Recenze knihy Lehké fantastično

Druhá zeměplošská kniha volně navazuje na Barvu kouzel, kde opět sledujeme dobrodružství Mrakoplaše a Dvoukvítka, které jsme v předchozím díle zanechali ve volném vesmíru, tedy vlastně mimo Zeměplochu. Z celého cyklu Zeměplochy se jedná o díl, kde bych skutečně doporučil přečíst nejprve ten předchozí.

V této druhé zeměplošské knize Pratchett opuští své epizodní (povídkové) vyprávění a přechází na románové příběhy, které již nikdy neopustí. Hlavním tématem příběhu této knihy je blížící se zeměplošská apokalypsa.

Mrakoplaš opět putuje napříč Zeměplochou a snaží se neustále unikat různým nebezpečným situacím, do kterých se často dostanou díky naivnímu a optimistickému Dvoukvítkovi, aby se vzápětí dostali do jiných, horších potíží.

Stejně jako v předchozím díle, i zde si Pratchett dělá srandu zejména z fantasy žánru. Můžeme se tak setkat s modrým skřítkem žijícím v mochomůrce, jehož předobrazem nemohl být jiný skřítek, než šmoula. Poprvé se zde také objeví jedna z nejoblíbenějších postav Zeměplochy – barbar Cohen, starý válečný hrdina, díky kterému se zamyslíte, co se vlastně s takovými hrdiny stane, jestliže zapomenou na vrcholu svých sil hrdině zhynout v boji. Stejně tak může pobavit představa druidů, cestujících nezvyklým způsobem na každoroční obřad. Nejvíce prostoru však mají Mrakoplaš s Dvoukvítkem při záchraně světa, kdy je nutné, aby Mrakoplaš ve správnou chvíli vyslovil osm mocných Zaklínadel, která se mu schovala v jeho hlavě právě proto, aby nebyla vyslovena příliš brzy. Čtyři hroziví jezdci apokalypsy (Smrť, Válka, Hlad a Mor) již vyjeli, aby byli svědky konce světa. A zdá se, že jen Mrakoplaš, nejzbabělejší hrdina světa, může tento zánik zastavit.