s nebezpečným zájmem prohlížel kupičku pecek ve své dlani.
„Jenom je mi líto, že jsme ho nakonec neshodili do té žumpy,“ řekl zklamaně Podlez a utrhl si švestku.
„Já jsem slyšel, že spadl do Ankhu, když ho zatýkala hlídka,“ nadhodil Hubert. „To je skoro to samé.“
„Škoda, že jsem to neviděl,“ zasnil se Podlez.
„No, každopádně je jasný, že ty to jednou někam dotáhneš, Huberte,“ pokýval hlavou Jamambotu a zakousl se do obrovské švestky. Vystříkla z ní šťáva a potřísnila jeho nový kabát. „Doprdelejásenato-!“ zaklel nešťastně.

Přenesme se nyní o malý kousek dál, abychom měli lepší rozhled. Naskytne se nám půvabná scenerie zahrnující zahradu pekaře Karlose Řepky, jeho pěstěný ovocný strom a šest chlapců, pohodlně usazených mezi větvemi, kteří s chutí hodují na zralých plodech. Říká se, že pomsta bývá sladká. Tahle dokonce chutná po švestkách.

KONEC

„Tak a teď rychle odtud, než vyjde ranní číslo Komety.“ Autor posbíral několik nejnutnějších věcí, které si už dříve zabalil, a chystal se k odchodu.
„Ty jsi to fakt poslal Kometě, jo?“ ujišťoval se nevěřícně vnitřní hlas. „No tak to potěš koště… Neříkal jsi něco o tom, že máš rád svou hlavu?“
„Ale k čemu by byl příběh, který si nikdo nepřečte?“ nakrčil autor čelo. Otevřel dveře – a vrazil do někoho, kdo stál na jejich druhé straně. Zmateně udělal krok vzad a pohlédl na příchozího. „Promiňte…?“
„Mé jméno je Kosopád,“ představil se neznámý. „Jste autor tohoto… Tohoto?“ strčil autorovi pod nos štůsek papírů a výhružně jím zašustil.
„A-ano. Totiž ne!“ blekotal autor a snažil se přimět své srdce, aby ještě chvíli vzdorovalo infarktu. „N-nevím, o čem to mluvíte. Dovolíte?“ snažil se protlačit dveřmi, pan Kosopád mu to však nedovolil.
„Chystáte se někam? Je mi líto, že vás budu muset zdržet, ale náš Patricij, tedy můj klient by si s vámi rád pohovořil o pár drobnostech,“ vysvětloval pan Kosopád a pokynul golemovi, který se najednou odněkud vynořil.
Autor věděl, že má jen dvě možnosti. Zvolil si tu druhou – hrůzou omdlel.*** Jeho vnitřní hlas si povzdechl a provedl jakýsi ekvivalent k obrácení očí v sloup. Zároveň se modlil, aby měl dnes Vetinari velmi dobrou náladu.

* Všetečné rejpaly odkazuji na Beckettovu hru Čekání na Godota. Předesílám však, že „čekání na Huberta“ má s původním úryvkem společného asi tolik jako – buďme styloví – švestky se slivovicí.

** To je pravděpodobně také důvod, proč se lord Vetinari nikdy neoženil.

*** První možnost byla o něco ulepenější a vyžadovala by následnou výměnu spodního prádla.