Vývoj linie Noční hlídky

Toto je upravená verze mého příspěvku do fóra U prokopnutého bubnu (bývalé diskuzní fórum Discworld.cz). Je takovým shrnutím mých zamýšlení mezi přáteli nad Zeměplochou v kontextu předposledního (Noční hlídka) a posledního (Buch!) díla linie Hlídky.

Hned zpočátku nutně předznamenávám několik premis. Mou vyvolenou linií zeměplošských příběhů je linie Hlídky. Přestože zbožňuji Věčného žence, s arcikancléřem bych si s chutí dal pěstní souboj a nepohrdnu ani hlavologií, barometrem síly autora je pro mne linie Hlídky, zejména z těchto důvodů:

  1. Střety mezi Vetinarim a Elániem.
  1. Teorie práva a praxe spravedlnosti. V klasických příbězích by šli policajti po zákonech a vladař po spravedlnosti, ale převrácení klasických příběhů na hlavu je to, co máme tak rádi u Pratchettova díla a co je jeho formální nosnou linií.
  1. Extrémně silné panoptikum zjevů, které dosahuje skrze Hlídku navzdory veškeré komice vlastní důstojnosti a místa ve světě (Reginald Půlbotka, Alfréd Tračník, Myčák atd.).
  1. Karotka jako vědomě upozaděný čirý hrdina učící se od „cynického mizery“ kapitána Elánia.
  1. Nesmlouvavá hloubka jedovatých Elániovských postřehů, ať už na krále, cechy, lidi, sebe sama, ale i demokracii („odebrat hlas Nobymu“).
  1. Zesilující kontrast mezi pitoreskností prvoplánových vtípků a smrtí (záměrně píšu řadový tvar, a ne „antropomorfní personifikaci“). Zatímco z počátku dlouze diskutuje s Potroublem a v Pravdě sice drtivě, ale přesto způsobem, který ještě umožňuje katarzi, promlouvá s panem Tulipánem, v Pátém elefantovi již není čas na milost a věčný život – posádka semaforové věže beze stop zmizí, Hoptam Struska se otočí do tmy, švih nad Gavinem má rovinu pocty králi, a později, Jan Srdénko se vznáší už jen v nadloží. A konečně v Noční hlídce zbyde už jen šeřík.

A právě hloubka postřehů, myšlenek a humanistických tezí, které jsou tak mistrně vloženy mezi prvoplánové vtípky, komické situace a kriminální zápletku, jsou tím, co povyšuje Pratchetta nad běžnou fantasy a v mých očích jej torpéduje do první ligy spisovatelských veličin. Ač jej Nobelova cena asi nečeká, ptejme se s rukou na srdci – které dílo 90. let přežije svou dobu? Osobně tvrdím, že Terryho dílo jako jedno z mála ano.

Tato hloubka graduje od jemných náznaků jako je rozhovor Vetinariho a Elánia na konci knihy Stráže! Stráže! přes precizní zachycení psychologického problému držení střelné zbraně (kdo nepocítil moc výstřelu, nikdy zcela nedocení Muže ve zbrani), následované religiózní hloubkou hesla „jíl mého jílu“. Opravdu vážné drápky se objeví už v Hrrr na ně! „… byli jen čtyři, rodina, a venku dav…“, pokračují Pravdou „ když válka trvá dost dlouho, je jedno čí vojáci…“ až k Pátému elefantovi, kterého jsem osobně považoval za precizní vrchol. Komika, skvěle vystavěné situace, zápletka a momenty – „vyslali je na závod se smrtí a pak přišli vesničané s prázdnými tvářemi, kteří se přehrabovali v jejich soukromých věcech“, tři sestry ve višňovém sadě – ze kterých „klasický Pratchett“ vytvořil dokonale namíchaný koktejl zábavy.

A pak jsem utrpěl šok srovnatelný snad jen s první spatřením padající hvězdy. Noční hlídka. Sir Samuel Elánius, vévoda Ankhský, velitel Hlídky, je zpátky bez titulu, bez Karotky a ostatních, jenom se svými zkušenostmi a nutností odehrát příběh, který se už jednou stal. Nejsem literární historik, ani velký znalec, ale považuji za neopakovatelný ten moment, kdy si hrdina, i čtenář uvědomí, že to co děláme každý den, každou chvíli – probírání svého života tam a zpět – se najednou stane skutečností. K tomu to hořké uvědomění, že se představení musí odehrát znovu a svět nebude o nic lepší, než byl předtím. Tady a teď, teď a tady.

Lehkost, s jakou Pratchett představí zvěrstva dvacátého století jako součást fantasy a dá nám je pocítit na vlastní kůži jsou o to silnější, že jsou neočekávané (vůz po noční hodině, Mruk Vyndejs, vyčištění domu bolesti, nástup Picbudky).

Lehkost, s jakou žerty umocňují dramatické situace („Vejce na tvrdo“, „potřebuji doborovolníka, který doprovodí paní Oukropsonovou domů“), a také jednoduchost, s jakou se před námi odhaluje mechanismus bouře a revoluce („Koně jdou kupředu a lidé nemají kam uhnout, protože se na ně zezadu mačká dav“, „Sebevražda je šílenec a to obchodům neprospívá“).

„Přijde chvíle, kdy to všechno bude dávat smysl, dokonalý okamžik, veliteli.“ V příběhové rovině tuto chvíli zažívá Elánius jako katarzi po Karcerově zatčení, kdy zkrotí Bestii.

Vůči čtenáři je však Noční hlídka nesmlouvavá. Ucholub nezmizí. Vidíme mladého Nobyho a smějeme se, vidíme mladého Elánia a mrazí nás. Mladý Vetinari, doktor Šoulet, Madam a smrt Sebevraždy, která je fantaskní dokud nepochopíte hru vůle a HRY. Dokonalost má sílu podzimního větru. Vědoucí, chladná, krutá a krásná.

Soukromě jsem tedy Noční hlídku považoval za ojedinělý vrchol, před nímž jsem se sklonil, uložil v srdci a čekal, co bude dál. A Zaslaná pošta udržela krok! Byť místo příběhu z velkého světa revolucí a cestování časem vypráví jen fádní příběh jedince ve struktuře zločin- šance-pokání-poznání-láska-náprava. Obsah je však takový, že jej čteme jedním dechem a hloubka a nesmlouvavost myšlenek knihy neutuchá. Muž žije tak dlouho, dokud vyslovují jeho jméno. Dopisy si přejí být doručeny. Dělejte něco dostatečně intenzivně a je jedno kdo opravdu jste, protože vás to unese. Naprosto brutální Vetinari donutí každého, aby si za své nitky tahal sám.

Přijít Buch! po Pátém elefantovi, byl bych nadšen jako dítě v cukrárně, ale takto je to „jen“ stará dobrá úroveň.

Elániovi opět téměř vše prochází. Zápletka je dobrá, ale Angua/Sally a Noby/Táňa odvádí pozornost, která je proto příliš rozmělněná, než aby se udrželo napětí. Pan Zářící je sice úžasný, ale jeho pointa jde do ztracena.

A Přivolaná temnota měla zůstat nevyslovena! Když se píše o trpaslíkovi, který ji nakreslí vlastní krví na dveře dolu a krátce na to umírá, či o scéně u Přilbomysla, je uchvacující a tísnivá. Ovšem Entita ovládající Elánia je otravná (skutečný smysl by dávala jen pokud by skrze ni nějak zajímavě zemřel, takto mě skutečně příliš netrápila). Proč zde Pratchett opakuje motiv, který již jednou vyslovil a lépe?! Pro mně osobně Elániovo Vědomí vs. Bestie v Noční hlídce je nepřekonatelný zápas a tváří v tvář Bestii, kterou Elánius zkrotí v domě bolesti, když kata jen omráčí, je přivolaná temnota jen jakousi trpasličí rybičkou, kterou jako čtenář toleruji se skřípěním zubů.

Buch! bezpochyby vstoupí do dějin Zeměplochy především inspektorem „Ejím“ a recitací „Je tohle má kravička?“ během Elániovi skoroagónie v jeskyni Koumského údolí. Ale přesto je to jen dobrý standard. Jistě není na místě ptát se, zda linie Hlídky vyčerpala své možnosti, vždyť mohu být umlčen hned dalším dílem (všichni koneckonců čekáme zda a jak se Karotka stane králem), které přepálí vše, co bylo dosud o několik tříd nahoře (jako Carpe Jugulum s čarodějkami a Noční hlídka s Hlídkou). Takže tento článek rozhodně není epitafem mého fandovství, spíš jen námětem k zamyšlení ostatních, případně bude-li zájem, předznamenáním nějaké další eseje.

Dnes a tady. Tady a dnes.

O článku můžete diskutovat na naší facebookové stránce Zeměplocha a KTP.

01.01.2021
Jiří Neny Nenutil